- Slouží pro příjem informací z okolí. Buňky, které zprostředkovávají citlivost na určité podněty= receptorové buňky = receptory- předávají informace o kvalitě a intenzitě podnětu nervové soustavě přes senzorické neurony. Receptory jsou součástí smyslových orgánů.
- Jsou tvořeny jako: volná nervová zakončení, jedinou buňkou, skupinou buněk, orgánem.
Typy receptorů:
Exteroreceptory – získávají a zpracovávají informace o vnějším světě (oko). Dělíme je na:
- kontaktní – přicházejí do přímého styku s molekulami z okolí. (čich, chuť).
- distanční – nepřichází do přímého kontaktu (zrak a sluch).
Exteroreceptory – zaznamenávají změny ve vnitřních orgánech, pH krve.
- proprioreceptory – zaznamenávají informace o svalech, šlachách a kloubech.
- visceroreceptory – jsou uloženy v cévách a dalších vnitřních orgánech.
- Informace z receptorů jsou vedeny senzorickými neurony- dostředivé nervové dráhy, do smyslových center v mozku, kde se zpracovávají.
- Velká část informací se projevuje jako smyslový vjem- vědomá smyslová zkušenost o okolním světě.
- Hlavními smysly jsou zrak a sluch – pokud tyto nefungují, pak se hlavním smyslem stává hmat
Receptory podle typu reakce na podnět:
- mechanoreceptory – podnětem je mechanické podráždění citlivých zakončení smyslových buněk.
Hmatová tělíska v kůži, proprioreceptory, sluchově – rovnovážný orgán.
- fotoreceptory – podnětem je světelné záření
- chemoreceptory – podnětem je chemická látka určitého typu. Chuť a čich. Mohou to být i
receptory v krvi registrující přítomnost látek.
- termoreceptory – receptory citlivé na teplo nebo chlad
- nociceptory = algoreceptory – receptory citlivé na bolest, volná nervová zakončení dostředivých
drah, vyskytují se v celém těle krom mozku, plic, a jater.
- CHEMORECEPTORY
- CHUŤ
Chuťové receptory jsou uloženy v chuťových pohárcích uloženy v jazykové papile – nejvíce na špičce. dále se vyskytují na měkkém a tvrdém patře a na zadní stěně hltanu. Je jich asi 10000. Chuťové vjemy rozlišují 4 typy: sladko, slano, kyselo a hořko.
- ČICH
Čichové receptory najdeme na sliznici v horní části dutiny nosní. Jsou zde buňky čichového epitelu napojené na čichový nerv.
Je vyvinut méně než u zvířat, ale je dost citlivý na určité pachy, jsme mikrosomatičtí. Některé látky však nejsme schopni čichem poznat – oxid uhelnatý. Čichové vnímání se velmi rychle adaptuje – snižuje se citlivost vůči podnětu, po delším působení (jsme li vystaveni delší dobu nepříjemnému pachu jeho vnímání se postupně snižuje až se zastaví úplně).
Čich má svá centra v koncovém mozku, je veden nervem přes čichovou ploténku.
Můžeme vnímat tyto pachy: kafr, pižmo, květinové vůně, éterické vůně, čpavé zápachy a hnilobné zápachy.
- NOCICEPTORY
- Receptory, které reagují bolest.
- Receptory bolesti jsou často stimulovány chemickými látkami v místě podráždění (histamin, ATP, bradykinin, prostagladiny, serotonin, acetylcholin, adrenalin nebo draslíkové ionty) – látka, která vzniká při podráždění tkáně.
- Ve tkáni jsou volná nervová zakončení citlivá na podráždění. Tyto podněty pak vyvolávají reflexní reakce – obranné reakce. Tyto receptory se neadaptují, pokud bolest trvá delší dobu – její intenzita je stejně velká po dobu působení.
Svědění – vzniká lehkým drážděním receptorů na bolest a to většinou při hojení a lehkém poškození kůže,
kdy se uvolňuje histamin.
Tělo je schopno samo do určité míry eliminovat bolest vylučováním:
- endorfin – (endogenní opiáty), oligopeptidy. Zlepšuje náladu. Stejné množství jako u morfia má tisíckrát větší účinek. Lze ho vyvolat fyzickou aktivitou, ale pravidelné a namáhavé cvičení může vyvolat závislost na endorfinu.
- GABA = kys. γ amino máselná – má tlumivý účinek.
Bolest: povrchová- jasně ohraničená, je lokalizovaná, lépe se snáší (bolí prst)
útrobní- z vnitřních orgánů
hluboká-ze svalů, šlach, kloubních pouzder a okostice
III. TERMORECEPTORY
Zaznamenávají teplo a chlad. Jsou v kůži, nejvíce v obličeji a na ruce, nejméně na zádech. Chladové jsou při povrchu a tepelné hlouběji. Chladových je mnohem více.
Krauseho – chlad
Rufiniho – teplo
- MECHANORECEPTORY
- HMAT
Receptory reagují na dotek a tlak. V nejjednodušším případě zaznamenávají mechanické podněty volná nervová zakončení, mohou být opatřena i speciálními buňkami a pochvami. Nejcitlivější je špička jazyka a prstové polštářky, nejméně kůže zad.
Meissnerova tělíska – registrují dotek.
Vaterova – Pacciniho – jsou hlouběji a registrují tlak.
- PROPRIORECEPTORY
Reagují na mechanické podněty ve svalech a šlachách – svalová vřeténka, šlachová tělíska.
- VESTIBULÁRNÍ ORGÁN
Je to též rovnovážný orgán = statokinetický, je součásti vnitřního ucha (ohraničeno kostěným pouzdrem ve skalní kosti = kostěný labyrint – je to tunel ve skalní kosti).
Vestibulární ústrojí je soustředěno v blanitém labyrintu. Slouží k udržování rovnováhy těla.
Skládá se ze dvou váčků: vejčitý (utriculus) a kulovitý (saculus) a tří polokruhových chodeb
vzájemně na sebe kolmých. Receptorové buňky jsou opatřeny vlásky.
- Statická část
Váčky utriculus a saculus – umožňují vnímat polohu hlavy. Obsahují endolymfu, vláskové buňky a krystalky CaCO3 = otolity. Pří změně polohy hlavy se otolity vychýlí na jiné místo a podráždí citlivou vrstvu s vláskovými buňkami, na ty jsou napojeny nervy a vedou informace o poloze hlavy do mozku.
- Kinetická část
3 polokruhové chodby – ampuly – rozšíření chodby. Vnímají pohyby hlavy. Uvnitř každé ampuly jsou dlouhé vláskové buňky s kupulou (rosolovitý obal obsahující řasinky receptorových buněk). Jsou na sebe kolmé, uvnitř je endolymfa s citlivou vrstvou a při pohybu se tekutina vlije do určité chodby a podráždí vlásky. Vnímají i zrychlení a zpomalení.
mořská nemoc- déle trvající dráždění vestibulárního ústrojí, týká se i potíží v autě nebo letadle. Pocity závratě, žaludeční potíže a zvracení. Mozek je zmatený, protože oči nedokážou registrovat tyto pohyby.
- SLUCHOVÝ ORGÁN
Sluchem zaznamenáváme energii zvuku ve zvukové vlně 16-20000 Hz. Ve vzduchu narazí do molekul plynů a proto se šíří, ve vakuu žádný vzduch není a proto se ani zvuk nemůže šířit. Sluch je důležitý orientační a obranný smysl.
- vnější ucho
Skládá se z boltce – zachytí zvuk, a ze zevního zvukovodu – obsahuje chloupky a mazové žlázy a je zakončen bubínkem – ten předává zvuk do středního ucha tím, že se rozkmitá.
- střední ucho
Uloženo v dutině ve spánkové kosti. Začíná bubínkem – ten tlačí při zvuku na 3 nejmenší kůstky v těle –kladívko, kovadlinka, třmínek, ty potom rozechvívají membránu oválného okénka vnitřního ucha.
Prostředí stř. ucha je vyplněno vzduchem a jeho tlak vyrovnáván s atmosférickým přes Eustachovu trubici, která je napojena na nosohltan. Zánět stř. ucha – při akutní formě se dutina zaplní hnisem – bakterie z nosohltanu.
- vnitřní ucho
- Uloženo v dutině skalní kosti = kostěný labyrint. Skládá se z předsíně, kostěného hlemýždě, polokruhových chodeb. Do předsíňové části vedou 2 okénka: oválné (nasedá na třmínek), kulaté (uzavřeno tenkou vazivovou blánou). Dutina kostěného labyrintu je vyplněna tekutinou =
- V ní se vznáší blanitý labyrint vyplněn je tvořen: vejčitým váčkem = utriculus (navazují na něj 3 polokruhovité chodby) a kulovitý váček = saculus (napojuje se na něj hlemýžď).
- Blanitý hlemýžď – vazivová spirálovitě zatočená trubička s endolymfou. Obsahuje vlastní sluchové ústrojí Cortiho orgán. Na jeho spodní vrstvě je spodinová blanka = bazální membrána, na ní jsou umístěny vláskové buňky s drobnými vlákenky (stereocilie) ty se připojují na vlákna hlemýžďového hlavového nervu ten se pak napojuje na sluchový a rovnovážný nerv a do mozku.
Vady sluchu: převodní hluchota – postiženo střední ucho.
percepční hluchota – nefunguje vnitřní ucho.
centrální hluchota – ucho funguje normálně ale porušeno je sluchové centrum v mozku.
- FOTORECEPTORY
- Zrak je pro člověka nejdůležitějším smyslem. Asi 80% všech informací získáváme pomocí zraku.
- Příjmu vizuálních informací se v každém oku účastní přes 100 milionů receptorů v sítnici (tyčinky, čípky)
OČNÍ KOULE – oko je uloženo v očnici – oční dutina. Je vystláno tukovými polštáři.
Skládá se ze 3 vrstev – bělima, cévnatka, sítnice.
- BĚLIMA
Je na povrchu v mládí bílá až namodralá, ve stáří žlutá (ukládají se zde tukové buňky). Je to vazivový obal. V přední části přechází v průhlednou rohovku – je chráněna vrstvou slz. Prostor za rohovkou vyplňuje přední oční komora – s komorovou vodou. Za komorou je duhovka s otvorem = zornice – upravuje množství světla vstupující do oka – zužování, rozšiřování. Za duhovkou je čočka – průhledné elastické tělísko, bez cév, akomodace, zaostřuje obraz dopadající na sítnici. Vnitřní část oční koule vyplněna sklivcem – udržuje nitrooční tlak a tak drží tvar oka. Při poranění sklivec vyteče a je nahrazen komorovou vodou.
- CÉVNATKA
Přiléhá těsně na bělimu a vyživuje oko. Vepředu přechází v duhovku a řasnaté tělísko – z hladké svaloviny, umožňuje měnit zakřivení čočky.
- SÍTNICE
Jsou 2 typy světločivných buněk tyčinky – černobílé vidění, čípky – barevné vidění. Místo, které umožňuje barevné vidění a ostrost = žlutá skvrna (obsahuje největší množství světločivných buněk). Tam kde vystupuje zrakový nerv z oka je slepá skvrna – místo kde se nenacházejí žádné světločivné buňky.
Tyčinky – působí jako fotoreceptory za tmy a za šera – zaznamenávají pouze černobílé vidění. Obsahují
rodopsin – rudý pigment – když na něj působí světlo, rozpadá se na opsin a retinal. Pak se zase
složí na rodopsin. Chemickými změnami se zaktivuje přenos informace přes zrakový nerv do
mezimozku a pak do koncového mozku. Ke správné fci. je potřeba vitamínu A – jinak dochází ke
zhoršení vidění za šera = šeroslepost.
Oko se na tmu postupně adaptuje – zvyšuje se citlivost tyčinek a rodopsinu.
Čípky – slouží pro vidění ve dne, nejsou tak citlivé jako tyčinky, zaktivují se jen při za plného světla. Nejvíce
jich je ve žluté skvrně, umožňují barevné vidění. Čípky jsou nejcitlivější na barvy RGB – červená,
zelená, modrá. Současným drážděním všech tří čípků vzniká vjem o bílém světle.
Naše oko je inverzní – receptory světla (tyčinky a čípky) jsou natočeny proti směru působení světla – vytváří se pak odraz světla. Obraz předmětu na sítnici je převrácený, skutečný a zmenšený.
Přídatné orgány oka: okohybné svaly – 4 přímé a 2 šikmé, umožňují pohyb oční koule, důsledkem
zkrácení jednoho svalu vzniká šilhání.
oční víčka – chrání očnice a oko, proti vysoušení a proniknutí cizího předmětu.
slzy – mají antibakteriální funkci, zvlhčují oko a odtékají slzným váčkem do nosní dutiny
– proto i rýma při breku
řasy – zachytávaní nečistot.
spojivka – vystýlá vnitřní část víček a přechází do rohovky, vytváří spojivkový vak.
obočí – ochrana před stékajícím potem.
Binokulární vidění – obě oči nám zajišťují promítnutí 3D obrazu, prostorové vidění. Jedno oko má jen 2D.
Akomodace oka: Jde o zaostřování oka na různě vzdálené předměty. Důležitá je rovná rohovka a čočka. Když pozorujeme blízké předměty, čočka se ztlušťuje díky svalům na řasnatém tělese (5 a méně m). S věkem se pružnost čočky zmenšuje, proto mají lidé po 50 problémy se zrakem na blízku.
Onemocnění zraku:
Refrakční vady (vady lomivosti) :myopatie=krátkozrakost obraz se sbíhá před sítnicí-korekce rozptylkou
hypermetropie=dalekozrakost obraz se sbíhá za sítnicí- korekce spojkou
presbyopie-nepružná čočka-stařecká vetchozrakost, problémy
s koukáním na blízku, bolesti hlavy
astigmatismus=nerovnost rohovky
šedý zákal=katarakta-snížená průhlednost čočky, může být ze špinavých brýlí, odsává se
zelený zákal=glaukom-zvýšený nitrooční tlak, dá se částečně odsát, pokud se neléčí hrozí oslepnutí
zánět spojivek=konjunktivitida- způsobena infekcí, drážděním oka, namáháním oka při práci (počítač) a
při špatném osvětlení, alergií. Projevuje se zarudnutím spojivek, řezáním,
pálením až hnisavým zánětem.
šilhání-porucha okohybných svalů, ne jedné straně je zkrácený, proto oko ujíždí
šeroslepost- nedostatek barviva pro čípky, málo vitamínu A
barvoslepost- ztráta barvocitu, nefunkční čípky,
daltonismus-genetické onemocnění, nerozezná červenou a zelenou