Je krásná teplá noc. Ležím na trávě a pozoruji hvězdy. Připadám si jako v planetáriu. Na obloze svítí miliardy stříbrných světýlek. Některé jsou velké, jiné téměř nevidím. Připadají mi maličké, že bych je mohla schovat v dlaních. Pravda je však taková, že jsou to velcí obři.
Na první pohled mě okouzlí jak krásně je vidět mléčná dráha. Dostala svůj název, protože vypadá jako vylité mléko. To je pravda. Opravdu jako kdyby po obloze někdo rozlil mléko. Když se podívám pozorně a zapojím fantazii mohu rozeznat některé souhvězdí. Zavřu tedy oči, a když je otevřu vidím majestátní labuť, která letí přes mléčnou dráhu. Vidím její bělavé peří a její bystré oko se podívá na mě a pozoruje mě tak zkoumavě, až to nevydržím a opět oči zavřu. Labuť elegantně zmizí. Když otevřu oči, spatřím orla. Orel vypadá jako kdyby pronásledoval labuť kamsi do neznáma. Když se podívám pozorně, uvidím slavného siláka Herkula. Mohu spatřit i další souhvězdí, ve hvězdách je skryto plno příběhů. Některé svou pravdivé, jiné vymyšlené. Čtu z hvězd a připadám si jako v ráji.
Tolik mě pohltí krása hvězd, že téměř zapomenu na Měsíc. Měsíc je právě v úplňku a vypadá jako stříbrná koule. Září si svým jasným světlem a dělá jako by se nic nestalo, přitom je to zloděj, který ukradl zlaté světlo ze Slunce a přetvořil je na své stříbrné. Musím se nad tou myšlenou pousmát. Jsem ráda, že měsíc svítí tak jasně, aspoň není vše zakryté pláštěm noci a já mohu vidět téměř jako ve dne.
Najednou spatřím jak nějaká hvězda padá. Rychle měla bych si něco přát. A já si přeji, aby mi tento magický okamžik navždy utkvěl v paměti.