–stát = forma politické organizace lidské společnosti, vyznačující se sdružením obyvatel určitého území v právní celek
-území státu zahrnuje suchozemský prostor, plochu vnitřních i pobřežních vod, prostor pod nimi a vzdušný prostor nad nimi
-obyvatelstvo státu = všechny osoby, které obývají určité území a spadají pod státní moc, občanem státu se člověk stává narozením, každý občan je podřízen příslušným mocenským orgánům svého státu (platit daně,…)
-každý stát tedy má území, obyvatelstvo a státní aparát (v případě moderního státu jde o orgány státní moci /parlament, vláda, soudy/, které vydávají, aplikují a kontrolují zákony a jiné právní normy; administrativní a správní aparát /ministerstva, územní či místní úřady,…/; armádu; policii – kontroluje dané území)
-státy jsou z hlediska mezinárodního práva považovány za útvary suverénní (svrchované) – tzn., že státní instituce mají na svém území poslední slovo z hlediska vydávání zákonů a vlády vůbec, suverenita vnitřní (nadřazenost vzhledem k jiným institucím, které uvnitř státu existují) a vnější (ve vztahu k jiným státům), státy ovšem zcela suverénní nejsou – vždy jednají uvnitř určité mezinárodní situace, musí brát v úvahu zájmy a politiku jiných států nebo jednotlivých aktérů (politických stran, zájmových skupin,…), které působí uvnitř daného státu
–právní stát – právně-filosofický koncept, který označuje stát ve kterém je právu (právnímu řádu) podřízena politická mocàstát jedná v souladu s vlastním právem, nutným předpokladem právního státu je právní jistota, zejména jednoznačnost a vymahatelnost práva a nezměnitelnost právního řádu, tzn., že občan může od systému očekávat některé stálé hodnoty (například nezávislou soudní moc), může však docházet k dílčím změnám právního řádu, výkon státní moci státu je omezen zákonem, orgány smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, zatímco občan smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje
Vznik státu, historie
-starověké státy byly už asi v roce 6000 př. n. l.
-v Evropě první politické útvary, o nichž se dá hovořit jako o státech zhruba 800 př. n. l. à řecké městské státy, zahrnovaly město s nejbližším zemědělským okolím (městský stát, obec = polis)
-moderní stát, vybavený veřejnou mocí a kontrolující dané území, vzniká v Evropě až v 16. – 17. Stoletíàjeho vznik je spojen s postupným oddělováním pravomocí úřadů a moci panovníků, se zrodem ústřední byrokracie (státních úřadů, jejichž fungování se řídí jasně danými pravidly), jednotného daňového systému, stálé armády nebo diplomatických vztahů s trvalými zastupitelskými úřady
Teorie vzniku státu
-většina teorií spíše než o vysvětlení historického původu státních útvarů usiluje o ospravedlnění existence státu a pochopení jeho smyslu
-náboženská teorie – stát je následkem božího záměru, vzpoura proti králi = vzpoura proti Bohu, občané nemají právo se vzbouřit proti panovníkovi, i kdyby vládl tyransky
-společenská smlouva – stát není odvozen od Boha, ale zespoda tj. od vůle lidí, zastánci této teorie např. Hobbes, Locke a J. J. Rousseau tvrdili, že lidé jsou od přirozenosti svobodní tvorové, kteří mají právo vládnout sami sobě, že ale za jistých okolností (a z dobrých důvodů, např. proto, aby si zajistili přežití) část svých práv a svobod odevzdávají státu, který jim na oplátku poskytuje větší míru bezpečí, „Stát je tu kvůli lidem a tito lidé mají za určitých okolností právo se moci státu vzepřít.“
-mocenská teorie – stát = legalizace moci silnějších nad slabšími, sleduje vytváření a trvání autority
-patriarchální teorie – základ státu je rodina, rod či kmen
Funkce státu
–vnitřní fce – chránit základní práva a svobody občanů (před těmi, kdo porušují zákony státu); přebírat funkce, které z různých důvodů nedokáže plnit společnost (nebo dokáže, ale méně účinně, to je ale zřejmě třeba vždy posuzovat v konkrétních případech, o jednotlivých oblastech a vhodné míře a způsobu státního zásahu se stále vedou politické spory – i v ČR.), sem patří vliv státu na ekonomiku (dohlížení na měnovou stabilitu, daňovou soustavu,…), školství (poskytování veřejného vzdělání,…), vědu (podpora vědeckých projektů,…), zdravotnictví (řízení veřejného zdravotního pojištění, garance určité úrovně zdravotní péče,…), sociální zabezpečení (starobní či invalidní důchody, pomoc v nezaměstnanosti,…) nebo kulturu (podpora různých, zpravidla neziskových, kulturních institucí,…)
–vnější fce – obrana před vnějším nepřítelem; úsilí o to, aby občané státu mohli na základě smluv jednotlivých států spolupracovat se zahraničím v oblasti ekonomiky, kultury, vzdělávání, cestovního ruchu,…; angažování státu v otázkách širší mezinárodní bezpečnosti, spolupráce a pomoci
-když stát přebírá fce v sociální oblasti (zdravotní a sociální péče,…) = sociální stát či stát blahobytu (welfare state)
-minimální stát (stát jako noční hlídač) = má plnit pouze minimální funkce – ochrana svobody majetku občanů proti vnějšímu nepříteli, vnější obranná úloha, aby nám nikdo nezasahoval do naší svobody
Členění států
-podle územně správního členění – státy unitární a složené
-státy unitární jsou jednotné, s jedinou vládou, od níž je odvozena pravomoc případných nižších správních celků (tak je tomu např. v ČR – ČR je jednotným státem, i když v ní existují kraje, neboť pravomoci krajů nejsou příliš velké a jsou krajům přiřčeny od centrálních orgánů).
–složené státy dále členíme na federace a konfederace
-federace vystupují navenek jako celek, mají centrální vládu, ale jednotlivé části (říká se jim různě: státy, země,…) mají své nezávislé a poměrně rozsáhlé pravomoci v řadě oblastí (zdravotnictví, školství,…), řada významných světových velmocí jsou federacemi: USA, Německo,…
-konfederace jsou volná, smluvní sdružení samostatných států, ve kterých sice existuje centrální vláda, její pravomoci jsou ale odvozené od členských států a závislé na jejich vůli., v současné době je patrně vhodnější spíše než o konfederacích hovořit o uniích či spolcích – příkladem nového politického útvaru, který má mnohé rysy dřívějších konfederací (který ovšem zároveň v historii nemá obdobu) je EU
-podle politické povahy režimy – např. autoritářské a demokratické státy, u prvních z nich vláda jen ve velmi omezené míře hledí na názory občanů, vládne silově, u druhých dochází k pravidelným svobodným volbám, které umožňují pokojné střídání jednotlivých vlád, demokracie v západním slova smyslu také dodržují základní lidská práva a svobody, existují podstatné rozdíly mezi různými demokratickými státy (např. mezi tradičními demokraciemi a některými postkomunistickými zeměmi), zadruhé nalezneme ještě důležitější rozdíly mezi nedemokratickými státy
-jiná možnost dělení: tradiční demokracie, nové demokracie, islámské režimy, východoasijské režimy a vojenské režimy
-také existuje stát totalitní, totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku režimu, totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci, např. fašismus či nacismus
-podle vztahu výkonné a zákonodárné moci – západní demokratické státy se člení na systémy parlamentní (vláda je ustanovena na základě parlamentních voleb, parlament vyslovuje vládě důvěru a nedůvěru – např. ČR, Německo nebo Velká Británie), prezidentské (výkonná moc je vybírána nezávisle na zákonodárné – vládu sestavuje přímo lidmi/kolegiem volitelů volený prezident, který je sám hlavou výkonné moci, neexistuje premiér – např. USA) a poloprezidentské (prezident je volen přímo, má nejdůležitější pravomoci z hlediska výkonné moci, zároveň však existuje i vláda vybíraná na základě parlamentních voleb a odpovědná parlamentu – např. Francie).
-podle toho, zda je hlava státu volená nebo dědičná – monarchie a republika, v monarchiích je funkce hlavy státu dědičná, v republikách volitelná, v mnoha monarchiích je ovšem moc panovníka omezena ústavou (jde o monarchii konstituční) a v západních monarchiích už dědičný panovník nemívá vůbec žádnou reálnou moc (a rozdíl mezi republikou a monarchií proto není tak podstatná, jako byl před dříve), také ale existuje monarchie absolutní (panovník má neomezenou vládu, je nejvyšším zákonodárcem, soudcem atd.), představitelé republiky jsou voleni na základě ústavy
Ústava ČR a dělba moci
-dělba moci je princip politického uspořádání, který rozlišuje trojí typ moci ve státě: zákonodárná moc (legislativa), výkonná moc (exekutiva) a soudní moc (judikativa či justice) a stanoví, že nemají být ve stejných rukou, jde tedy spíš o oddělení než rozdělení těchto složek moci, cílem je omezit libovůli státu nebo panovníka a bránit případnému zneužití moci
-princip dělby moci byl teoreticky podchycen v dílech Johna Locka a Charlese de Monesquieu
-zásady mocí: oddělenost, neslučitelnost, nezávislost, samostatnost, rovnováha, nezodpovědnost (jedné vůči druhé)
-státní moc představuje sílu, pomocí práva zabezpečuje zformování, upevnění a ochranu ekonomických, sociálních, politických, kulturních a jiných vztahů
-státní moc je chápána jako legální a legitimní; legalita (zákonnost, právo) – dodržování právního řádu,… legitimita – nepsané oprávnění pro činy státní moci
-Ústava ČR je základní zákon České republiky, byl přijat jako ústavní zákon Českou národní radou 16. prosince 1992 a publikován v české Sbírce zákonů pod č. 1/1993 Sb., listina, na jejímž základě se ustavuje stát a definuje se jeho forma a jeho vztah k občanům
-právní výraz existence státu, zakotvuje strukturu státu a základní práva a svobody jednotlivců
-listina, na jejímž základě se ustavuje stát a definuje se jeho forma a jeho vztah k občanům
-skládá se z jednotlivých ústavních zákonů
-„Základní norma chování a jednání státu a občanů.“
-tvořena preambulí (vyjadřuje hodnoty a tradice, ke kterým se stát hlásí) a 8 hlavami à zahrnují základní ustanovení – podstata a zásady našeho demokratického státu a politického systému, státní moc a poměr občana k této moci (samospráva, hranice státu, hlavní město, státní symboly); moc zákonodárnou; moc výkonnou; moc soudní; Nejvyšší kontrolní úřad – nezávislý orgán vykonávající kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu; Českou národní banku – pečuje o stabilitu měny, územní samosprávu a přechodná a závěrečná ustanovení – udávají přechodná ustanovení v souvislosti s rozdělením ČSFR
základní politické instituce v ČR
–zákonodárná moc = Parlament ČR (Poslanecká sněmovna + senát)
-ustanovuje, kdo může být poslancem nebo senátorem, a upravuje práva a povinnosti poslanců a senátorů v době jejich mandátu, také popisuje zákonný postup schvalování zákonů
-Parlament se skládá z dvou komor: poslanecká sněmovna (200 poslanců) a senát (81 senátorů).
-Poslanecká sněmovna má silnější postavení, jsou zde přijímány návrhy zákonů, v čele stojí předseda, který je volen, PS zřizuje výbory (přijednávají návrhy zákonů) àmandátový a imunitní výbor, petiční a organizační výbor (organizace práce sněmovny,…), rozpočtový výbor (projednává návrh státního rozpočtu
-Senát není rozpustitelný, každé dva roky se obměňuje třetina senátorů, kdyby byla rozpuštěna PS, má Senát možnost přebírat tzv. zákonná opatření, Senát slouží jako jakási brzda PS
–výkonná moc = prezident + vláda + ministerstva + správní úřady
-prezident – nejvyšší představitel státu, volí ho parlament, má dva druhy pravomocí: suverénní – nepotřebuje ničí souhlas, právo suspenzivního veta, právo jmenovat ministry a premiéra, přijímat demisi, rozpustit PS, jmenovat soudce Ústavního soudu (se souhlasem Senátu) a kontrasignační – potřebuje spolupodpis předsedy vlády, právo zastupovat stát navenek, sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy, vyhlašovat volby do parlamentu, pověřovat a odvolávat velvyslance, udělit milost a amnestii,…
–soudní moc = Ústavní soud + soustava obecných soudů, vysvětluje zákony, dohlíží na jejich dodržování a uděluje tresty za jejich porušování, soudy jsou nezávislé, soudci jsou vázáni pouze právními normami, hodnotami a svědomím
-soudci jsou jmenováni prezidentem bez časového omezení a jsou neodvolatelní
-výkon soudcovské fce je neslučitelný s fcí prezidenta, člena parlamentu, s fcí v orgánech místní samosprávy a fcí ve státní správě
-Ústavní soud v Brně – posuzuje, zda je dodržována ústavnost, nejsou porušována lidská práva a zda přijatý zákon není v rozporu s ústavou s právním řádem; skládá se z 15 soudců jmenovaných na 10 let
-soustava soudů v ČR je čtyřstupňová: Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud (Brno), vrchní soudy (Praha, Olomouc), krajské soudy (v krajských městech), okresní soudy (v bývalých okresních městech)
-princip oddělení moci je doplněn principem brzd a rovnovah à oddělení jednotlivých složek moci, aby se navzájem vyvažovaly a omezovaly, tzn., že rozhodnutí všech tří orgánů mohou být navzájem korigována a dokonce i zrušena (např. právo prezidenta vrátit parlamentu přijatý návrh zákona k projednání = suspenzivní právo, udělit milost…)