Okolnosti kolem pěti lidských věků byly již nastíněny v teoretické části, nyní si tento mýtus přiblížíme o něco podrobněji. Tento mýtus není tolik znám jako mýtus o stvoření lidí titánem Prométheem, avšak má jisté eschatologické motivy, kvůli kterým je vhodné jej přiblížit.
První lidský věk byl nazýván zlatým. Zlatí lidé žili ještě za vlády titánů a nejvyšší mocností jim byl Kronos. Toto lidské pokolení žilo bez námahy, jedlo pouze žaludy, med a divoké plody, pili ovčí a kozí mléko. Na svět zlatí lidé přišli jako výtvor Země (Gaia), jako její nejlepší plody. Doménou zlatého pokolení bylo věčné mládí. Smrt pro ně byla nepodstatná a duchové lidí zlatého věku nosí lidem štěstí a střeží spravedlnost. Zlatí lidé vymřeli do jednoho a s nimi skončila i jejich blažená civilizace.
Po zlatém věku následoval věk stříbrný. Lidé stříbrní se již živili chlebem a život jim dali samotní bohové. Neválčili, avšak šlo o lidi velmi popudlivé a arogantní vůči bohům, vlastním stvořitelům. Za svou aroganci byli vyhlazeni vládcem bohů, Diem.
Následující dvě pokolení byla bronzová.
Lidé prvního bronzového věku spadli na zem jako plody jasanu v plné zbroji. Pojídali chléb a maso, libovali si ve válčení, neboť jim vzájemné zabíjení přinášelo potěšení. Byli k sobě natolik nelítostní, že na ně bohové seslali černou smrt (mor)
Jejich následovníci již byli o poznání ctnostnější. Šlo o potomky bohů a lidí. Jde o generaci, z níž vzešli řečtí hrdinové jako Héraklés či Théseus. Tito po smrti přicházejí do části podsvětí zvané Elysium (ekvivalent Ráje), kde jejich duše žijí ve věčném blahobytu.
Posledním věkem je věk železný. Jde o zvrhlé, kruté, zlomyslné a chlípné potomky druhého bronzového (tedy celkově čtvrtého) pokolení. Osud tohoto pokolení je prozatím ve hvězdách, neboť se jedná o současné lidstvo, které bohové (prozatím) nevyhubili. Z mytické zkušenosti lze ovšem předpokládat, že bohové s tímto pokolením též zúčtují, neboť podobně dopadlo i pokolení stříbrné a první pokolení bronzové.