Etika
-etika – ethos (zvyk, obyčej), filosofická disciplína, která se zabývá morálkou (vysvětluje, kritizuje, obhajuje)
–morálka – mos (mrav, zvyk, obyčej), morálkou se myslí určitou kulturou sdílený souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, ideálů, pravidel a norem, jimiž se lidé v dané kultuře řídí ve svém vzájemném mravním jednání
příklady filosofické etiky
-na hranici mezi předsokratovskou filosofií a filosofií klasického období lze umístit tzv. sofisty, sofisté zahájili obrat k člověku – nezabývali se přírodní filosofií, nýbrž politickými, morálními a právními problémy, soustředili se na techniky přesvědčování druhých pomocí umění osobního rozhovoru a řečnictví (rétoriky), nezáleželo jim na pravdě či právu, nýbrž jen na prosazení vlastního postoje, mezi sofisty bývá řazen praotec relativismu Prótagorás z Abdér, jehož slavný výrok říká: „Měrou všech věcí je člověk, jsoucích, že (jak) jsou, nejsoucích, že (jak) nejsou.“
-Sokrates (469-399 př. Kr.) navazoval na myšlení sofistů – jeho metodou byl rozhovor s druhými, stejně jako sofisté se soustředil na lidský život, na morální a politické otázky, Sokrates se nicméně nespokojil se sofistickým relativismem, hledal pravdu, hledal objektivní kritérium souzení a hodnocení, ovšem takovéto kritérium nenalézal a opakovaně tvrdil „vím, že nic nevím.“, co se týče etiky, jsou pro Sokrata důležité tyto dvě přesvědčení
-etický intelektualismus – byl přesvědčen o tom, že to, co považujeme za vědění, je dostatečnou příčinou našeho jednání, že nikdo vědomě nekoná to, co považuje za špatné, cílem života je usilovat o ctnost, činit zlo je horší než zlo trpět: tím, že jednáme nespravedlivě, škodíme své duši, což má dalekosáhlejší důsledky (duše je totiž důležitější než tělo, je třeba o ni pečovat – a to, je-li třeba, i za cenu vlastního života)
-epikureismus byl filosofický směr založený Epikúrem ze Samu (341-271 př. Kr.), etika jako návod, jak dosáhnout v životě štěstí, podle epikurejců je cílem existence slast (hédoné), nejvyšší slastí (tělesnou i duševní) je podle něj stav uspokojení či nasycení (jde o tj. klidovou slast), krátkodobé (tzv. kinetické, tj. pohybové) slasti provázející akt uspokojování nejsou samotným cílem, člověk, který se v životě příliš soustředí na obvyklé kinetické slasti (jídlo, pití, sex,…) se navíc stává příliš nenasytným a závislým na štěstěně (jsem-li jídelním či sexuálním „labužníkem“, dříve či později se mi stane, že nebudu mít k dispozici to, po čem toužím – a budu proto trpět), je tedy třeba umět být spokojen s tím, co máme k dispozici, je třeba být klidný a vyrovnaný, neochvějný
-středověká křesťanská etika je daná Bohem, Písmem, křesťanskou morální naukou, mravní jednání je pak praktické uznání boha
-Niccolò Machiavelli se zabýval etikou v politice, kterou striktně odděloval od osobní morálky v podobě, v jaké ji prosazuje například křesťanství, Machiavelliho etika je situační, pragmatická, účel světí prostředky, politický cíl by pak mohl být například zachování řádu, státu, spravedlnost
-Immanuel Kant se zabýval etikou z hlediska kategorického imperativu, podle Kanta nelze nalézt jediný, všeobecně závazný cíl lidského jednání, přesto však lze nalézt obecně platné formální pravidlo, které poskytuje kritérium umožňující odlišit činy nemorální a morální, tímto kritériem je tzv. kategorický imperativ (nepodmíněný příkaz), dvě formulace tohoto příkazu říkají: „Jednej tak, aby maxima [osobní zásada] tvé vůle mohla kdykoli současně platit jako princip všeobecného zákona“, tj. jednej tak, abys mohl racionálně požadovat, aby se všichni lidé řídili stejnou osobní zásadou, jakou se ve svém jednání řídíš ty (základní myšlenka je obdobná jako u tzv. zlatého pravidla křesťanské či konfuciánské morálky: Jednej /vůči druhým/ tak, jak chceš, aby /vůči tobě/ jednali druzí.); „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek“, tj. jednej tak, abys druhé neužíval jako pouhé prostředky k dosažení vlastních cílů, respektuj, že bytí druhých je pro ně samé cílem
-utilitarismus – podle Jeremy Benthama (1748-1832) by jediným kritériem v etickém i politickém rozhodování mělo být, kolik přinese volba jednotlivých možností v součtu všem jedincům „slasti“ (tedy příjemných, kladných důsledků) a „bolesti“ (tedy toho, co budou prožívat jako nepříjemné), z politického hlediska by pak k uplatnění tohoto utilitaristického principu mělo pomoci zavedení demokratických voleb a demokracie jako takové
-John Stuart Mill (1802-1873), se jednak zabýval přetvářením filosofických základů utilitaristického myšlení (duševní štěstí je podle něj například hodnotově nadřazeno štěstí tělesnému), jednak proslul jako obhájce svobody (esej O svobodě) nebo práva žen na účast v politice, podle slavného Millova výroku je jediným důvodem pro mocenské omezování jedince ochrana práv druhých
svoboda a morálka
-svoboda vůle: determinismus – indeterminismus
–determinismus àteologický determinismus – lidské jednání je předurčené Bohem
àHobbes – lidské chování je předurčováno, neboť celý svět je stroj a strojem je i člověk, svoboda vůle je jen iluze
–indeterminismusàKant – na rozdíl od zvířat máme rozum, neřídíme se podle pudů, ale podle kategorického imperativu
àSartre – člověk je od přirozenosti svobodný, „Jsme vrženi do svobody.“, pak znamená, že jsme neustále nuceni do volby, za kterou neseme zodpovědnost
àNietzsche – rozlišil „svobodu od něčeho“ (omezení,..) a „svobodu k něčemu“ (odvaha něco učinit); první je pouze příležitost, ale teprve činem jako takovým uskutečňujeme naši svobodu
-svoboda jednání: z pohledu psychologie jsme svobodní, když jsme si plně vědomi svého jednání, nesvobodní pak, když máme nějaký vnitřní blok (jestliže chci něco udělat a neudělám to – například kvůli nedostatku sebedůvěry)
-svoboda politická: politická svoboda (Listina základních práv a svobod například), svoboda v rámci politických ideologií
-podle Schopenhauera je člověk jako slepec (rozum) nesoucí vidoucího invalidu (vůle) na ramenouàvůle ovládá tělo, to mozek a ten teprve rozum
zdůvodnění morálky
–teleologické zdůvodnění tvrdí, že rozhoduje dosažený (a/nebo zamýšlený) cíl jednání, jádrem teleologické etiky je pak hledání obecně přijatelných (dobrých) cílů lidského jednání
-podle hédonistů je cílem lidského jednání rozkoš či slast, hédonismus se ovšem vyskytuje v mnoha podobách:
àpodle řeckých sofistů je správné to, co je podle nich zároveň přirozené – usilovat o vlastní rozkoš (bez ohledu na druhé, proti tomu lze namítnout, že i kdyby egoisticko-hédonistické chování bylo přirozené – což je mimochodem otázka, nemusí být přesto správné, z popisných vět nelze odvodit věty normativní; z toho, co je, nelze odvodit to, co má být, např. z toho, že existují nepřipravení učitelé, nelze vyvodit, že se učitelé nemají připravovat /a to ani tehdy, kdyby v určitou dobu byli nepřipravení všichni, o nichž víme/)
àpodle utilitaristů bychom měli usilovat o co největší užitek (slast či štěstí) co největšího množství dotčených bytostí (lidí, nebo dokonce i zvířat)
àpodle Aristotela (a z něj vycházející eudaimonistické etiky) je cílem lidského jednání eudaimonia (štěstí či blaženost), které ovšem Aristoteles nechápe jako pasivní stav prožívání příjemného, ale jako aktivní sebe uskutečnění – naplnění přirozenosti rozumného tvora, jímž podle Aristotela člověk je (lidským štěstím je proto buď praktická péče o morálně dobré společenství, nebo na čisté poznání zaměřené teoretické bytí vědce či filosofa)
–deontologická zdůvodnění (z řeckého to déon = požadované, povinnost) tvrdí, že morální dobro má být požadováno nikoliv kvůli (jakémukoliv) vnějšímu cíli, ale kvůli jemu samému
àpodle Immanuela Kanta rozhoduje o morálnosti či nemorálnosti jednání stav lidské vůle – to, zda je člověk v jednání motivován morálně (úctou k morálnímu zákonu, vůlí jednat v souladu s kategorickým imperativem), nebo zda je motivován jinak
Estetika
–estetika – slovo estetika je odvozeno z řeckého aisthésis což znamená vnímání (aisthanomai – vnímat) a smyslové pociťování vůbec, schopnost člověka přijímat smyslovými orgány svět, v původním významu je tedy estetika teorií vnímání (něco jako dnešní psychologie vnímání), dnes se slovem „estetika“ obvykle míní disciplína zabývající se krásou, uměním a vkusem, estetika existuje prakticky již od antického starověku, nicméně oficiálně až od roku 1750, kdy je ustanovena Alexandrem Gottliebem Baumgartenem (1714 – 1762) v první části spisu Aesthetica jako „věda o senzitivním poznání“ (senzitivní zde znamená smyslové, imaginativní i emotivní zároveň)
estetické vnímání
-estetické vnímání tedy bude nějak souviset se smysly (nejčastěji zrak a sluch), jejich používáním, později ale také rozumovou reflexí výsledků jejich činností
-výraz „estetický“ běžně používáme jako výsledek kladného estetického soudu (např. „estetické potahy sedadel automobilu“); příjemné, vydařené, libé, neestetickým je pak běžně myšleno všechno nelibé, nepovedené, nepříjemné, slovem estetický objekt můžeme myslet v zásadě hezký předmět (v obecné řeči), předmět oboru estetika a nebo nějaký specifický objekt mající estetickou funkci
-podle Immanuela Kanta je například estetická zkušenost nezainteresovaná (nezajímá se o to, co k čemu předmět může být užitečný), spočívá v emocionální reakci, která je v nás vyvolána pouhým způsobem projevování se nějakého předmětu nebo živé bytosti svým vnějším tvarem, čistou formou
-tento názor zastává ve Immanuel Kant své Kritice soudnosti – „krásné“ je podle něj to, co se líbí bez jakéhokoliv zájmu, podmínkou pro takové nezainteresované zalíbení je pak podle Kanta distance od objektu, čistě pozorující, „kontemplativní“ postoj, absence jakékoliv zaujatosti, ponechání všech možných praktických funkcí, významů a možností mimo pozornost, jedná se o úplné jiný druh percepce, než používáme při vnímání skutečnosti, kdy nezainteresovanost není možná
pojem a smysl umění
àumění a pravda, umění a společnost
-Platón: pravdivé jsou skutečné ideje nejen v otázkách etiky, ale i krásy apod. (obecné vzory, rozumem vymezitelné pojmy vyjadřující podstatu označovaných jevů), jejich nedokonalými obrazy jsou jednotlivé věci (jednotlivý stůl, jednotlivý člověk,…), umělecké výtvory představují pouhou „nápodobu nápodoby“, nejsou proto filosoficky hodnotné, jsou vzdálené od pravdy, k níž se nedostaneme pomocí básní a obrazů, ale pomocí pojmového myšlení
-odpovědí na tuto kritiku je Aristotelova Poetika: tragické drama není nápodobou jednotlivých životů jednotlivých lidí, ale výrazem ideálních, typických konfliktů či osudů, v tomto smyslu se dá říci, že umění vyjadřuje obecné, kromě charakteristických emocionálních prožitků spojených se zakoušením tragického dramatu (strach a soucit provázející zvraty hrdinova osudu nakonec ústí v katarzi, očištění) je tak umění hodnotné i z hlediska poznání – vyjadřuje obecnou pravdu a vyjadřuje tuto pravdu jasněji a zřetelněji, než jak ji vyjadřují příběhy reálně žijících jednotlivců
-cílem umělce není nápodoba skutečnosti, ale nový výtvor, který nachází ve skutečnosti svůj předobraz, napodobení není cílem, ale prostředkem, užitek v umění vidí nejen v zábavě, ale především v duševním zušlechtění, krása je pak uskutečnění dobra – nazírá na ni jako na celek (harmonii ideje a obsahu), z něhož nelze nic vyjmout, aby nebyla krása narušena
-středověká krása v učení Tomáše Akvinského pak vychází z dualismu, vedle smyslové krásy je i krása intelektuální (duchovní, vnitřní), vedle nedokonalé krásy lidské je i krása dokonalá božská
-v renesanci se pak teoretikové snaží překonat středověký dualismus a hledat dokonalé krásno v tělesné skutečnostiàLeonardo da Vinci – krása je harmonie lidského těla
àFriedrich Nietzsche – Nietzscheho myšlenkovým východiskem byla filosofie umění jeho knihy Zrození tragédie z ducha hudby, podle Zrození tragédie existují dva základní druhy umění – apollinské a dionýské; a oba druhy dávají člověku vůli žít
-neexistuje žádné morální a žádné náboženské ospravedlnění existence, nýbrž že existence získává smysl pouze z perspektivy estetického zjevování: svět jako umělecké dílo, když všechny ostatní výklady existence zastaraly, zbývá už jen (estetické) pozorování, pak zbývá umění jako jediná možnost, jak propůjčit existenci smysl, svět se vším zlem, bídou, amoralitou je ospravedlněn – jako estetický fenomén, umění jediné „dovede onen hnus nad děsem či absurdností života ztlumit v představy, s nimiž lze žít“
–apollinské umění dává vůli k životu, neboť vytváří představu dokonalé a trvalé krásy (příklad estetické zkušenosti: Pohled na krásnou sochu, nejlépe klasicky antickou – kalokagathia: harmonie krásy těla a duše – intelektu). Apollinské umění je uměním zkrásnění povrchu.
–dionýské umění dává vůli k životu, neboť ruší prázdnotu každodennosti v extatickém prožitku vytržení (příklad estetické zkušenosti: V „kotli“ rockového koncertu, všichni opojeni, všichni se stávají jedním, odkládají míru i svou jedinečnost, svět je nádherný i hrozivý), dionýské umění je uměním narušení povrchnosti každodenního bytí v prožitku hlubiny
umění v současnosti
àWalter Benjamin – německý filosof, zabýval se především vlivem masmédií na umění, tvrdí, že nová média a masově vyráběné reprodukce vedou ke ztrátě aury jedinečnosti (stírá se rozdíl mezi kopií a originálem), zároveň umělecký zážitek ztrácí intenzitu (umění je dnes snadno dosažitelné a pomíjivé), Benjamin však nástup takovéto kultury vidí jako potenciálně pozitivní, zastává názor, že každý jedinec má právo na to, být umělecky reprodukován, tzn. inklinuje k umění, které bude vyobrazovat jedince v jeho každodennosti a pravdě, nebude již sloužit rituálu, ale společenské či politické změně
Filosofie člověka
àAristoteles (384-322 př. Kr.) – podle něj vede pozorování přírody především ke zjištění, že vše v přírodě sleduje určitý účel, cíl a podle Aristotela je nejdůležitější součástí zkoumání přírody právě nalezení a uspořádání účelů jednotlivých věcí – aristotelská přírodověda je teleologická (telos = účel, cíl), účelem existence živých tvorů je, obecně řečeno, uskutečnit svou druhovou podstatu (jelikož je člověk podle Aristotela živočichem rozumným /majícím logos/, je blaženým vrcholem lidské seberealizace rozumová činnost, a to buď ve vědě, nebo v eticky ctnostném životě, v rozumově vedené péči o veřejné blaho), zároveň Aristoteles definoval člověka, jako jedince participující se ve společenském (politickém) dění- Zoon Politikon
-pro Aristotela je také důležitý vztah duše a těla, duše dává tělu tvar a pohybuje jím a tělo je látkou duše
àRené Descartes (1598-1650) – otec racionalismu, jeho definice člověka (jakási legitimace jistoty vlastního bytí) je zároveň základním axiomem (nezpochybnitelné tvrzení), ze kterého následně lze dedukovat další pravdy, je možné pochybovat téměř o všem: mé tělo i vnější svět mohou být jen zdánlivé, můj život pak jen souvislý sen, základní pravdy (1+1=2) mi teoreticky může namlouvat nějaký zlovolný démon, to, že já, který pochybuji (a myslím), jsem, je však zcela nezpochybnitelné: věta „cogito, ergo sum“ (myslím – pochybuji, tedy jsem) platí nutně
-substancemi lidského těla jsou pak res cogitans neboli duše a res extensa neboli věc rozlehlá, která zahrnuje vnější svět včetně mého těla a pravdivé jsou ty jeho vlastnosti, které poznáváme jasně a zřetelně (racionálně), tyto dvě substance existují navzájem od sebe (dualistické pojetí) a k jejímu vzájemnému kontaktu dochází v šišince (což, ale ve finále nedokázal vysvětlit a doložit)
-oproti Aristotelovi nepojímá tělo jako duší prostoupený celek, nýbrž na něj pohlíží jako na mechanismus (složitý stroj), tento postoj je podstatný pro další filosofickou vlnu materialistů, kteří vycházejí z Descarta s tím rozdílem, že vylučují existenci res cogitans (věc myslící) a uvažují o člověku pouze jako o stroji řízeném přírodou
àMartin Heidegger – „Bytí a čas“, Heidegger vytýká antické i západokřesťanské filosofii snahu vymezovat lidské bytí podle způsobu bytí věcí – jako věcné vyskytování, lidské bytí má zcela odlišnou povahu: člověku totiž v jeho bytí jde o toto bytí – o zainteresovanou existenci, klíčovým faktem týkajícím se naší existence je její zvláštní časovost, smyslem bytí člověka je čas, člověk je konečná bytost a to bytost, pro niž je svým způsobem rozhodují, jak svoji konečnost a smrtelnost prožívá, v zásadě existují dva základní přístupy člověka k jeho vlastní existenci: může žít buď autenticky, nebo neautenticky
-autentické bytí se od neautentického liší v zainteresovanosti, v přitakání tzv. bytí k smrti, klade důraz na oproštění se od stereotypů, přijetí vlastní svobody a konečnosti našeho bytí
àMartin Buber – odmítal odpověď na otázku „Co je člověk?“àdůležité jsou podle něj vztahy, poté můžeme teprve poznat, jaký člověk je; základní rozdělení na já-ono (ke druhým jako k předmětům) a já-ty (pro Bubera Bůh, nebo chvilková silná láska)
àexistencialismus – Jean Paul Sartre – základní pojem existence je pro Sartra prosté, čisté, holé bytí, bytí samo o sobě, cosi „co ani není tím, čím je, nýbrž prostě jest“, „Existovat prostě znamená být tu.“, zprvu je člověk spíše nicotou a jakoby v ustavičném tvoření z ničeho se teprve musí učinit tím, čím je, je odsouzen ke svobodě (což umožňuje pozitivní jednání, kterým člověk může vytvářet hodnoty), existence předchází esenci (člověk nejprve existuje, teprve pak se ukáže, co je – vytváří sám sebe prostřednictvím svobodné volby a vůle
-Albert Camus – „Mýtus o Sisyfovi – Esej o absurditě“, základním tématem tohoto textu je otázka smysluplnosti či nesmysluplnosti lidského života, dochází k tomu, že nemáme žádnou legitimaci smyslu naší existence (teologické / filosofické vysvětlení nejsou úplné a neobstojí tvrdší kritice – což dokládají dějiny), pak se ale ukazuje, že svět, v němž žijeme, nemá sám o sobě žádný smysl, že svět vůbec není racionální; to je poznání, z něhož se rodí pocit absurdity, a tedy i otázka toho, zda člověk má či nemá spáchat sebevraždu (to je podle Camuse jediný opravdu důležitý filosofický problém), obvykle ovšem fungujeme jaksi automaticky (Heidegger by řekl neautenticky) a takové otázky si neklademe, avšak stereotypy, které nás od této otázky odrazují, se dříve nebo později zbortí a vznikne otázka: Proč? Jaký je smysl existence?; ovšem řešením podle Camuse nakonec není kapitulace sebevraždy, nýbrž revoltující vzdor: velikost člověka spočívá v tom, že se nepoddá absurditě své situace a jí navzdory jedná a tvoří
àtranshumanismus – podporuje použití nových vědeckých objevů a technologií k vylepšení lidských mentálních i fyzických schopností (změna genetického kódu jako prevence dědičných nemocí, výběr pohlaví a vlastností dítěte před otěhotněním,..àneetické? nepřirozené?)