Je učitel obětí své profese?

Úvod

Úděl pedagoga či pedagoga působícího na poli speciální pedagogiky je z hlediska aktuální úrovně studia (3. ročník bakalářského studia, specializace v pedagogice) vodou poměrně neprobádanou. V předmětech zaměřených na prozkoumání zákoutí pedagogiky prozatím docházelo k zaměření spíše na žáka (ať už se speciálními vzdělávacími potřebami, či bez nich).

Pedagog je však nedílnou (a zřejmě nejdůležitější) figurou vzdělávacího procesu. Nebýt pedagoga, nebylo by vzdělávání takové, jaké známe dnes. Kdo ví, kam by současná společnost došla, nebýt pedagogických podnětů a tlaků.

Účelem této práce je stručně analyzovat úděl pedagoga a snad odpovědět na otázku, zda je pedagogika spíše sisyfovským kamenem či zda je něčím jiným – možná povznášejícím.

  1. Pojmosloví

Než se pustíme do samotné práce, je nutné se seznámit se základním pojmoslovím.

  • Pedagogika a pedagog

Pojem pedagogika pochází z řečtiny a v původní formě paidagógos označoval otroka doprovázejícího potomka svého majitele do školy. Později tento pojem přejal význam učitel a vychovatel. Pedagogika je tedy vědou zaměřenou na výchovu a vzdělání. Pedagogicky činnou osobou může být učitel, vychovatel, vedoucí kroužku atp.

  • Speciální pedagogika

Toto odvětví pedagogiky se specializuje na vzdělávání a rozvoj osobnosti člověka znevýhodněného v různých směrech (např. sociálně, mentálně, fyzicky).

Mezi hlavní proudy speciální pedagogiky patří tyflopedie (pro zrakově postižené), surdopedie (pro poruchy sluchové), logopedie (pro poruchy řečové a komunikační), somatopedie (pro poruchy tělesné) a psychopedie (pro poruchy mentální). Dále do speciální pedagogiky řadíme např. gerontagogiku (pro seniory) a andragogiku (pro dospělé).

  1. Osobnost učitelova

Je bezpodmínečně nutné pamatovat na fakt, že učitelství je povoláním na plný úvazek. Nejde o zaměstnání, kde by se „pracovalo pouze hlavou“, či pouze fyzicky. Učitelství vyžaduje působení celé osoby i osobnosti pedagoga. Každý pedagog se rovněž zavazuje jakousi nepsanou „smlouvou s ďáblem“, neboť odchodem ze školního zařízení práce učitelova ani zdaleka nekončí. Pokud nemá daný nebožák patřičnou dávku štěstí, opravuje nečitelné testy, písemky, diktáty, pětiminutovky, slohové práce atp. dlouho do noci či o víkendech. V těchto případech se ozývá onen dříve zmiňovaný sisyfovský kámen či okovy poutající člověka k neustávající práci.

Nastoupením na post učitele si na sebe člověk pozvolna splétá bič, kterým se i sám tluče. Od učitele se očekává, že bude vychovávat (formovat osobnosti žáků za pomoci znalosti pedagogicko-psychologických náležitostí smýšlení žáka) a vzdělávat (utvářet způsob osvojování vědomostí za využití znalostí v oboru i schopnosti vysvětlovat).

Dokonce se uvádí, že vykonávání učitelské praxe je stejně náročné (možná náročnější) jako řízení raketoplánu či nejmodernější stíhačky. Na pedagoga jsou kladeny obdobné nároky jako na elitní letce (údajně výzkum NASA).

Oproti těmto povinnostem, negativům a možným ledovcům na moři učitelství stojí vlídný přístav naplňující učitelův životní úděl, smysl života. Ve výkonu povolání mohou mnozí učitelé naplňovat své vyšší psychické potřeby. V Maslowowě hierarchii potřeb stojí na vrchních příčkách potřeba seberealizace. Ano, právě seberealizace je silným spojencem učitelových (někdy křehkých) nervů a rovněž motivací v pokračování předávání vědomostí dalším generacím.

Další, neméně důležitou, motivací je dostatečné oceňování pedagoga – nejen finančně, ale i např. ústní pochvalou nadřízeného, vstřícné jednání rodičů žactva apod. Můžeme se vsadit, že učitel, který je opakovaně „seřván“ nespokojenými rodiči, kterým se nelíbí Pepíkova pětka z vyjmenovaných slov po Z, ztrácí chuť dále vyučovat.

  1. Speciální pedagog

Užijeme-li příměr blízký současné moderní kultuře vycházející ze ságy Star Wars, je „klasický“ pedagog padawanem, učedníkem mistra, speciálního pedagoga. Lze uznat, že pedagog je odborníkem ve svém oboru, ale speciální pedagog je o úroveň výše, neboť krom pedagogiky musí být specializován na problematiku žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

Pedagog musí být relativně empatický, avšak speciální pedagog musí disponovat daleko silnější empatií.

Každý speciální pedagog se musí zdokonalovat v přístupu k většině poruch, neboť spousta žáků trpí kombinovanými poruchami, které vyžadují rovněž širší pole působnosti pedagoga.

  1. Pedagog „klasický“ a pedagog speciální

„Klasický“ i speciální pedagog by se měl honosit pozitivním vztahem k dětem a mladším generacím všeobecně, to je bez debat. Ve vývoji dítěte je kladný vztah s pedagogem klíčový. V některých případech dokonce samotný učitelův zjev a jeho osobnost může ovlivnit žáky a studenty natolik, že si později sami zvolí dráhu pedagoga jako svou osudovou kariéru.

Pedagog by měl rovněž udržovat jistou balanci mezi přátelskostí a dominancí. Autoritativní učitel si sice dokáže získat poslušnost a přátelský učitel přízeň, ale pouze učitel, jenž ovládá obě strany spektra, si dokáže získat u žáků a studentů patřičnou úctu a přirozený respekt. Všeho je tedy potřeba užívat s mírou: příliš přátelský učitel se staví do submisivní pozice vůči žákům a příliš dominantní kantor pro změnu vzbuzuje revoltu.

Zjednodušeně řečeno: učitel by měl být svým žákům příkladem a vzorem, který by chtěli sami následovat – bez tlaku či podlézání – čistě dobrovolně.

Dalším poměrně důležitým aspektem pedagoga je jakási forma mírné přísnosti, laskavé náročnosti, možná lehce poupravené formy cukru a biče. Tato taktika je velmi účinná na SŠ a VŠ. Učitel bere žáka či studenta jako takřka sobě rovného. Žákovi to dodá jistý statut dospělosti a učiteli poskytne tento manévr možnost pracovat s žákem nebo studentem jako s osobou sobě rovnou (avšak s lehkým nádechem podřízenosti).

Velmi povzbudivou formu tohoto fenoménu můžeme sledovat na VŠ, kdy kantoři oslovují své studenty jako kolegy. Hlavně v prvním ročníku dokáže toto nevinné oslovení „nakopnout“ studenta k vyšší aktivitě a snaze. Ani ve třetím ročníku tento manévr nerezaví a stále účinkuje na mysl studentstva.

  • Učitel – tvor citový

Nejen slovy je tvořen učitel. V osobnosti učitele se též otiskuje velké množství různě kombinovaných citů a emocí. Nejočekávanějším rysem učitele by měl být převládající optimismus a emocionální stabilita. Náladovost učitele, přenášení osobních problémů na školní půdu apod. s sebou nesou rizika ztráty přirozeného respektu a narušení rovnováhy vztahu učitel-žák. Dlouhá cesta budování důvěry k učiteli může být přeměněna v prach během jediného okamžiku, kdy kantora ovládne záchvat špatné nálady.

Krom držení vlastních negativních emocí na uzdě musí pedagog rovněž odolávat stresorům vystupujícím z každodenního působení ve školském zařízení. Výše již došlo ke zmínění nespokojených rodičů vylévajících si zlost na učiteli. Dále si můžeme uvést nespokojené a nespolupracující ředitele škol, kteří v rámci zachování společenského statutu školy raději znemožní učitele, než aby měli spory s rodiči problémových žáků. Dalším stresorem je finanční situace učitele. Odhlédneme-li od výše platu, často se stává, že si pedagog pomůcky musí shánět sám a na vlastní náklady.

Stresorů je samozřejmě daleko více. V předchozích řádcích jsme si pouze nastínili, jakému stresu může být kantor vystaven. Z těchto důvodů je rizikem pro pedagogy tzv. syndrom vyhoření, případně alkoholismus (i toho jsem byl svědkem na gymnasiu).

  1. Učitelství jako vlastní potřeba

Spousty studentů pedagogiky si jsou vědomy dříve zmíněných rizik spojených se zaměstnáním v pedagogických kruzích. Přesto se pedagogické fakulty rok co rok plní studenty, z nichž část opravdu chce budovat kariéru učitelskou. Z toho můžeme usoudit, že i přes možná rizika je učitelství lákavou variantou pro volbu budoucího povolání. Zřejmě se zde potvrzuje i myšlenka, že učitelství je spíše posláním než přímo zaměstnáním.

Závěr

Na začátku této práce jsme si stanovili myšlenku, zda je pedagogika spíše sisyfovským kamenem – neustávající útrpnou prací; nebo něčím jiným, povznášejícím.

V průběhu této práce jsme se seznámili s možnými riziky výkonu povolání učitele i s působením učitelství na osobu samotného kantora.

Nastíněné spektrum výhod i nevýhod pedagogické praxe staví učitelství na poměrně neutrální pozici – nevýhody a rizika jsou kompenzovány a vyrušeny výhodami a vlastními pocity kantora. Z toho lze vyvodit fakt, že učitelství je vskutku, jak bylo zmíněno v předchozí kapitole, spíše posláním a životní volbou než výhodným a poklidným zaměstnáním.