Literární směry 19. století v ČR

Literární směry 19. století v ČR

Romantismus
Období romantismu v české literatuře odpovídá vyvrcholení českého národního obrození, které se stalo celonárodním hnutím, znamenalo definitivní vítězství nad germanizací, postupně nabylo politického charakteru a vnitřně se diferencovalo. V tomto období se česká národní kultura, zejména pak literatura, pozdvihla na vyšší úroveň.
Přibližování se evropskému standardu je nejzřetelněji vidět na díle Karla Hynka Máchy (1810–1836), který je považován za prvního moderního českého básníka. Mácha je kromě lyrických básní autorem autobiografického cyklu Obrazy ze života mého (1834), ze kterého byly realizovány jen dvě prózy, Večer na Bezdězu s ohlasem cestovních dojmů a Marinka o tragické lásce k nemocné umírající dívce, povídky (či spíše básně v próze) Pouť krkonošská (1834), v níž zpracoval hrůzný snový zážitek a formuloval úzkost z neexistence posmrtného života, historické prózy Křivoklad (1834) z doby krále Václava IV. (šlo o první díl zamýšlené tetralogie Kat), románu Cikáni (1835), ve kterém vyjádřil tragický pocit marnosti života, a především poemy Máj (1836), obsahující závažné myšlenky o řádu světa a života, o síle osudu a o smyslu lidské existence a postihující rozpor mezi životem a smrtí, nesmrtelností a vědomím zániku.
Májovci
Májovci byla výrazná literární skupina českých básníků a prozaiků druhé poloviny 19. století, která navazovala na odkaz Karla Hynka Máchy, Karla Havlíčka Borovského a Karla Jaromíra Erbena.
Po pádu Metternichova absolutismu (revoluční rok 1848) se na scéně objevila mladá generace, která se zaobírala problematikou městského života a současných sociálních problémů. Nastává kulturní a společenská obroda. Zažívají dobu porevolučních let Bachova absolutismu a dočasné potlačení snah obrozenců o lepší postavení českého národa v rámci Rakousko-Uherska.
Roku 1858 byl vydán almanach Máj, který se stal ústředním spojujícím dílem skupiny. Májovci se ve své tvorbě primárně snažili zachytit skutečnost, tak jak jí v okolním světě viděli, a to i s jejími negativními rysy. Odkazovali se nejenom na českou kulturu, ale inspirovali se i směry evropské tvorby (kosmopolité). Neobraceli se jen do české historie, ale kladli důraz na současný okolní svět, což se projevilo i v časté publicistické tvorbě. Díky jejich práci došlo k povznesení české literatury na evropskou úroveň.

Významní představitelé májovců:
Jan Neruda

Vítězslav Hálek

Karolína Světlá

Adolf Heyduk

Rudolf Mayer

Historická souvislost:
V roce 1868 byl položen základní kámen Národního divadla. Při této příležitosti se představila nová literární generace ruchovců. Spisovatel Václav Ruch vydal almanach Ruch, který redigoval Josef Václav Sládek, výrazně do něj přispěl Svatopluk Čech. Orgánem ruchovců se stal časopis Osvěta, v jehož čele stál Václav Vlček.
Ruchovci
Ruchovci zastávali v literárním životě tradiční názory, tíhli k domácí látce a národním dějinám. Volně navazovali na program májovců, chtěli českou literaturu oprostit od cizích, zejména německých, vlivů. Právě orientaci na západní literatury vytýkají ruchovci skupině lumírovců. Ruchovci se orientovali na slovanskou literaturu, byli to především básníci, kteří usilovali o získání čtenářů pro ideály národního hnutí. Zpočátku k nim patřil Josef Václav Sládek, Svatopluk Čech a Eliška Krásnohorská, dále Rudolf Pokorný a Ladislav Quis.
Nejznámějším básníkem ruchovské generace byl Svatopluk Čech (1846–1908), který redigoval vlastní časopis Květy. Byl to hlavně epický básník, je také autorem politické lyriky, satirické a humoristické prózy. V almanachu Ruch vydal báseň Husita na Baltu. První Čechova sbírka Básně vyšla v roce 1874. Dále vydal eposy Čerkes, Evropa, Slavie. Z historické epiky jsou to skladby Václav z Michalovic a Dagmar. Svůj vztah k českému venkovu Čech vyjádřil v básních Ve stínu lípy (1879) a Lešetínský kovář (1883). Z epiky jsou to satirické Petrklíče nebo epos Hanuman. Velký čtenářský ohlas měla Čechova politická lyrika – sbírky Jitřní písně (1887), Nové písně (1888) a Písně otroka (1894). Z humorné a satirické prózy jsou to díla Jestřáb kontra Hrdlička a známé broučkiády – Pravý výlet páně Broučkův do Měsíce (1888), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1889).
Dalším představitelem ruchovců je Josef Václav Sládek (1845–1912), redaktor almanachu Ruch z roku 1868. V sedmdesátých letech se ale Sládek připojil k lumírovcům a redigoval časopis Lumír, který polemizoval s představiteli národní školy, tedy ruchovci. Sládek přesto zůstal básníkem, který ve svém díle respektuje tradice české lidové poezie. Jeho první básnická sbírka vyšla v roce 1875 pod názvem Básně. Druhou sbírkou byly Jiskry na moři z roku 1880. V obou těchto sbírkách je patrný smutek ze smrti manželky. Další sbírky jsou již optimističtější – Světlou stopou (1881), Na prahu ráje (1883), Ze života (1884) a Sluncem a stínem (1887). V těchto sbírkách se objevuje optimistický pohled na život. Známá je Sládkova tvorba pro děti, jsou to básnické sbírky Zlatý máj (1887), Skřivánčí písně (1888) a Zvony a Zvonky (1894).
Sládek zastával názor, že k znovuzrození národa může výrazně přispět selský stav, na základě tohoto názoru vznikly v osmdesátých a devadesátých letech sbírky Selské písně a české znělky, Starosvětské písničky a jiné písně, Směska, Nové selské písně a České písně. Závěr Sládkovy básnické tvorby představují sbírky intimní poezie V zimním slunci (1897), Za soumraku (1907) a Léthé a jiné básně (1907). Sládek strávil dva roky v Americe, zážitky z tohoto pobytu sepsal pod názvem Americké obrázky, které vyšly rok po jeho smrti v roce 1913. Pracoval také jako překladatel z angličtiny, překládal např. Byrona a Shakespeara.
Další představitelkou ruchovců se stala Eliška Krásnohorská (1847–1926), která se k ruchovcům hlásila po celou dobu svojí tvorby. Věnovala se poezii, psala libreta a překládala. Svoji poezii zaměřila na intimní a přírodní lyriku ve sbírkách Z máje žití (1871) a Ze Šumavy (1873). Napsala libreta k Smetanovým operám Hubička, Tajemství, Čertova stěna. Překládala díla Puškina, Mickiewicze a Byrona.
K ruchovcům patřil také básník Rudolf Pokorný (1853–1887), autor sbírek zaměřených na poznávání Slovenska, překladatel z ruské a polské literatury. Významné také byly sbírky Ladislava Quise (1846–1913), vydavatele Havlíčkových, Nerudových a Erbenových spisů.
Lumírovci
Kosmopolitní literární skupinou byly lumírovci, kteří vydávají časopis Lumír pod vedením Josefa Lumíra. Generaci lumírovců reprezentují hlavně dva básníci – Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer. Lumírovci navazují na májovce, prosazují svobodnou básnickou tvorbu a její světovost.
Jaroslav Vrchlický (1853–1912), vlastním jménem Emil Frída, byl tvůrcem rozsáhlého díla všech literárních druhů, byl překladatelem a literárním kritikem. Do literatury vstoupil sbírkou Z hlubin (1875). Svůj plán zobrazit dějiny lidstva po vzoru Hugovy legendy věků uskutečnil v epickém cyklu Zlomky epopeje.
Epické příběhy se uplatňují ve sbírkách z osmdesátých a devadesátých let – Sfinx, Dědictví Tantalovo, Brevíř moderního člověka, Skvrny na slunci, Staré zvěsti, Perspektivy a jiné. K epopeji lidstva se Vrchlický vrací ve sbírce Mýty (1879) a sbírka Selské balady (1885) čerpá z dějin selského odboje. K radostným sbírkám plným lásky, životního optimismu a smyslnosti patří Eklogy a písně, Dojmy a rozmary, Poutí k Eldorádu, Hudba v duši a jiné. Koncem devadesátých let však do Vrchlického poezie proniká tragický tón, a to ve sbírkách Hořká jádra, É morta a Písně poutníka. Věnuje se také tvorbě básní s románskými a orientálními typy veršů, jsou to sbírky Zlatý prach, Moje sonáta a další. Své lyrické dílo završil ve sbírkách Strom života (1909) a Meč Damoklův (posmrtně 1913). Z překladů jsou to např. díla francouzských autorů Huga, Baudelaira, italských autorů Danta a Petrarky, dále Shakespeara, Goetha, Schillera a dalších. Úspěšný byl Vrchlický jako dramatik, známá je Noc na Karlštejně (1884), dále např. Soud lásky, Hippodamie nebo dramata z české historie Drahomíra, Bratři a Knížata.
Julius Zeyer (1841–1901), další představitel lumírovců, je autorem žánrově všestranného díla, je autorem epických skladeb, prozaikem i dramatikem. První velký úspěch získal románem Ondřej Černyšev (1875). Následují Román o věrném přátelství Amise a Amila (1887), román Jan Maria Plojhar (1888) a Tři legendy o krucifixu (1892). Ve své poezii se Zeyer obrací hlavně k mýtům a dávným legendám. Sem patří sbírka Vyšehrad, Čechův příchod, z francouzských mýtů je to Karolínská epopeja (1896), Zpěv o pomstě za Igora (1882) a Trojí paměti Víta Choráze (1900). Ze Zeyerovy dramatické tvorby jsou to díla z českých dějin Libušin hněv, Šárka, Neklan, veselohra Stará historie a dodnes hraná romantická pohádka Radúz a Mahulena (1896).
Rozvoj realismu
Česká literatura navazuje v osmdesátých letech 19. století na snahu o realismus, který se v naší literatuře uplatňoval od čtyřicátých let 19. století Němcovou, Havlíčkem, Tylem a dalšími autory. Jejich reálné zobrazení mělo pomoci především k rozvoji národa a k emancipaci. Generace realistů šedesátých let přešla k tvorbě sociálních románů, cíle ale měla společné jako generace čtyřicátých let.
Historická látka, odmítaná májovci, se nyní dostávala do popředí. Tři vůdčí básníci Ruchu a Lumíru (Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech a Julius Zeyer) rozšířili svoje témata o minulost a neomezovali se jen na Čechy nebo Evropu. Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer psali většinu historických básní se „slavnostním“ tónem, naproti tomu Svatopluk Čech pojal historickou látku s vtipem (broučkiády). Nejčastěji se však historická témata prosazovala v prozaické povídce a románu z českých dějin. Jejich autory byli převážně Alois Jirásek a Zikmund Winter.
Počátky tvorby Aloise Jiráska (1851–1930) jsou spjaté s jeho rodným regionem a tamními lidovými tradicemi. Jsou to sbírky Povídky z hor (1878), Skaláci (1875) a Viktora (1874). Následují díla Maloměstské historie, Skály a známí Psohlavci, odehrávající se za chodského povstání. Staré pověsti české (1894) jsou působivě zpracované pověsti a kroniky. Jirásek chtěl vytvořit románový obraz husitského hnutí. Z tohoto plánu vzešla trilogie Mezi proudy, další trilogie Proti všem a třetí trilogie Bratrstvo. Dále se Jirásek ve své tvorbě věnoval období národního obrození, sem patří pětidílný román F. L. Věk (1890–1907) a čtyřdílná kronika U nás (1897). Třetím historickým obdobím, jímž se Jirásek zabývá, je pobělohorská doba. Sem spadá román Temno (1915). Rozsáhlá je i jeho dramatická tvorba, která zahrnuje historické hry, venkovská dramata i veselohry. Z dramat je to Vojnarka, z historických dramat Jan Žižka (1903), Jan Hus (1911) a Jan Roháč (1913–1914), vlastenecký charakter mají pohádkové hry Lucerna a Pan Johanes.
Historická témata Zikmunda Wintera (1846–1912) se opírala o archivní studium života v českých městech v období od 14. do 17. století. Jeho první sbírka vyšla v roce 1895 s názvem Život církevní v Čechách, následovaly knihy Kulturní obraz českých měst, Děje vysokých škol pražských, Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století, Starobylé obrázky z Rakovnicka, Nezbedný bakalář a další sbírky. Známá je ironická povídka Rozina sebranec (1903). Winter je autorem rozsáhlého románu Mistr Kampanus (1906–1907), který zobrazuje poměry na pražské univerzitě kolem roku 1620.

Český naturalismus
V českém prostředí probíhaly diskuze o naturalismu od konce 70. let 19. století. Starší generace (zastoupena například Eliškou Krásnohorskou a mluvčím lumírovců Josefem Durdíkem) odmítala estetiku „ošklivosti“, která nebyla v souladu s představou lidu jako nositelem mravních hodnot a s uměleckým požadavkem harmonie pravdy, krásy a mravnosti. Naturalismus obhajovala mladá modernistická generace, Vilém Mrštík překládal Zolovy programové stati, František Xaver Šalda Zolovy teorie odmítl, ale jeho dílo vyzdvihoval.
V české literatuře nebyl naturalismus příliš výrazný, nejsilněji se patrně projevil v díle Viléma Mrštíka, především v románu Santa Lucia. Bratři Alois a Vilém Mrštíkové ve svém díle Maryša.
Prvky naturalismu v symbióze s realismem se objevují v díle Ignáta Hermanna U snědeného krámu (1890).
Výrazně ovlivněn naturalismem byl i Josef Karel Šlejhar, který ale experimentoval i se symbolismem – Zátiší, Vraždění, Peklo, Kuře melancholik, Co život opomíjí.
Naturalismem byla ovlivněna i díla prozaičky Anny Marie Tilschové, která však bývá řazena spíše k realismu (např. Fany, Stará rodina, Synové, Dědicové).
Nejvýraznějším českým naturalistou je Karel Matěj Čapek-Chod, jmenujme např. román Turbina (1916), nebo Antonín Vondrejc (1917–1918). Postavy jeho děl jsou determinovány nešťastnými okolnostmi, jakékoli ideály a vznešené city jsou ironizovány. Pro Čapka-Choda je příznačná znalost prostředí i jazyk různých sociálních vrstev.