Etika (přehled dějin etiky, vybraná témata praktické etiky)

Základní pojmy

morálka – z lat. mos (mrav, obyčej, zvyk), proměnlivý, historicky a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů, zvyků, norem, názorů, ideálů, pravidel a institucí, jimiž se lidé řídí ve svém praktickém mravním jednání, dá se chápat jako mravní postoj, chování a smýšlení jednotlivce, popřípadě skupiny, je formálně očekávána a vyžadována (morální, moralismus, mravnost, mrav)

etikaethos (zvyk obyčej, mrav) původně učení o morálce ve smyslu jednání dle řídících mravů a zvyků, nejčastější otázky: Co je dobro? Co je zlo? Co je spravedlnost? Co je mravní v dané situaci?, poskytuje pravidla a normy lidského jednání a chování, reflektuje morálku, můžeme ji také označit jako teorii způsobu lidského života, chování a jednání

deskriptivní etika – snaží se co nejpřesněji popsat oblast morálky v jejích rozmanitých kulturních podobách (středověk, etnika), nediktuje nám, co je správně a špatné, pouze zkoumá odlišnosti vnímání dobrého a špatného v různých kulturách

-normativní (taktéž preskriptivní) etika – nalézá kritéria pro stanovení podmínek jednání, jehož mezní hranice lze označit jako morálně dobrá a špatná, tato etika se nám snaží diktovat, jak se chovat, čili co je správně a co špatně

metaetika – zabývá se jazykovou analýzou a reflexí jazyka s cílem objasnit sémantický význam základních mravních pojmů a správnost nebo nesprávnost obecných soudů

axiologieaxios (cenné, hodnotné), je nauka o povaze hodnot, jejich místě ve společnosti a hodnotové struktuře

Přehled dějin etiky

etika v antice

-relativismus sofistů – relativizovali jednotlivé morální pojmy, ale i základní pravidla života obce, zamýšlejí se nad tím, jestli jsou zákony dány přirozeně (tedy jsou ve svém základu věcné a neměnné), či jsou výtvorem lidstva

Sokrates – učil, že ctnost je poznání, vědět, co je správné znamená dělat, co je správné, veškeré zlo je výsledkem neznalosti, základním cílem života je blaženost (eudamoniá) jako vyústění ctnostného života, za mravní základ považuje vnitřní božský hlas (daimonion)

Platón – zabýval se představami spravedlnosti, spravedlnost ve státě může být nastolena, drží-li rozum žádost na uzdě pomocí vůle; ideou dobra (nejvyšším dobrem člověka) je schopnost přesvědčit ostatní (dostat, co chceme), uspokojení hledá v rozumu, nikoliv v ukojení touhy, dílo Ústava

Aristoteles – každé řemeslo, zkoumání, čin, rozhodnutí usiluje o dosažení nějakého dobra, dobro je tedy cílem veškerého snažení, nejvyšší dobro se nachází v představě eudamonia (štěstí, blaženost), předpokladem veškeré morálky je možnost volby, se kterou přichází morální odpovědnost za rozhodnutí

epikureismus – tvrdí, že vše ve vesmíru je determinované (mravně neutrální), lidé mají svobodu určit si svůj cíl, většinou hledají cestu k individuální duševní slasti (hédoné) jež má zbavit člověka strachu (z bolesti, ze smrti, z bohů)

stoicismus – sleduje, jak se ve vesmíru projevuje rozum a účel (logos) a dobro člověka spočívá v souladu jedince s tímto účelem, s tím že je třeba zdůrazňovat spíše pohnutky než výsledky, snažíme se o dosažení duševního klidu (ataraxie) a toho dosáhneme jen tehdy, pokud získáme vnitřní svobodu oproštěnou od vášní (apatheia)

etika ve středověku

křesťanská etika – je syntézou stoicismu, novoplatonismu, Aristotelovy etiky a novozákonního poselství, v centru stojí desatero přikázání, láska (především k potřebným) a úcta k lidské důstojnosti, mravní příkazy a normy jsou zjevné

Tomáš Akvinský – „ Všechny bytosti se podílejí na božském řádu světa. Však jedině člověk, jenž má rozum, se na tomto řádu podílí aktivně“, jako přirozený zákon vyjadřoval středověkou snahu sloučit Aristotelovu myšlenku, že vše by mělo spět ke svému účelu (cíli) s křesťanskou naukou, která učí, že vše je stvořeno Bohem a vše stvořené lze považovat za přirozené a správné, ve spisu Summa Thelogiae popisuje vlastnosti, které jsou známkou morálního života – rozumnost, spravedlnost, statečnost a uměřenost, uznává svobodu lidské vůle (člověk může hřešit i konat dobré skutky)

etika v renesanci a novověku do konce 18. století

Machiavelli – renesanční italský myslitel, základním motivem politického jednání je podle něj touha po moci a po majetku, nejvyšší ctností je schopnost a síla k jednání (osvobozená od morálních kritérií), člověk, který by byl za všech okolností dobrý, by mezi ostatními jen těžko přežil, schopný vůdce by měl umět být lvem a liškou

Immanuel Kant – osvícenský německý filosof, lidské jednání by mělo být určováno naším rozumem, pokoušel se nalézt zákon, který by platil univerzálně – kategorický imperativ „Jednej tak, aby se maxima tvého jednání na základě tvé vůle mohla stát obecně platnou normou.“, jinými slovy – má-li být naše jednání morální, musíme být schopni si přát, aby se stalo univerzálním přírodním zákonem, jakákoliv volba je tedy morální v případě, že ji lze bez problémů a rozporů obecně aplikovat

etika 19. století

utilitarismus – původem britský etický směr, mravné a dobré je to, co je užitečné pro co největší počet lidí

Friedrich Nietzsche – německý filosof, jež ostře kritizoval morálku křesťanství i morálku své doby, učil, že ve světě bez Boha potřebuje člověk odvahu čelit své situaci, má si stanovit vlastní cíle, přitakat životu, má usilovat o překonání sebe samého (stát se nadčlověkem), křesťanství a demokracie podle něj propagují „morálku otroka“ kvůli obraně slabých, usiloval o to, aby morálka „pána“ podpořila rozvoj silných, „ Hodnoťme tak, abychom nacházeli smysl v životě, růstu a stále nové tvorbě, zejména tvorbě na sobě samých. Staň se, kým jsi!.“

Søren Kierkegaard – kladl důraz na odpovědnost za jednotlivá rozhodnutí a jejich úkol utvářet lidský život

etika 20. století

Sigmund Freud – rakouský psychiatr a myslitel, tvrdil, že morální normy představují zvnitřněnou autoritu rodičů

analytická etika – filosofický směr, který se zabývá pojmy, větami, vyjádřeními a formami argumentace, které se používají v rámci etiky, kdykoliv definujeme „,dobré“´ pomocí empirického predikátu, vzniká tato situacemůžeme definiens zobecnit a ptát se, zda je to dobré, pak dostanu vždycky v běžné řeči smysluplnou a nikterak triviální otázku, netriviálnost takových otázek ukazuje, že příslušná definice je nesprávná, všechny pokusy definovat „dobré“´ naturalisticky (např. hedónisticky jako „,slastné“´ nebo utilitaristicky jako „,užitečné“´) ztroskotávají na běžném předporozumění mravní zkušenosti

postmoderní etika – filosofický směr, který odmítá osvícenskou víru v moderní evropské pojetí rozumu, zdůrazňuje relativismus norem i morálních hodnot, neexistuje žádná absolutní morálka, ale pluralita kultur, moderní racionalita nepřinesla člověku štěstí, ale obrovský potenciál katastrof

Vybraná témata praktické etiky

-sexualita, láska, potraty, euthanasie, trest smrti, rodina, děti, trest, válka