Solženicyn Alexander Isajevič – Jeden den Ivana Děnisoviče

Jeden den Ivana Děnisoviče – Alexander Isajevič Solženicyn

Celý název: Jeden den Ivana Děnisoviče (rusky Один день Ивана Денисовича)

Autor: A. I. Solženicyn

Datum prvního vydání díla: 1962 upraveně jako Šč-854 (Jeden den jednoho mukla), neupraveně 1973 ve Francii

Literární druh: epika

Literární forma: proza

Literární žánr: částečná autobiografická novela.

Publikační údaje:

Přeložil – Sergej Machonin

Vydalo – Academia, nakladatelství Akademie věd ČR, v Praze 2000

Kontext doby a autor:

Alexander Isajevič Solženicyn ( 11. prosince1918Kislovodsk – 3. srpna 2008Moskva)

  • Ruský spisovatel, publicista a politický činitel.
  • Studoval na univeritě, po začátku 2. sv. v. odešel dobrovolně na frontu, ale za kritiku Stalina poslán do gulagů, propuštěn 1953 a po té ještě do 1956 ve vyhnanství v Kazachstánu. V roce 1957 návrat a začal učit. V roce 1968 vyloučen ze svazu spisovatelů a v roce 1974 zbaven občanství a vyhoštěn ze SSSR, po té do NSR a USA. Návrat do Ruska v roce 1994 a v roce 1997 zvolen členem Ruské akademie věd.
  • Nositel Nobelovy ceny z roku 1970 na návrh ruského disidenta a fyzika A.D.Sacharova. Také mu byla udělena Templetonova cena(pokrok ve výzkumu a objevy týkající se duchovních skutečností)
  • Dále napsal díla jako Rakovina nebo Souostroví GULAG .

 

Kontext dob

  • Solženicyn ve většině svých děl ukazuje život v tehdejší totalitní SSSR, zejména ho pak proslavila díla z prostředí ruských pracovních táborů. Sám si totiž prožil ve a 50. letech několik let v pracovních táborech a vyhnanství.
  • Po částečné rehabilitaci a jistému uvolnění poměrů na konci 50. let, které se nedočkal jen Solženicyn pak přišli opět nové represe na konci 60. let podobně tomu bylo v celém východním bloku.
  • Plné rehabilitaci a ocenění se spisovatelé, vědci, politici a dálší disidenti dostali až po pádu východního bloku na přelomu a 90. let a to včetně Solženicyna.

Děj: Novela nám ukazuje jeden den jednoho mukla Ivana Deněsoviče Šuchova od brzkého rána až do noci, kdy jsou několikrát vyhozeni na mráz kvůli prohlídce. Můžeme se dočíst, jak fungoval život, jak si vězni pomáhali a zároveň si každý musel hlídat i záda a dělat vše pro svojí partu, rovněž všichni museli poslouchat vedoucího skupiny Ťurina. V knize větší část dne pracují muklové na stavbě elektrárny nebo teplárny.

Postavy: Ivan Děnisovič Šuchov – hlavní protagonista, který čtenáře provází táborovým životem; nemá žádné zvláštní postavení; v různých táborech strávil již bezmála deset let, ale i přesto si, na rozdíl od jiných vězňů, zachoval pracovitost a smysl pro čestnost
Andrej Prokofjevič Ťurin – vůdce Šuchovovy skupiny, tzv. parťák; podobně jako Šuchov strávil v táborech nucených prací již mnoho let, vyzná se dobře v místních poměrech; ze všech zmíněných postav si udržuje největší morální kredit – shání pro svou partu nejlepší práci a vybavení, je ochoten bránit každého jejího jednotlivého člena
Aljoša – jako baptista nemá velkou šanci se z tábora kdy dostat, ale víra mu poskytuje naději; v táborové ubytovně má ukrytou Bibli, ze které si denně čte
Feťukov – příklad člověka, kterého tábory připravili o veškerou budoucnost; žebrá, ostatní vězni ho nemají v oblibě; Šuchov mu předpověděl krátkou budoucnost
Cesar-vážený člen party má vzdělání, tkam ůže pracovat z vyhřáte kanceláře.

Bratři Lotyšši-o všechno se dělí.

Mé hodnocení: Kniha, kterou by si měl přečíst každý, kdo pochybuje o zločinnech komunistického režimu.

Kompozice– chronologická od brzkého rána do noci, občas některý mukl vzpomíná na minulost nebo vypráví příběhy z minulosti.

Jazyk:

– er forma

– nespisovný jazyk-snaha o vězeňský slang a výrazy typické po život mukla.

Ukázka:

Šuchov si zatím ležel dál na slehlých pilinách svého slamníčku. Kdyby se to už aspoň nějak vystříbřilo! Buď pořádná horkost, nebo ať to lámání přejde. Takhle to není ani ryba ani rak.
Zatímco si baptista šeptal modlitby, vrátil se Bujnovskij, který si odskočil na malou, a prohlásil jen tak do vzduchu, ale jaksi škodolibě: „Držte se, rudá flotilo! Třicet grádů, jen to hvízdne!“ Nato se Šuchov rozhodl, že půjde na marodku.
A přesně v tu chvíli z něho něčí pravomocná ruka strhla blůzu a deku. Šuchov shodil z obličeje kabát a nadzvedl se. Pod ním stál hubený Tatar, hlava mu dosahovala právě k hořejší palandě.
To znamenalo, že má dnes službu mimo pořadí a že se připlížil jako kočka.
„Šč – osm set padesát čtyři!“ přečetl Tatar z bílého proužku našitého na zádech černého kabátu. „Tři dny korekce s vyváděním!“
A sotva se ozval jeho zvláštně přiškrcený hlas, v tu ránu se to zahemžilo v polotmě baráku, kde svítilo jen pár žárovek a kde spalo na padesáti štěnicemi prolezlých dvojácích dvě stě lidí. Všichni, kdo ještě leželi, začali se honem oblékat.
„Za co, občane veliteli?“ zeptal se Šuchov. Snažil se přitom dodat svému hlasu víc lítosti, než kolik jí pociťoval.
– můžeme vidět, diskuzi ráno mezi Ivanem Denněsovičem a strážným.

– slang