Filosofie společnosti
moc a právo
-pro současné pojetí demokracie je důležité nejenom to, že lidé volí své zástupce, ale také to, že demokratické státy uznávají základní práva všech jednotlivců
-historie lidských práv: středověk – docházelo v některých zemích k postupnému omezování moci vladaře; novověk – utvářela se moderní teorie přirozených práv, tato práva jsou podle teoretiků (jedním z nich byl anglický filosof ze 17. století, John Locke) nezávislá na panovníkovi i na platných zákonech, platí bez ohledu na to, v jakém státě člověk žije (vždy a všude mají mít například podle Locka lidé právo na život, svobodu a majetek), na teorii přirozených práv odkazovaly také dva významné politické dokumenty z konce 18. století – Deklarace nezávislosti USA (1776) a francouzská Deklarace práv člověka a občana, obě deklarace položily základy moderním listinám lidských práv, z nich nejdůležitější je Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá OSN 10. 12. 1948
-problémem teorie přirozeného práva je naopak to, že nemusí být snadné shodnout se na konkrétních seznamech lidských práv nebo jejich výkladu
-opakem této teorie je tzv. právní pozitivismus – jediným zdrojem práva a kritériem pro souzení činů jsou zákony schválené v dané zemi, problémem právního pozitivizmu je skutečnost, že při jeho důsledném uplatňování nelze trestat nic, co není zákony dané země prohlášeno za protiprávní (a to ani v případech, kdy bychom měli sklon určité jednání považovat za vysloveně nelidské, jako v případě nacistického pronásledování celých skupin obyvatelstva, zejména Židů)
–spravedlnostàvyrovnávací (komutativní) – stát vystupuje jako nezávislý soudce posuzující spory jednotlivců či právnických osob; nařizuje nápravu nebo trestá
àrozdělovací neboli sociální (distributivní) – stát se snaží, aby rozdělení bylo co možná nejspravedlivější
-John Rawls, hlavní dílo Teorie spravedlnosti – považováno za nejdůležitější práci z oblasti filozofie politiky, která byla od konce 2. světové války v angličtině napsána, ovlivnila jak moderní liberály, tak sociální demokraty, Rawls přišel s teorií „justice as fairness“ (spravedlnosti jako férovosti, nestrannosti, slušnosti), která vychází z teze, že společenskou nerovnost lze ospravedlnit jedině tehdy, je-li ku prospěchu nejméně zvýhodněným
filosofie práva a trestání
-Michel Foucault (1926-1984)
-nejvíce rozvíjí témata strukturalismu, díla: Dějiny šílenství, Dějiny sexuality
-byl francouzským filosofem, historikem, sociologem a psychopatologem, společným pojítkem všech jeho výzkumů je neutuchající snaha ukázat, jak se konstrukcí a zvládáním toho, co označujeme a chápeme jako „nenormální“ utváří naše vlastní představa o normalitě
-v průběhu života se Foucault stále více zabývá otázkou souvislosti moci a vědění, odmítá mocenskou neutralitu vědění a popisuje strategie kontroly, disciplinace a normalizace, tato témata rozvíjí především v textu Dohlížet a trestat
–trest smrti – aktivně jej užívá 58 států, 95 (včetně ČR) jej má zakázáno, zbytek jej nepoužíval v posledních letech ani jednou nebo jen ve výjimečných situacích, dle Amnesty Internactional bylo v roce 2009 provedeno přinejmenším 714 poprav v 18 státech (př. Čína, Irán, Irák)
-pro: vrah si zaslouží trest smrti/ proti: je tomu opravdu tak? a plyne z toho, že by stát měl znásilňovat ty, kdo znásilňují?
-pro: trestu smrti se lidé bojí více než uvěznění, odradí více zločinců než hrozba uvěznění/ proti: nedostatečné empirické důkazy (není rozdíl v počtu vražd mezi oblastmi, kde je a kde není trest smrti), pro odrazení je důležitější jistota a rychlost trestu, a není právo na život nezcizitelné (Locke)?
-proti: vlády by měly používat co nejméně přísných prostředků postačujících k tomu, aby dosáhly svých cílů týkajících se chodu společnosti, dlouhodobé uvěznění je méně přísné než trest smrti a postačuje ke snížení počtu trestných činů, trest smrti by proto měl být zrušen; trest smrti by měl být zakázán, protože porušuje právo na život; riziko popravení nevinného, i kdyby bylo malé (v USA ve 20. století podle výzkumů nespravedlivě popraveno zhruba 0,3% popravených), je příliš důležité, než abychom ho mohli opominout, trest smrti činí celou společnost brutální a vyvolává neúctu k lidskému
politická filosofie
Platon (427-347 př. Kr.)
-zabýval se i řadou dalších témat, slavná je například jeho koncepce ideálního státu, resp. ideální obce, polis, tuto koncepci rozpracovává Platónův dialog Ústava
-platónská ideální obec by především měla mít jasný řád, měla by být (stejně jako ctnostná duše) hierarchicky členěna na tři složky:
| Vrstva duše | Vrstva obce | Ctnost |
| Rozum | Správci (vládci) | Moudrost (znalost celku) |
| Vznětlivá složka (naše vůle) | Strážci | Statečnost (pevné a správné přesvědčení o tom, čeho je opravdu třeba se bát a čeho bychom se bát neměli) |
| Žádostivá složka (naše pudy, řekněme) | Řemeslníci | Uměřenost (sebeovládání, podřízení vyšším složkám) |
-celkovou ctností takto uspořádané duše i obce by pak podle Platóna měla být spravedlnost
-podle Platóna je demokracie („rozkošná ústava, bez vlády a pestrá, udělující jakousi rovnost stejně rovným i nerovným.“ (558c)) druhým nejhorším politickým zřízením – tím vůbec nejhorším je tyranie
| Platónův návrh | Cíl, kterého by mělo být dosaženo. | |
| Vládnout by měli filosofové | Politické funkce zastávají nejmoudřejší a nejctnostnější lidé | |
| Úřady by měly přesně určit, jaké příběhy mohou být vyprávěné malým dětem | Nové generace by měly být vychované co nejlépe a v souladu se zásadami obce | |
| Vládcové by měli mít společný majetek, společné ženy (resp. muže, neboť vládnout mají podle Platóna moci i ženy) a děti | Vedení obce by mělo být co možná nejjednotnější | |
| Úřady obce by měly rozhodovat o tom, kdy má kdo s kým zplodit děti. Potomci horších rodičů mají být spolu s neduživými novorozenci odstraněni | Obyvatelstvo obce by mělo být i v průběhu dlouhých generací udržováno na co nejvyšší úrovni | |
| O postupu v hierarchii obce by měly rozhodovat politickými představiteli řízené zkoušky | Politické postavení by mělo být získáno v závislosti na schopnostech jedince | |
| Ženy a muži by měli mít stejnou a společnou výchovu; není to proti přírodě, neboť muži i ženy mají více méně stejnou přirozenost vzhledem ke střežení spravování obce | Všichni obyvatelé obce (bez ohledu na pohlaví) by měli být co nejlepší, což zajistí jejich účast na co nejlepší výchově a co nejlepším vzdělání | |
Thomas More
-anglický státník a spisovatel, znám je jako autor Utopie
-obsah knihy – popis společnosti ostrova Utopie, tato společnost je autoritářská, patriarchální a hierarchická v podmínkách úplné ekonomické rovnosti, ctěn je věk a určená autorita, jako jsou manželé a otcové, hlavním účelem politické správy je zajistit, aby nebyl nikdo nečinný, ekonomická rovnost však zajišťuje, že nikdo nemusí pracovat příliš těžce a každý má dost jídla, oblečení a přístřeší, modelem byly Moorovy kláštery
Karl Marx (1818-1883)
-i kapitalistická společnost je podle Marxe výrazně stratifikovaná, má třídní podobu – menšina ovládá výrobní prostředky a většina je nucena jim prodávat svou pracovní sílu, pro Marxe je ostatně právě lidská práce základním rysem lidského bytí a problém je v tom, že za kapitalismu je tato práce odcizená, tj. neposkytuje pracujícím seberealizaci, kterou by jim poskytovat měla
-odcizení má několik aspektů – dělník je oddělen od produktu své práce, i sám pracovní proces se stává vzhledem k dělníkovi něčím cizím – není pro něj seberealizací
-kapitalisté dělníky vykořisťují a udržují je v područí díky určité ideologii
Filosofie dějin
pojem dějin
-dějiny=minulost (soubor všeho, co se událo) a také lidské „vyprávění“ (či vědění) o minulosti
-minulost samu nelze změnit, lidské vyprávění o ní je naopak proměnlivé a vždy nabývá smysl vzhledem k určité přítomnosti; odtud výroky typu „historii píší vítězové“
-dějiny jako vyprávění o minulosti či její zkoumání nikdy nejsou a nemohou být sumou všech událostí v jejich časovém sledu, vždy jsou některé události vynechány apod.
-ne všechny kultury vytvářejí dějiny v druhém smyslu (nebo je vytvářejí zásadně jinak než my), existovala a existuje celá řada kultur, které Claude Lévi-Strauss nazývá kulturami „chladnými“, jež se pohybují v cyklickém čase – méně expanzivní, očekávají navracení událostí, svět chápou jako v zásadě (v rámci určitých cyklů) neměnný, to platí nejenom pro kultury tzv. přírodních národů, ale do značné míry třeba také pro antické Řecko
-základ našeho pojetí dějin položilo až křesťanské myšlení
-dějiny událostí – krátkodobých vojenských či politických akcí jednotlivců s osobnostmi jako určujícími aktéry; dějiny událostí odpovídají např. na následující otázky: kdo byl a kdy vládnul Vratislav II., kdo byl a jak vládnul Winston Churchill, co byla Sámova říše,…
-dějiny struktur – sociálních struktur a kolektivních procesů, forem ekonomiky, způsobů komunikace apod.; dějiny struktur odpovídají např. na následující otázky: jak žili lidé v raném středověku, jak se změnila struktura společnosti v důsledku 2. světové války, jak fungoval obchod na našem území v 7. století n. l.,…
smysl dějin
-dějiny jsou na povrchu cyklické – opakují se vzestupy a pády civilizací, ovšem celkově je čas lineární – od Adamova prvotního hříchu k poslednímu soudu
àteologie v dějinách
Aurelius Augustinus
-vytvářel velkolepou koncepci lidských dějin, Augustin především odlišuje obec boží a obec pozemskou, pravým společenstvím je obec boží, uskutečnění této neviditelné církve ale v plném smyslu nastane až po konci dějin, po posledním soudu, díky tomu, že je však první člověk Adam člověkem nehodným musí existovat i instituce lidské (těmito institucemi jsou stát a současná, institucionální církev, která by měla sloužit církvi neviditelné a měla by být univerzální a celosvětová)
Immanuel Kant
-Bůh je výtvorem lidské mysli, tedy prospěšnou lidskou projekcí morálky, Bůh je u Kanta tzv. regulativní idea, která má orientovat činy, aniž bychom je ale mohli zkušenostně ověřit
G.W.F.Hegel (německý idealismus)
-základem bytí je činný subjekt duchovní povahy – (světové) Já či (světový) Duch, Rozum, tento činný subjekt se v průběhu dějin vyvíjí, a to tak, že překonává protiklady, které se v rámci jeho vývoje objevují, vývoj subjektu je zákonitý a směřuje k určitému cíli, ke konci dějin, subjektem dějin (vesmíru) je v Hegelově filosofii rozum, cílem dějin je pak sebepoznání tohoto (všeobecného) rozumu, základní zákonitostí Hegelovy filosofie (a logiky) je zákonitost dialektiky – překonávání protikladů v nových, vyšších syntézách, dialektické „trojčlenky“ (teze, tedy tvrzení; antiteze, tedy jeho protiklad; a syntéza, tedy překonání protikladu mezi tezí a antitezí) však Hegel nachází všude
Karl Marx
-náboženství je negativním jevem („opiem lidu“), člověka však nestačí osvobodit kulturně, neboť kultura je odrazem ekonomických vztahů, dialektika dějin je dialektikou rozporů mezi výrobními silami, směřuje proto k revoluci, k dosažení komunismu, v němž budou překonány všechny protiklady, v němž bude překonána i dělba práce
àkonec dějin
Jean-Francois Lyotard (1924-1998)
-pojem postmoderní doby
-moderní vědění má podle Lyotarda vždy formu jednoty, která se zakládá na tzv. „velkých“ vyprávěních, tj. detailních rozpracováních základní, vše legitimující ideje, příkladem takovéhoto vyprávění je osvícenský příběh o emancipaci lidstva pomocí určitým způsobem chápané racionality, pro moderního člověka tento příběh plnil v zásadě podobnou roli, jakou v jiných kulturách hraje mýtus a náboženství (poskytoval jednotný a soudržný rámec, který dával smysl existenci a činnosti jednotlivých lidí)àtato metavyprávění ale ztratila svoji přesvědčivost (např. holocaust)àdoba po konci velkých příběhů je právě dobou postmoderní, dobou, v níž velkou jednotu jednotného pohledu na společnost a její dějiny vystřídala pluralita nejrůznějších pohledů. společnost, v níž žijeme, je nějak podstatně otevřená, připouští rozmanitost různých „jazyků“, rozmanitost různých „struktur“, které už právě nemohou být jedinou platnou strukturou
Francis Fukuyama (1952)
-kniha Konec historie a poslední člověk, v níž tvrdí, že vývoj lidské historie jako zápasu mezi ideologiemi je v podstatě u konce – poslední ideologií nárokující si univerzální platnost je liberální demokracie, rizika vidí například v možnosti biotechnologické revoluce
Filosofie náboženství
-vykládá svět jako celek a jako horizont naší existence, kultivuje spojení s tajuplnou mocí, kterou tuší za viditelným světem, je strukturou významů, díky níž vše má souvislost a (hlubší) smysl, naplňuje potřebu bezpečí, útěchy, díky nabízené „cestě spasení“, má určitou antropologii (v obrazu božím se zrcadlí obraz člověka), jeho součástí je (kultovně rituální) praxe a etika a má také tradovaná učení, kulty a dogmata
-kromě filosofie se náboženstvím zabývají také dvě vědecké disciplíny
ànáboženskou zkušeností, jednotlivými náboženstvími a jejich srovnáváním se zabývá religionistika (religio = latinsky náboženství) – studuju mnoho „věr“, neměla by na základě víry předem předpokládat, že je některá z těch věr správná a ostatní špatné, výstupem studia religionistiky nejsou kněží, ale vědci, lidé, kteří zkoumají jednotlivá náboženství, popisují je, analyzují
àobjasňováním nauk určitého náboženství a jeho pojetím boha se zabývá teologie – zpravidla vychází z hlediska jedné, „pravé“, víry – učí tam zpravidla kněží nebo alespoň věřící dané církve – máme tu katolickou, evangelickou, husitskou, teologickou fakultu – „výstupem“ studia teologie jsou především kněží
–religiozita znamená česky „zbožnost“, víru v pravost či pravdivost náboženství a sílu této víry, může být také charakterizovaná jako náboženské přesvědčení obecně, udané svou mírou či zaměřeností ke konkrétní církvi, odrážející se v každodenním chování a praxi jednotlivce
vztah filosofie a náboženství
àdůkazy existence Boha
–Anselm z Canterbury (1033-1109) se snažil dokázat, že pravdy náboženství mohou být dokázané nezávisle na zjevení, čistým rozumem, ve svém spise Proslogion slavně dokazuje z pouhého pojmu Boha boží existenci (jde o tzv. ontologický důkaz existence boží): „I nevěřící má ve své mysli pojem Boha. Obsah pojmu Boha spočívá v tom, že Bůh je to, nad co nic většího nemůže být myšleno. Kdyby ale existoval jen v mysli a ne ve skutečnosti, nebyl by tím, nad co není možné myslet nic většího. Tedy Bůh existuje.“
-i ten, kdo Boha popírá, tak ví, co je pojem Boha (nejde myslet nic většího nad Boha)àmusí existovat i ve skutečnosti, protože kdyby existoval jen v mysli, tak bychom si mohli myslet něco většího nad Boha, což by existovalo ve skutečnosti (existovat je více než neexistovat)
–Tomáš Akvinský (1224/6 – 1274) dokazoval boží existenci „pěti cestami“ (pohyb, působící příčiny, nahodilost a nutnost, stupně bytí, účelnost) z existence světa (jde o tzv. kosmologické důkazy)àdůkaz z pohybu: ze zkušenosti víme, že se ve světě něco hýbe, to, co se hýbe, musí být pohybováno od jiného, ve světě existuje zřetězení příčin, není však možné, aby něco bylo příčinou sebe sama, není totiž možné, aby něco bylo dříve, než je samo, nějaká jsoucna tedy musí být nutná a nutná jsoucna mohou mít nutnost od sebe nebo od jiných; kdyby měla nutnost od jiného, nebylo by ale možné postupovat do nekonečna; a to, co je samo sebou nutné, je Bůh; avšak více a méně se říká s ohledem na to, co je nejvíce a to je Bůh
-existenci dokazoval také pomocí teleologického důkazuàvše ve světě směřuje (svými pohyby) k určitému cíli a to platí i o věcech, které samy nemají rozum, a nemohou se tedy řídit samy ze sebe; tyto věci tedy seřídil Bůh, tak že fungují
-nemyslel si, že lze rozumem dokázat všechna křesťanská tvrzení, existují „tajemství víry“ (trojjedinost, vzkříšení těla,…), kterým je třeba věřit
-období vrcholné scholastiky – školská filosofie, 13.stol., vycházeli z Aristotela
àSøren Kierkegaard (1813-1855) byl významným předchůdcem existencialismu 20. století a myslitelem vášnivé náboženské víry, víra je nejvyšší a největší lidská vášeň (a každé pokolení musí začít ve věci víry ze stejného místa, nikdo ji rozhodně nepřekoná – což ani nejde, protože ten, kdo ji má, u ní nestojí, ale v ní žije
-dílo Bázeň a chvění (dialektická lyrika) – zabývá se osudem Abraháma (obětování vlastního syna Izáka), zkouška Abrahámovy víry (podobné jako Agamemnón a obětování dcery Ifigenie), dílo prý napsal, abychom pochopili, že Abraháma nepochopíme
–skok víry – pojetí toho, jak má jedinec věřit v Boha a jednat v lásce, něco co nevyplývá z něčeho předchozího (nepostupuje to kroky, ale najedou skočí), okamžik rozhodnutí; mít víru znamená zároveň mít pochybnosti (pochybnost je racionální složkou víry, víra by bez pochybnosti neměla hlavní podstatu)
àFriedrich Nietzsche (1844-1900) – podle Zrození tragédie (jeho knihy) existují dva základní druhy umění – apollinské a dionýské a oba druhy dávají člověku vůli žít (apollinské umění dává vůli k životu, neboť vytváří představu dokonalé a trvalé krásy; dionýské umění dává vůli k životu, neboť ruší prázdnotu každodennosti v extatickém prožitku vytržení)
-spojení apollinského a dionýského v tragédii (nejlépe ovšem v tragické opeře) dává vůli k životu v posledku proto, neboť překonává ztotožnění s apollinským zdáním hrdinovy dokonalosti v hrdinově smrti
-je však důležitější věnovat se umění svého života a stát se tím, kým jsme
-odmítal křesťanské pojetí světa, neboť křesťanství znehodnocuje tento svět a tento život, měli bychom vytvářet jako jednotlivci své vlastní hodnoty, stávat se hravými „nadlidmi“, kteří tvoří stále nové hodnoty a stále nové způsoby života a co možná nejúplněji přitakávat sobě samým, své vůli k moci, svému životu
ànáboženství a sekularizace
-tradiční zjednodušení: modernizaceàracionalita a sekularizace (zesvětštění)
-myšlenky: smrt Boha (Nietzsche), náboženství ztrácí legitimitu, člověk ztrácí náboženskou orientaci ve světě vs. „pomsta boží“ (Kepel), návrat veřejně činného náboženství: šíitská islámská revoluce a sunnitský fundamentalismus, Jan Pavel II. a veřejně činné katolictví, politicky aktivní protestantismus v USA, ultraortodoxní judaismus,…
-tradiční sociologický pohled (Davie, Fokkas): sekulární Evropa normou modernizovaného světa, dnes spíše: sekulární Evropa výjimkou (další výjimka: sekulární inteligence napříč světem, i v USA)àdoklad např. nárůst křesťanství (zejména letničního) v rozvojovém světě
-Garton Ash – nejde jen o freudovský narcismus drobných rozdílů?
-ČR a bývalá NDR jako jediné oblasti, kde se ateismus stal svým způsobem tradiční vírou, ženy více nábožensky založené (a to i v otázkách, které se týkají podřízení žen), staří lidé více náboženští než mladí, mezi adolescenty současné Evropy i USA ovšem typické náboženské experimentování, hledání
-česká společnost patří k nejsekularizovanějším na světě, nejde přitom jenom o dědictví komunistického režimu, nýbrž tento vývoj má své kořeny již v 19. století, kdy se začal rozšiřovat fenomén nominálního matrikového katolictví, které bylo vnitřně zcela vyprázdněnéànovým „náboženstvím“ českého národa se stal nacionalismus, scientismus a do určité míry později i socialismus