Vesnice Jeneč dnes leží přibližně 4 km západně od hranic hlavního města Prahy a 10 km jihovýchodně od Kladna. Jak však vznikl název Jenče?
Mnoho badatelů, doktorů, docentů, profesorů i jiných kapacit se snažilo vysvětlit a vystihnout, odkud se vzal název obce Jeneč. Shodli se na tom, že Jeneč je odvozenina od jména Jan, a tím svá bádání uzavřeli. Dnes však víme, že je to trochu jinak.
Byl jsem to právě já, kdo objevil starý rukopis z přelomu tisíciletí, v němž se původ názvu vysvětluje jinak. Rukopis s poetickým názvem, jejž z latinského originálu překládáme jako O původu obcí zakládaných na území památných lidem rozličným českým, sepsal dnes již neznámý myslitel Jáchym z Googlesteinu. Seznamuje nás s původy mnoha jmen obcí, osad a jiných míst pojících se k různým památným okamžikům odehrávajících se na přelomu tisíciletí v okolí města Prahy.
Z tohoto věrného historického pramene se dočítáme, že naši přední filologové, lingvisté, bohemisté i onomastici se poměrně spletli v úsudku. Nyní si dovolím přiložit překlad úseku, jenž zachycuje právě inkriminovaný okamžik v dějinách našich zemí, v němž se udává, kde obec Jeneč ke svému původu přišla. Překlad lze vystopovat do konce století šestnáctého. Byl nalezen v několika úpravách v bývalých jezuitských knihovnách.
„I událo se to v době, kdy se v moci střídali Boleslav II. se svým synem, Boleslavem III.
Mladý vládce byl pln choutek k výbojům a období klidu v zemi netrvalo dlouho. Brzy se po knížectví rozvalila zpráva o plánovaných výbojích našeho panovníka. Český lid nebyl valně spokojen, avšak vladaře je nutno poslechnout. I kdyby na chléb za třicet stříbrných nebylo. Vyrazili tedy verbíři ku tvrzím a vsím, by mladé jinochy na vojnu lákali.
Znáte ale mládí. Jen se chlapcům donesla zpráva, že by měli políbit své dívky a dát se na vojnu, ihned práskli do zaječích. Inu, čemu se divit. Kdo by chtěl padnout někde v neznámu pro knížete, jenž si sedí na svém stolci a v boj nezavítá? Kdo? Oni rozhodně ne. Rozprchli se do širokého a dalekého okolí a někteří z nich se usadili v lesích mezi obcí Hostiwic a hrádkem Kladno (dnes již neexistující a v pramenech nedohledatelný – pozn. aut.). Ponejprv žili v jamách a jeskyních vycpaných chvojím, listím a slamou. Později si je zateplovali kožešinou a utěsňovali hutným jílem od nedaleké říčky. Po několika měsících však hon na zběhy opadl a mladíci si mohli začít budovat malou, v lese ukrytou, vísku. Byla to víska tuze pěkná, domky byly nízké, aby nebyly z dálky vidět. Byly obložené chvojím, listím a jílem, by se v lese lépe ukryly.
Jenže, to by nebyli čeští jinoši, aby jim nebylo teskno po dívkách. Vypravili se tedy do svých rodných vsí, by si odvedli své drahé. V noci se jeden každý vkradl do stavení, kde jeho drahá nocovala, potichu si ji odnesli a k tomu jí přibrali i nějaké ty věci, bez nichž se ženština neobejde. Ti, kteří dívky neměli, pomáhali ostatním a poté obrali o dívky nedaleké kláštery.
Všichni žili v lesní vísce spokojeně až do toho dne, kdy se jistý Jaroslaw pohádal se svou družkou Drahomírou. Nelze hádat, jaký snad byl původ jejich sváru, avšak víme, jaké to mělo pro všechny důsledky. Drahomíra totiž vyrazila tajně v noci do nedalekého hrádku Kladna, kde všem na potkání vyprávěla, kterak ji unesli zběhové do lesů a jaké si tam vytrpěla příkoří. Že jí prý nedali ani podušku a že musela na zemi, pod svým mužem, jako ten pes přespávat. Kdo ví, co vše si umyslela. Místní vojáci, již netáhli s knížetem do četných střetů, se odebrali pod vedením Drahomíry ku vísce v lesích. Hned z rána pochytali a potloukli mladíky, jejich dívky vrátili rodinám a v kláštery. Dovedli mladíky na Kladno, tam je vysvlékli, nechali je venku celý den a celou noc tak, jak je Pán Buoh stvořil, by dovedli jejich hanu k vrcholku. Ráno, kdy už někteří usínali vstoje, si je brali jednoho za druhým do šatlavy, kde každému udělili výprask ve výši patnácti ran holí a patnácti ran lískovicí. Mladíci měli své skryté tváře (pozadí – pozn. aut.) celé bolavé a rozšlehané. Nemohli chvíli v klidu posedět. Nakonec je všechny odvedli bojovat za knížete.
Ti, již se z vojny vrátili, usadili se opět v lesní vísce, někteří přivedli své družky zpět, jiní si jiné našli. Když však se jejich víska rozrostla tak, že by si již jména zasluhovala, museli ji pojmenovat. Jeden jako druhý společně měli stejnou myšlenku. Když totiž dostávali výprask a u něj křičeli a o pomoc volali, říkával jim jejich trýznitel: „Jen ječ!“ a nic jiného od něj neslyšeli. S pamětí na tento den, na potupu i velkou smůlu rozhodli se tedy, že svou obec pojmenují Jenječ, aby si připomínali, že skryt pro zběha má být nenápadný. A hlavně se ženštinám nesmí prozrazovat veškeré mužovo tajemství, aby nepřivedla naň problémy takové, jaké Drahomíra na Jaroslawa přivedla.“
Díky této ukázce si každý může odvodit, že postupným komolením slova Jenječ se stal dnešní název Jeneč. Nutno dodat, že pravost rukopisu je ověřitelná a fakta jsou tedy pravdivější než bádání a výzkumy.