Zimní krajina

Je typická Ladovská zima. Sedím u okna a pozoruji vycházející slunce. Jsem zachumlaná do deky a na nohou mám teplé vlněné ponožky. Vychutnávám si kakao a cítím se spokojeně, když mohu tu mrazivou nádheru pozorovat za oknem.
Přesto, že se cítím doma pohodlně rozhodnu se pro procházku na čerstvé vzduchu.
Ze začátku mě bělostný sníh téměř oslepí. Potom si mé oči přivyknou a já obdivuji nádheru zimy. Vše se třpytí.
Jdu sněhem a moje nohy se do něj boří až po kotníky. Jdu kolem stromů, které natahují holé větve jako by se chtěli dotknout nebes. Pod stromy je několik zvířecích stop. Poznám zaječí a srnčí.
Když přijdu do lesa, připadám si jako v pohádce.
Okolo mě je ledové království. U jeskyně vidím veliké lesklé rampouchy. Napočítám jich nejméně dvacet.
Začalo sněžit a na zem si tiše sedají velké sněhové vločky. Zafouká lehký větřík a vločky začnou tancovat.
Jehličnaté stromy jsou obtěžkané sněhem a já s nimi pocítím soucit nad tou tíhou zmrzle vody.
Domů se rozhodnu jít okolo rybníka. Je zamrzlý teprve pár dní, ale pár odvážlivců už na něm bruslí. Říkám si, že se k nimi zítra přidám. Nyní už se začíná smrákat. Tanec vloček se mění na vichřici já si už přeji být doma v teple.
Zimu mám nejraději, když jí mohu pozorovat doma za oknem.