Čapek Karel – Povídky z jedné a druhé kapsy

Karel Čapek

Český prozaik, dramatik, novinář a překladatel

  • Představitel tzv. demokratického proudu (Eduard Bass, Karel Poláček, Josef Čapek) – tolerance názorů, autoři spjatí s redakcí Lidových novin
  • Bývá řazen i do expresionismu, pragmatismus
  • Byl humanista
  • Zdůrazňuje se princip demokracie a svobody lidu ( dav považuje za nejhorší živel)
  • Odsuzuje se válka a násilí
  • Vinohradské divadlo, Národní listy
  • vystudoval gymnázium
  • Studium filosofie, dějiny umění, jazykověda
  • Člen „Skupiny výtvarných umělců“
  • Předseda PEN klubu (mezinárodní org. spisovatelů)
  • Zemřel na zánět plic
  • Období děl: 1. Do r. 1920 – spol. tvorba bratří Čapků – původně texty pro noviny
  •                                                   (Zářivé hlubiny, Boží muka, Loupežník ->
  •                                                       ->filozofický relativismus – neexistuje jedna pravda)
  •                       2. vědeckofantastická díla(utopická dramata: R. U. R.,
  •                             Věc Makropulos, Ze života hmyzu a utopická próza:
  •                             Krakatit – vynález třaskaviny-do jaké míry je vynálezce
  •                             odpovědný za svůj vynález?,  Továrna na absolutno-
  •                                                                                       každý propaguje vlastní pravdu
  •                       3. Drobné prózy (hl. cestopisy – Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl,  Obrázky z Holandska) a povídky

4. Noetická trilogie (Hordubal, Povětroň, Obyčejný život)                       5. Období 1935-38  – spjato s fašismem (reakce na totalitu)

– jakákoliv ideologie, která si činí nárok na to

být jedinou správnou nemůže obstát

(Hovory s T.G. Masarykem, Bílá nemoc, Válka s mloky, Matka)

  • Další díla: Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy,
  • Další demokratičtí autoři: Karel Poláček – Bylo nás pět, E. Bass – Cirkus Humberto

Kontext: meziválečná próza- tzv. demokratický proud- autoři kolem lidových novin- Josef Čapek (Kulhavý poutník), Karel Poláček (Žurnalistický slovník, Bylo nás pět), Eduard Bass (šéfredaktor, Cirkus Humberto)

Povídky z jedné a z druhé kapsy

povídky s detektivní tematikou. Jejich příběh je podáván humornou formou. Hrdina většinou není velký zločinec, ale malý zlodějíček, také kriminalista je obyčejný člověk. V těchto dílech jde především o vystižení různých typů osob.

Tato kniha obsahuje dvakrát 24 povídek, přičemž každá je svým způsobem originální, zábavná občas i záhadná a překvapující. U povídek Z druhé kapsy můžeme vidět návaznost na konci jedné a na počátku druhé povídky. Je to jako by si povídalo pár lidí a každý poznamenal něco svého.  Jména v povídkách se často opakují (dr. Mejzlík, pan Hanák,…).

Tyto povídky můžeme považovat za kriminální. Pořád se řeší nějaké vraždy (Zmizení herce Bendy), loupeže (Ukradený kaktus), ublížení na zdraví (Rekord), podvody (Věštkyně), záhady (Šlépěje) a tomu podobné. Ne každý případ je vyřešen, ale pokud ano tak viník je vždy potrestán buď zákonem, nebo Bohem. Občas stačí i nepatrná účtenka (Kupón) nebo jen šťastná náhoda (Případy pana Janíka) k tomu aby byl objeven vrah. (nějaký zanedbatelný motiv). Tresty za přestupky nebo i vraždy mi přijdou oproti dnešní době dost mírné.

Nevyřešené příběhy nám ukazují, že ne všechno je v lidských silách, že existují i věci, kterým lidé v dnešní době nemohou porozumět. -> NOETICKÁ TRILOGIE ( např. povídka Šlépěje)

V některých povídkách najdeme ponaučení. Tato kniha nám dokazuje, že se má žít spořádaně, žádné zločiny nám nepomohou k tomu abychom byli šťastnější.

Ukradený kaktus
Pan Ráček, převlečený za starou ženu , krade u Holbena kaktusy. Přijde se na to tak, že detektiv dá do novin zprávu o neznámé nemoci kaktusů pana Holbena, že se musí postříkat látkou z určitého závodu. Na to se nachytá zloděj, ale Holben v něm najde odborníka, a tak ho pošle do Mexika pro kaktusy. Tam má Ráček smůlu – vezme indiánům jejich posvátný kaktus, a zemře hrdinskou smrtí napíchnutý na kaktusu. V této povídce je rozebráno, proč pachatelem nemohla být žena – ženy nemají takovou trpělivost, aby mohly být sběratelkami.

Povídka starého kriminálníka
Kriminálník se v Palermu přiznal, že zabil člověka, ale něřekl koho, kde a nic bližšího. Nic z něho nemohli dostat, proto ho pustili a on spáchal sebevraždu.

Zmizení pana Hirsche
Hirsch obchodoval s ukradenými koberci , proto ho pro nějakou při nějaký Armén zabil a mrtvého ho odnesl z krámu v koberci pryč, dal ho do kufru, kde ho našli i se stopami anilinu, a tak přišli na to, že to má souvislost s falešnými koberci.

Čintamani a ptáci – velmi zdařilá je podle této povídky i zfilmovaná verze.
MUDr. Vitásek je znalec a milovník starých koberců a u vetešnice Severýnové najde jeden kousek s čintamany a ptáky. Na tom koberci ale líhá vypelichaná pudlice Amina – ve filmu to byla jezevčice. Koberec patří paní Zanehliové, která ho nechce prodat, proto se Vitásek rozhodne ho ukrást, ale když už se dostane v noci do krámu, začne Amina štěkat a on nemá to srdce ji zabít.

Příběh o kasaři aČeský prozaik
Kasař Balabán udělal svou poslední kasu, ale prozradili ho falešné zuby, které si položil do prachu a otiskly se.

Ukradená vražda
V Krucemburské ulici na Vinohradech někdo zastřelil Rusa, přišli dva strážníci a naložili ho do kolem jedoucího taxíku. Policajti i taxikář byli falešní a zpráva o vraždě nebyla v novinách. Přišlo se na to tak, že v tu dobu na místě neměla být hlídka.

Případ s dítětem
Svobodná matka zalehla dítě a tak proto, aby dál dostávala alimenty, ukradla Landové Růženku – 3 měsíce. Velmi zajímavé je řešení, jak nalézt ztracené nemluvně, jenž vypadá jako každé jiné. Do ulic se vydají policisté, kteří maminkám na potkání začnou vychvalovat jejich děti. Ta, která nechce své dítě ukázat, je ta hledaná.

Případ dr. Mejzlíka
Tato úvodní povídka byla zvláštní v tom, že detektiv dr. Mejzlík vyřešil případ díky svému instinktu. Protože někdy se vyplatí vykašlat se na to, co nám říká hlava a zkusit poslouchat hlas srdce.

Šlépěje
Nevyřešený případ o tajemných stopách ve sněhu.
Když se pan Rybka vracel domů z šachového turnaje, narazil na šlépěje, které ale kupodivu končily u jeho vrátek od domu. Zdálo se mu to velice zvláštní, „majitel“ těchto stop se asi těžko mohl jen tak vypařit. Pan Rybka tedy zavolal policistu, ale ten tomu nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Vysvětlil Rybkovi, že má na práci daleko závažnější úkoly a odešel pryč. No dobře, ale jak se tam ty stopy teda objevily?

Kupón
I nejmenší detail jako je třeba lístek z obchodu může vyřešit záhadnou vraždu. Tento případ vypráví detektiv mladému páru. Ještě předtím ale spadl dívce lísteček o zaplacení a ona řekla, že je nepotřebný, že ho nechá ležet. Když se ale po skončení příběhu dověděla, že vrah té nalezené mrtvoly byl její přítel (té mrtvoly) a že na to přišli vlastně jenom kvůli tomu kousíčku papíru, odhodila svůj kupón na zem pro případ, že by se ji stalo něco podobného a to jenom z lásky.

Ukradený kaktus
Řešení tohoto případu spočívalo v malé pasti na zloděje kaktusů. V novinách otiskli, že některé kaktusy byly nakaženy jakousi zvláštní nemocí a že na ochranu před tou nemocí mají lidé se svými kaktusy chodit do jednoho skleníku. Samozřejmě, že tato informace nebyla pravdivá a výsledkem bylo, že pro kaktusovou medicínu se do toho skleníku přišel jenom pravý zloděj.

Smrt barona Gandary
Detektiv Pitr řešil své případy vždy stejně, že vrahem je synovec. V případě barona se to také potvrdilo, i když se mohlo jednat např. o špionáž, apod.

Příběhy sňatkového podvodníka
Velmi hezky zfilmováno s Brodským a Sovákem. Plichta se živí sňatkovými podvody a vlakový detektiv Holub ho nachytá a zatkne. Plichta ho uprosí, aby ho vzal s sebou na chalupu, kde je Holubova rodina , tam mu svádí neteř a na zpáteční cestě narazí Plichta na sňatkovou podvodnici a to ho zlomí.

Balada o Juraji Čupovi
Také hezky zfilmováno. Volova Lehota – Juraj Čup podřízl Marynu Matejovú, protože mu to rozkázal Bůh a starosta nu nařídil, aby šel do 30 km vzdálené vesnice v mrazu a plýskanici, aby to nahlásil. Dostal provaz.

Povídka o ztracené noze
Pepek utekl z fronty k manželce, a aby nedostal trest za dezerci, ukryl se v hnoji. Sousedka to práskla a před soudcem se přiznal i k tomu, že chodil za manželkou. Soudce se smiloval a pro tu lásku, že ho manželka takto přijala, mu tak přisoudil jen 3 roky žaláře, ne smrt zastřelením.
To Lojzík šel na vojnu a simuloval nemoc, při kontrole ve špitálu si náhodou dal nohu na postel a poslali ho domů jako invalidu bez nohy, pobíral rentu i po válce, ale noha mu začala chřadnout. Aby ji zachránil, chodil po úřadech, říkal pravdu, že má obě nohy a spravilo se to.

Ušní zpověď
Páter Voves vypráví, že k němu přišel člověk, vyzpovídal se z hrozného činu, ale nechtěl rozhřešení. Advokát Baum měl stejnou zkušenost a po něm i MUDr. Vitásek, než ten člověk zemřel. Pálilo ho svědomí, ale nechtěl se jít udat.

O lyrickém zlodějovi
Zloděj nechal na místě krádeže vždy lyrickou báseň, kterou jednou otiskly v novinách a novinář ji ohodnotil kladně. Od té doby loupil zloděj více, protože chtěl, aby jeho básně, které na místě vždy nechal, byly otištěny. Ale nikdo je již záměrně neotiskl, proto zloděj přišel za novinářem a ten mu přečetl báseň o vězni. Zloděj se nechal zavřít, ale jeho básně už za nic nestály.

Soud pana Havleny
O soudních prázdninách nebyly případy, a tak si je soudničkáři vymýšleli. Problém byl s případem, že jeden člověk si koupil papouška, naučil ho sprostě nadávat sousedce a ta žalovala toho pána a spor vyhrála. Ministerstvo spravedlnosti se ale ohradilo, že takový případ se nemohl stát, protože by za něj ten člověk nebyl trestně odpovědný, není to trestný čin. To rozezlilo Havlenu, koupil ptáka, atd., ale soud ho neodsoudil a on to nepřenesl přes srdce.

Jehla
Paní si koupila housku a v ní byla jehla, která se jí zapíchla do ponebí. Soudce nařídil, aby se zjistilo v chemickém ústavu, kdy se jehla do housky dostala, jestli před nebo po upečení. Nakonec se přiznal vyhozený učeň, který se chtěl pomstít mistrovi.

Telegram
Věra Kalousová byla ve Francii na studiích a poslala domů nečitelný telegram. Doma Kalousovi už čekali ty nejhorší zprávy. Když jim dešifrátor Horváth telegram dešifroval, ukázalo se, že chtěla poslat 200,- korun.

Muž, který nemohl spát
Musil rád všechno dešifroval, nejraději písmo, a tak mu z legrace nakreslili jen klikyháky a on týden na dovolené nespal a nevyšel ven, aby to rozluštil. Paulus říkal, že to neudělali správně, protože on rok nespal a bylo to hrozné.

Sbírka známek
Karas jako malý chlapec sbíral známky a kamarádil s chudým Lojzíkem. Když onemocněl spálou, sbírka se ztratila a on podezíral Lojzíka, že mu ji vzal a přestal s ním kamarádit. Po 50 letech našel sbírku na půdě, kam ji otec schoval.

Obyčejná vražda
I když ve válce člověk vidí mnoho mrtvol, zavražděný člověk křičí o spravedlnost, jeho duše nemá pokoje, dokud se nenajde vrah.

Obyčejná vražda
Luiza Kadaníková zastřelila manžela a porota ji odsoudila ke smrti provazem.

Poslední věci člověka
Jednomu se zdálo, že bude popraven a myslel na to, že to musí říct ženě. Druhý muž měl zánět trojklanného nervu a takovou bolest, že se chtěl zastřelit, ale zjistil, že Bůh dal člověku bolest, aby se jeho život posvětil.
Všechny povídky v knize Povídky z jedné kapsy se zabývají právě poznáním, poznatelností nás samých a našeho okolí. Většinou jsou to příběhy s detektivní zápletkou, která je logicky vyřešena. 
Zajímavé je hlavně to, že přestože se problém vždy nějak rozluští, neříká nám Čapek, na které straně je zlo a na které dobro, případně pravda. Ukazuje nám případ z několika různých úhlů, ukazuje nám více možností jeho řešení. Ukazuje nám odlišné názory různých lidí na stejnou věc, aniž by soudil nebo odsuzoval – to nechává na nás. Nutí nás zamýšlet se, rozhodovat a srovnávat.
Zabývá se několika hlavními tématy: vědeckými metodami jako způsobem poznání, náhodou, tajuplnými způsoby poznání jako je věštectví či jasnovidectví, selským rozumem, štěstím a smůlou a odlišným ohledem na svět, který nacházíme u básníka nebo Kláry.
Co se týká vědy, nalézáme například tyto názory:
?Pane Janowitz, já se vám divím; po celý život jste se obešel bez přesně vědeckých metod, a tady se jimi budete ohánět. Koukněte se, kdyby na tom něco bylo, musilo by to být už dávno známo, že??
?Pane, já věřím všemu, jenom ne vědě. To máte jako ty vitamíny; pokud nebyly žádné vitamíny, tak aspoň člověk věděl, co jí; a teď to nevíte, teď máte v tej roštěnce neznámé životní faktory. Fuj tajksl.?
?Představte si, jaký tahle vědecká metoda bude mít řekněme pro kriminalistiku. Pane, to budou moci člověka zavřít, dřív než něco ukradne; jeho písmo prozradí, že ten chlap má sekundární zlodějský rys, a šups s ním na Pankrác! To má ohromnou budoucnost. Jak vám říkám, to je hotová věda, o tom nemůže být nejmenší pochybnosti.?
Možná by se mohlo zdát, že Čapek není vědě nijak příznivě nakloněn. Já si myslím, že proti ní nic v zásadě nemá. Jenom je potřeba rozlišit, co věda je a co se za ní jen vydává. A také že člověk nesmí něčemu věřit pouze proto, že je to vědecké, ale že by si to měl vzít jako jednu z možných variant, která může být pravdivá.
Stejné shrnutí bych uvedla u věštectví. V povídce vyloží kartářka naprosto nepravděpodobnou předpověď, která se však vyplní. Mám dojem, že dnes je ještě méně lidí, kteří na takovéto věci věří, než bylo v době, kdy knihu Čapek psal, ale ani v 21. století nedokážeme vyloučit, že někteří lidé zvláštní – nadpřirozené schopnosti mít mohou. Kromě věštění se Čapek také zmiňuje o levitaci. To že tuto dovednost nemám já, nemusí nutně znamenat, že ji nikdo jiný mít nemůže.

V povídce Básník (auto srazí ženu) nacházíme porovnání různého pozorování světa kolem nás. Policista vidí nehodu jako jednoznačná fakta, básník vnímá pocity, atmosféru, náladu. Oba mají ze svého pohledu určitě pravdu, ale ani jeden není ochoten zkusit podívat se očima toho druhého – odmítají otevřít se další části pravdy, a tedy odmítají vidět celou pravdu. 


Poznat sami sebe a svět okolo nám také může pomoci náhoda, nečekaná událost – jako se stalo panu Tomsovi ve Vražedném útoku, nebo štěstí. Pokud nás ale něco takového potká, záleží potom zase pouze na nás, jestli o tom dokážeme přemýšlet a něco si z prožité situace odnést. 

Myslím, že to nejdůležitější, co se nám Čapek snaží říct, je, že pravda je velmi relativní, že bychom ji měli hledat, ale s očima otevřenýma, protože je velmi malá hranice mezi pravdou a bludem, že bychom neměli slepě věřit, ale prověřovat. A také, že na některé věci náš rozum a naše myšlení prostě nestačí, že ne nad vším máme kontrolu a že některé záležitosti jsou pouze v kompetenci boží.

Čapek vlastně nikdy neabsolutizuje a vše je u něj relevantní, ať vina nebo trest, čímž naplňuje svoje noetické zásady. U viny i trestu důsledně rozlišuje spravedlnost lidskou a boží, čímž dává některým povídkám rozměry tragédie, často velmi dojemné a smutné. A i když jde o vraždu, tak je schopen vidět vraha jako nešťastného člověka, pro nějž jsou větším trestem výčitky svědomí a čin samotný než světská spravedlnost. Na druhou stranu je zločin často líčen spíše jako (noblesní) řemeslo, mluví se o stavovské cti i nepsaných zákonech a dohodách a vše je skoro idylické.

Jednotlivé povídky se odehrávají v různém prostředí, ať už v Praze, ve větších městech nebo na venkově a tak se v nich objevují policisté i četníci, různé druhy zločinců a také mnoho převážně obyčejných lidí. I v těchto povídkách převažuje mužský svět a to v podobě idylické a gentlemanské.

Tyto povídky jsou detektivní záhadné a někdy až magické příběhy obyčejných lidí. Ne všechny měly vyřešený konec. Tím chtěl autor možná naznačit, že ne každá událost, každý problém má konečné řešení a podle mě měl v tomto úplnou pravdu.