Eukaryotické buňky

Rostlinná, živočišná, houbová

 

Cytologie – Věda zkoumající buňky, zabývá se tvarem, velikostí, funkcí rozmnožováním a také procesem stárnutí= senescence.

Apoptóza= programovaná buněčná smrt, nastává v době kdy je buňka nebo organismus napaden virem, nemocí. Buňka odumírá a rozpadá se aby zachránila buňky ostatní a tak celý organismus.

 

Buňka: je otevřený , heterogenní a dynamický systém řízený genetickou informací.

Otevřený:příjímá látky a energii z vnějšího prostředí a komunikuje s ním.

Heterogenní: buňka je uvnitř členěna do různých buněčných struktur.

Dynamický: tvorba nových struktur, a vnitřní organizace buňky. Pořád se uvnitř něco děje.

 

 

 

 

 

• BUNĚČNÁ STĚNA

Ž

Nemá. Jen CM obklopená mezibuněčnou hmotou = extracelulární matrix, tvořená bílkovinami (kolagen – tvoří až polovinu všech bílkovin lidského těla), a proteoglykany.

R

Permeabilní – plně propustná pro látky, dává tvar, zpevňuje, základní stavební jednotka – celulóza

stavba:  střední lamela vytváří místo styku sousedních buněk. drží buňky pohromedě.

primární stěna – je pružná, u rostoucích buněk, tvořena sítí myofibril.

sekundární stěna – je pevná, neumožňuje růst buňky, vyšší odolnost – ukládají se zde látky.

V BS mohou být látky: a) anorganické: = inkrustace – křemičitany, uhličitany (CaCO₃)= zpevňování

1. b) organické = impregnace – suberin – korkovatění

                                                                                    lignin – dřevnatění

                                                                                    kutin nepropouští vodu – např. povlak na švestkách

PLAZMODESMY – kanálky, procházejí přes BS, propojují protoplasty sousedních buněk – komunikace, prochází jimi i endoplazmatické retikulum.

Platí i pro ostatní buňky: Protoplast – vše pod B.S.

                                       Periplazmatický prostor– mezi BS a CM

                                       Symplast – všechny prostory pod CM propojeny plazmodezmy nebo póry (u hub).

                                       Apoplast – BS a mezibuněčné prostory.

H

Obsahuje chitin jen vzácně celulózu. Složení závisí na prostředí a metabolismu. Mezi buňkami bývají póry.

 

 

• CYTOPLAZMATICKÁ MEMBRÁNA = PLAZMALEMA

Ž

Polopropustná = semipermeabilní, tvořena dvojvrtstvou fosfolipidů, jsou v ní zanořené proteiny (integrální a periferní) – transportní funkce a tvorba důležitých látek. Hydrofóbní části u sebe, hydrofilní (zbytek kys. fosforečné) venku – vážou vodu. Z vnější strany trčí oligosacharidy – označují typ buňky. Jedná se o model fluidní (tekuté) mozaiky, obsahuje cholesterol – pro její propustnost (živočišná).. Funkce membrány: spojuje vnější a vnitřní prostředí buňky

Spojení mezi živoč. buňkami – těsné spoje – vzniká spojením 2 CM, zabraňuje samovolnému pronikání

látek  z buňky do buňky.

desmozomy – mechanické spoje „skoby“ drží pohromadě sousední buňky,

tvořeny středními vlákny (filamenty) z keratinu.

mezerový spoj – úzký kanálek mezi 2 buňkami, umožňuje tok malých

molekul a  iontů z cytosolů buněk (vodný roztok cytoplazmy).

R

H

 

• CYTOPLAZMA = CYTOSOL

Ž

Polotekutá výplň buňky. Cytosol – polotekutý vodný roztok. Obsahuje kapénky a buněčné inkluze, org. i anorg. látky. Hyaloplazma –  vnější oblast cytoplazmy má větší hustotu a téměř žádné organely.

Granuloplazma – centrální část, menší hustota, více organel.

Slouží k výměně látek, metabolickým pochodům, a je v ní síť Mikrotrabekulů – vnitřní síť z proteinů, spojuje struktury v buňce.

R

H

 

 

• JÁDRO = NUCLEUS = KARYON

Ž

Na povrchu je membrána = karyolema – 2 membrány v nich zanořené jaderné póry ke komunikaci s buňkou (bílkoviny, RNA). Vnější strana je ve styku s ER. Uvnitř je jaderná šťáva = karyoplazma. Obsahuje chromatin s nukleozómy – ty jsou tvořeny DNA a histony (bílkoviny). Nese genetickou informaci.

U červených krvinek chybí. Nálevníci mohou mít více jader.

R

Není např. u sítkovic.

H

Jader bývá 1, 2 i větší počet.

 

• JADÉRKO

Ž

Je uloženo uvnitř jádra. Jedno nebo 2, tvorba rRNA (ribozomální ribonukleové kyseliny). Vznikají zde cytoplazmatické ribozomy.

R

H

 

• ENDOPLAZMATICKÉ RETIKULUM

Ž

Systém váčků a kanálků, komunikační  systém buňky – napojeno na perinukleární prostor jádra, transport látek, s ribozomy – drsné ER (tvorba bílkovin); bez ribozomů – hladké ER (tvorba tuků a cukrů). Předává váčky a informace do GA, na které je napojeno. V nervových a svalových buňkách slouží k přenosu signálů. Uvolňuje váčky pro stavbu membrán.

R

Prostupuje plazmodesmami a podílí se na stavbě BS.

H

 

• GOLGIHO APARÁT

Ž

Systém váčků. Uspořádány po 6-30 váčcích = diktyozómy. Upravují produkty ER a váčky s látkami pak uvolňují do cytoplazmy. Zajišťuje vylučování odpadních látek = exocytóza. Odškrcováním váčků mohou vznikat nové organely –  lyzozómy a cytozómy.

2 strany : cis strana – blíže k retikulu, přijímá látky od retikula

trans strana – vznik váčku s látkou (potřebnou nebo odpadní)

R

GA se podílí na tvorbě BS, přepážky mezi dělícími buňkami a tvorbě střední lamely.

H

 

• RIBOZOMY

Ž

Větší než u prokaryot, účast při syntéze bílkovin = proteosyntéza, sedimentační konstanta 80s (prokaryotické 80 s). 2 podjednotky: menší (RNA + 33 proteinů), Větší (RNA + 49 bílkovin).

Na ER, vyskytují se i volně v cytoplazmě, kde se účastní tvorby bílkovin při translaci. Mohou být v mitochondriích.

R

Mohou být v chloroplastech.

H

• VAKUOLA

Ž

U živočišných buněk nejsou typický, ale vyskytují se. Slouží k ukládání látek a osmoregulaci. Stažitelné a potravní vakuoly prvoků. Soubor vakuol v buňce = vakuom.

 

R

U mladých rostlin více menších vakuol, u větších jedna velká centrální vakuola až 90% buňky, membrána vakuoly = tonoplast, rozpínáním vzniká turgor (tlak tonoplastu na buněčnou stěnu).

Uvnitř  buněčná šťáva – voda, anorganické i organické látky – i barviva (antokyany – jedovaté), kumulování zásobních či odpadních látek, udržování stálého prostředí. Probíhá zde rozklad látek místo lyzozómů u živ. buněk.Podobné kule bývají označovány sférozómy – membránou ohraničené kapénky bílkovin, silic, tuků.

H

 

• Semiautonomní organely– chloroplasty a mitochondrie – částečně nezávislé na jádře, mají vlastní DNA, ribozomy – mohou si vytvářet některé bílkoviny.

Vznik se vysvětluje ENDOSYMBIOTICKOU teorií – podle ní mohla eukaryotická buňka pohltit

prokaryotickou, ale nedošlo k jejímu vstřebání – stala se součástí eukaryotické buňky.

bakterie -> mitochondrie

sinice -> chloroplast

 

 

 

• MITOCHONDRIE

Ž

Na povrchu jsou 2 membrány, vnější je hladká a vnitřní obsahuje kristy = záhyby vnitřní membrány, matrix = vnitřní prostor mitochondrie. Mají vlastní DNA a proteosyntézu (ribozomy), dělí se nezávisle na jádře = semiautonomní organely (i chloroplasty). Buněčné dýchání = získávání a ukládání energie do molekuly ATP. Probíhá citrátový cyklus, oxidace a fosforylace. Energetické a dýchací centrum.  

R

H

• PLASTIDY

Ž

Nejsou.

R

Semiautonomní organely (jako mitochondrie).. Jen v rostlinných buňkách,

                      

1. A) chloroplasty – zeleně zbarvené plastidy, v zelených částech rostlin, obsahují fotosyntetická barviva

(chlorofyl a, b, c), probíhá v nich fotosyntéza. 2 membrány, barviva: chlorofyl, karotenoidy.

stroma = vnitřek plastidu, thylakoidy – váčky, fotosyntetické systémy, tvoří granum (sloupečky)

Obsahuje ribozomy, DNA i RNA – jejich dělení probíhá nezávisle na jádře.

Při nedostatku světla vznikají etioplasty – měchýřky bez chlorofylu

1. B) chromoplasty – mají karotenoidy a xantofyly, nacházejí se u některých plodů, dávají barvu květům, některé kořeny (karoten – mrkev, červená řepa, lykopen – rajče), na podzim – odbourávání chloroplastů = žloutnutí listů.

1. C) leukoplasty – neobsahují barviva, fotosynteticky neaktivní, v oddencích a hlízách (v bramborách – amyloplasty – syntetizují škrob). Slouží k ukládání zásobních látek. Proteoplasty – bílkoviny, elaioplasty 

H

Nejsou. Proto jsou většinou bezbarvé. U vyšších hub bývají v plodnicích barviva, ale nikdy chlorofyl!

 

• CYTOSKELET

Ž

Tvoří kostru buňky. Umožňují pohyb struktur uvnitř buňky, tvoří některé organely – centriola, dělící vřeténko – uplatňují se při rozmnožování buňky a organely pohybu.

Je složen z Mikrofilament – řetízky (aktin, myozin),

                   Mikrotubulů – duté trubičky (tubulin), je z 13 vláken do šroubovice, udržují tvar buněk, jsou

uvnitř řasinek a bičíků, vytvářejí dělící vřeténko, pohybují se po nich organely.

Střední filamenta – obsahuje keratin – zpevňuje pokožku, vlasy, chlupy, řasy , nehty.

R

H

• LYZOZOMY

Ž

Váčky s membránou, obsahují trávicí enzymy (kyselé hydrolázy). Vznikají odškrcováním z GA a ER – primární lyzozomy. Putují cytoplazmou a pohlcují váčky s potravou – vznikají sekundární lyzozomy (fagolyzozomy). Po natrávení látky z nich vznikají reziduální tělíska – ty jsou exocytózou ven z buňky (nepotřebné látky).

Účastní se trávení a rozkladu vlastních buněčných struktur  = autofagie (u nepotřebných nebo poškozených organel. Při poškození buňky nebo napadení patogenem se účastní programované buněčné smrti – její rozklad.

R

Nemají. Mají na to vakuoly.

H

Jen některé, jinak nejsou.

• CYTOZÓMY

Ž

Váčky podobné lyzozómům.

Peroxizómy – obsahují peroxidázy a katalázy, rozkládají toxický peroxid vodíku a superoxid (vznikají např.

v jaterních buňkách).

Glyoxizómy – obsahují enzymy glyoxylátového cyklu – přeměna tuků na cukry (mikroorganizmy a olejnatá

semena).

R

H

CENTRIOLA = DĚLÍCÍ TĚLÍSKO

Ž

Leží poblíž jádra. Plášť je tvořen devíti sadami tří mikrotubulů. Kolem leží zrnitá cytoplazma = centrosféra,  ze které vybíhají vlákna mikrotubulů = astrosféra. Centrosféra + astrosféra + centriola = centrozóm (2 centromery).

Účastní se dělení buněk.

R

Centrozom většiny rostlin nemá centrioly.

H

 

• ORGANELY POHYBU

 

ŘASINKY – vláknité výběžky. Obsahují mikrotubuly. Na povrchu je CM. Uprostřed je jeden pár tubulů (končí v bazální destičce) a kolem něj 9 párů ( jsou hlouběji až v bazálním tělísku = kinetozóm. Jen u živočišných.

 

BIČÍKY – osahuje flagelin, stavba jako u řasinek. Obvykle pouze 1-2 ks.

 

Na veškerý pohyb je potřeba energie v ATP.