Všude je takový klid. Takové ticho. Pokračuji dál úzkou stezkou pod korunami stromů, které se dotýkají mých vlasů, čechrají je a hladí. Lesní mýtina už je nedaleko, cítím, jak se les tiší, čím jsem ji blíž. Je to jako kouzlo, pronikající do každé živé bytosti na míle daleko.Na chvíli se zastavím a vše si vychutnávám. Kousek od stezky si hrají ve vzduchu motýli, jejich barevná křídla se vlní jako sukně tanečnic do rytmu vánku, který rozfoukává trávu a lístky kolem stezky.
Popocházím pár kroků, potichu, abych nenarušil klid lesního světa. Opatrně rozhrnuji větve majestátního dubu a hledím na mýtinu. Je obsypaná květy. Kopretiny, tak bílé a voňavé dávajíc pozor na své menší družky, sedmikrásky, které se krčí pod nimi. Vše je zahaleno v bílé a já jen čekám, až přijde ten, o kterém píší básně.
Sedám si na okraj mýtiny a obrňuji se trpělivostí, číhajíc na sebemenší pohyb. Dlouhé hodiny se nic neděje, jen ptáci občas prohodí slůvko či zazpívají, abych snad na ně nezapoměl.
Teď se ale něco pohnulo. Slyším křupat jehličí. A pak se konečně ukáže! Sluneční paprsky mu osvětlují meděnou srst, která hází odlesky na všechny světové strany. Majestátní jelen pohazuje hlavou s mohutnými parohy, opatrně vstupuje na mýtinu a já zadržuji dech. Pohlédne směrem ke mně a pohodí hlavou, snad na znamení souhlasu.
Vtom se cosi pohne. Na protější straně někdo prudce rozrazí větve, jelen okamžitě prudce mění směr a já se probírám při ráně z pušky ze sna, ve kterém jsem chtěl navždy zůstat.