Procházka večerním parkem

Je chladný zimní večer. Sice je zima, ale po sněhu nejsou nikde ani stopy. Město mne už unavuje a tak se rozhodnu jít do parku.
Tiše kráčím po ledovém chodníku. V parku je slabý mlžný opar. Vše vypadá tajemně. Někomu by se to možná zdálo strašidelné,ale já si tuto procházku užívám. Tmavé holé stromy se natahují vysoko k nebi. V koruně stromu spatřím veverku, která spěchá do svého úkrytu. Na hlavou mi září hvězdy, jejich světlo však není tak jasné, protože jsem ve městě a pouliční lampy září také dost. Z jejich chladného bílého světla mě mrazí. Když vydechnu jasně vidím páru, která mi stoupá od úst.
Nedaleko tiše stojí paneláky. Téměř v každém okně je nějaký příběh. Příběh člověka, který tam žije.
Najednou začne sněžit. Nejsou to takové ty typické velké tiché vločky, ale takové ty úplně miniaturní, které si s sebou vzaly i dešťové kapky. Vítr začne kvílet mezi stromy a já si říkám,že je nejvyšší čas odebrat se do svého domu, než začne sněžná nebo dešťová bouře.