Ráno. Šest hodin. Budík řve a pes kňučí, že chce pokračovat sám ve spánku, musím opustit postel. Kolem tma, nemohu najít vypínač. Konečně, první dnešní úspěch, snad není poslední. Otravný proud světla se mi dere do zorniček, připadám si jako jelen oslněný autem. Došmátrám se do kuchyně a hned uklouznu po kaluži zatím neznámé tekutiny. Naštěstí je to jen voda, která vytekla z lednice, večer asi nešel proud – pes má dnes štěstí. No, den blbec mi začíná opravdu luxusně.
Šourám se do koupelny, voda na kávu líně pobublává v konvici. Došla pasta, zkusím samotný kartáček. Není to ono. Doufám, že mám někde žvýkačky. Cestou od umyvadla k ručníku nakouknu do okna. V hlavě se mi líhne myšlenka „žlutý“ – nevím, proč. Žlutý…nechápu sama sebe, musím nad tím přemýšlet. Zalévám si v kuchyni kávu, koukám z okna, vidím bagr. Zajímavé. Moment – bagr – žlutý bagr – už to mám, raduji se. V ten moment mě popadne úzkost, zase mi budou bagrovat u domu. To tu bylo před měsícem a týden jsem nespala, protože ty stroje vrčely snad celý den i noc. A teď zase?
Snažím se na bagry nemyslet, letím do práce, nemám žvýkačky, takže mám v ústech jak v nápravném zařízení. Cestou si je nemohu koupit, není kde. V práci blázinec, no sláva, to mi tak scházelo. Musím tu směnu přetrpět, snad se nebude dít nic, co by mě ještě více rozrušilo. Omyl! Nějaké novinky, nové programy do počítačů, nové postupy, vše se učit znova. To miluji, rok co rok nám něco aktualizují…a muselo se to stát zrovna dnes, když už to vypadalo, že to nemůže být horší. Směna se vleče, táhne se to a nic pořádného na práci nemám, jen si cpát do hlavy ty novinky od vedení. Ne, teď už to snad nemůže být horší. Nebo v to doufám.
Směna skončila, pomalu se hrnu domů, snad mě uvítá alespoň pes. Otevřu dveře, pes nikde. Dojdu do ložnice, už zase spí, to je mi panečku šelma. Prospat celý den, to bych také uměla, ale já jsem tu ta, která domů dodává krmení a jídlo. Bože, postel je plná jeho chlupů! Odpočinek na mě tedy nečeká, musím to vyklepat a dát do pračky, jestli budu chtít to povlečení ještě někdy použít. Chtělo by to jídlo, otevřu lednici. Usměvavě na mě zírá její prázdnota, která je občas dekorována artefakty dávné slávy a plnosti lednice. Co se asi dá uvařit z listu salátu, kousku brokolice, prošlé paštiky a čehosi zeleného, co na mě asi kouká? Pes se má lépe, jeho granule krásně voní přes celou kuchyň, pomalu by mě napadlo, že bych mu je zkusila odjíst. Pomalu se kradu k misce, natahuji ruku, ale jsem odražena. Ten hafan si umí jídlo bránit. Asi poznal, co mám v podvědomí. Tu ránu si očistím, až najdu něco k jídlu. Ha, mám sušenku. Sice nadrobenou tím, jak na ní někdo šlápnul, ale nevadí, je to jídlo.
Znavena otravným ránem, příšerně unavena směnou v práci a zasycena delikátní večeří sušenkového charakteru se balím do nepovlečené peřiny, pokládám hlavu na nepovlečený a poměrně zmačkaný polštář, pes si standardně lehá vedle mě. Roztahuje se tak, že spím opět bez peřiny a přitisknutá ke zdi, ale to je jedno – teď už chci jen spát a na nic nemyslet. Snad za tuto noc naspím alespoň hodinu – venku se stále pracuje, bagry vrčí, dělníci hlučí a míchačky kvičí. No, dnes to byl opravdu pořádný DEN BLBEC.