Mircea Eliade uvádí: „Osobně pokládám za nejméně nedokonalou tuto definici, protože je nejširší: Mýtus vypráví posvátné dějiny; popisuje událost, která nastala v prvotním čase, v bájném čase „počátků“. Jinými slovy, mýtus vypráví, jak díky mocným činům nadpřirozených bytostí začala existovat skutečnost, ať už celková skutečnost, kosmos, nebo jen její část: ostrov, rostlinný druh, lidské chování, instituce. Je to tedy vždy vyprávění o nějakém „stvoření“: líčí se, jak něco vzniklo, jak začalo být. Mýtus mluví jen o tom, co skutečně nastalo, o tom, co se ukázalo. Mytickými postavami jsou nadpřirozené bytosti. Známé jsou zvláště proto, že působily v čarovných dobách „počátků“. Mýty tedy zjevují jejich tvořivou aktivitu a odhalují posvátnost (nebo „nadpřirozenost“) jejich děl. Zkrátka a dobře, mýty popisují různé, někdy dramatické vpády posvátna „nadpřirozena“) do světa. Právě tento vpád posvátna skutečně zakládá svět a činí ho takovým, jakým je dnes. Navíc právě v důsledku zásahů nadpřirozených bytostí je člověk takovým, jakým dnes je: smrtelnou, pohlavní a kulturní bytostí.“ [1]
Jak již Eliade naznačuje, není jednoduché plně obsáhnout definici mýtu a jednoznačně vymezit, co mýtem je a co mýtem není.
Z etymologie slova mýtus můžeme vystopovat též jistou rovinu, jak daný termín vysvětlit. Jedná se o slovo řeckého původu. Mythos lze přeložit jakožto řeč, vyprávění, báji, legendu či pověst. Jedná se o fenomén, jenž je pozorovatelný napříč kulturami a odráží se v něm myšlenky a uvažování předků. Jde o nástroj vnímání či chápání světa, který též zajišťuje přenos a uchovávání tradic i po tisíciletí.[2]
Co do funkce je mýtus velmi obsáhlý. Nese odpovědi na základní životní otázky; udává zrcadlo společnosti a nastoluje jisté etické parametry, jimiž by se měla společnost řídit; udává základní vztahy člověka a přírody, jež jej obklopuje; jak již bylo řečeno, předává a uchovává tradice napříč generacemi; pro současné badatele je zároveň nositelem a uchovávatelem bájné historie, z níž koření zkoumaná společnost – je tedy nedílnou součástí výzkumu. V mýtu jsou rovněž uloženy i (relativně) pravdivé informace o neznámých místech, městech, lidech a na základě zkoumání mýtu je možno dané neznámé veličiny objevovat. Pro znázornění je možno uvést pokusy o tzv. biblickou archeologii, jíž se zabýval Heinrich Schliemann – objevitel Tróje.[3]
Dále je možno mýtus charakterizovat např. jako vyjádření myšlenkových modelů formujících sebepoznání a seberealizaci skupiny lidí. Tato skupina prostřednictvím mýtu získává znalosti o sobě a sebedůvěru; vysvětluje podstatu vlastní existence a v některých případech rovněž zčásti určuje svůj osud.[4]
[1] Eliade, Mýtus a skutečnost, 2007, s. 11.
[2] Hrabáková, Úvod do kulturní antropologie, 2013, s. 36 a 37.
[3] Tamtéž.
[4] Puhvel, Srovnávací mythologie, 1997, s. 12.