Základní pojmy
-náboženství je označení jevů, kterými se člověk vztahuje k tomu, co ho přesahuje, náboženství mají své rituály, morálku a určitou představu o světě, posvátné je to, co v sobě obsahuje dotek božského, účastní se transcendentna – tedy to,co souvisí s Bohem, posvátné je kontrastem k profánnímu světu, na rozdíl od našeho relativního bytí je Bůh pojímán jako absolutno
Západní náboženství
judaismus
-obecně jde o národní a náboženské společenství, přičemž z názvu původně etnického vznikla i název náboženský, příslušníkem judaismu je žid (jde-li o náboženskou příslušnost), či Žid (jde-li o příslušnost etnickou), sami Židé toto rozlišení neuznávají, neboť ztotožňují náboženství s národem, nehovoříme zde však o národě v ryze etnickém smyslu, který by byl charakterizován jazykem, Židé mluví jazykem zemí, ve kterých jsou rozptýleni
-klasicky se rozlišuje judaismus, jakožto náboženství a Židovství, jakožto kulturně-náboženský soubor, zahrnující historii, jazyk (hebrejština), filozofii, umění, soubor etických zásad, jde spíše o etnickou příslušnost
-judaismus je nejstarší monoteistické náboženství, jeho počátky sahají až do 18. století př.n.l. a jsou spojeny s biblickou postavou praotce Abraháma, k dějinám se přibližuje epocha egyptského otroctví, ze kterého byli Židé vyvedeni Mojžíšem (skrze něj jim byl dán na hoře Sinaj Boží zákon), následně putovali po Sinaji a vstoupili do zaslíbené země, v raném období byla Izrael kmenovým svazem, největší rozkvět nastal v době jednotného království za panovníků Saula, Davida a Šalamouna, kdy došlo k centralizaci kolem jeruzalémského chrámu, velkou dějinnou událostí bylo babylonské zajetí Židů (válečné spory, část obyvatelstva odvlečena z Judska, po návratu obnovili Chrám), důležité bylo i setkání s kulturou a filosofií helénismu, v 1. st. se oddělila část Židů, kteří uznali Ježíše za mesiáše a stali se křesťany, v 1. a 2. století byla poražena dvě Židovská povstání, v prvním byl zničen Chrám v Jeruzalémě – centrum judaismu, tím zaniklo i obětní poslání kněžích, autorita velekněze, vše se soustředilo na Bibli (ta se stává nejvyšší autoritou) a její předčítání v synagogách, Židé jsou nuceni opustit svou domovinu, žijí v diaspoře = v rozptýlení v různých zemích
-jednotlivé skupiny se od sebe lišíàAškenázové – východní Evropa (od nich pochází jazyk jidiš, podobný hebrejštině), Sefardové – jižní, západní Evropa
-židé byli od nepaměti pronásledováni, vrcholem bylo období 2. světové války – holocaust/šoa, sionistické hnutí usilovalo o vybudování Izraelského státu, Izrael byl vyhlášen v roce 1948
-dnes se Židé liší hlavně tím, jak přijímají to, co přikazuje židovská náboženská nauka, jednotlivé náboženské obce jsou autonomní, sdruženy jsou územně či dle zaměření, Tóru v obci závazně vykládá rabín, ten má také náboženskou a soudní pravomoc
-dělí se na ortodoxní – dodržují všechny předpisy odvozené rabínem ze Zákona, konzervativní – dovolují kompromisy tam,kde by přesné dodržování bránilo normálnímu životu, reformovaní – uchovávají identitu náb. společenství, ale vypouštějí co uznají za vhodné, liberální – nadnárodní etický monoteismus, čtení z Bible v národních jazycích
-základní náboženské texty judaismu jsou Tanach – hebrejská Bible, z naprosté většiny totožná se Starým zákonem, obsahuje Tóru, Proroky a Spisy, Tóra je považována za přímé zjevení Boha, ostatní části jsou Bohem „inspirovány“, Proroky můžeme dělit na přední (knihy historické) a zadní (písemně dochovaná proroctví), Tanach je psán převážně hebrejsky, místy aramejsky, k jeho kanonizaci došlo mezi lety 90-100 n. l. v Jabne, překlad do řečtiny, Septuaginta (podle sedmdesáti učenců, kteří ji překládali), proběhl již ve 3.stol.př. n. l., Tóra= pět knih Mojžíšových (Pentateuch), požívá zvláštní „autority“, protože je jako jediný text judaismu zjevena přímo Bohem, vyhlášena Mojžíšem na Sinaji, je považována za Boží slovo a hraje ústřední úlohu v bohoslužbě, Talmud – shromažďuje původní ústní výklady biblického textu, skrz Talmud je chápán biblický text, skládá se ze dvou částí: starší Mišna obsahuje traktáty o zákonech pro svátky, zemědělství a manželství, o právu a rituální čistotě, mladší část, Gemara, obsahuje komentáře a dodatky k Mišně
-jádrem víry je přesvědčení, že je jediný Bůh – Jahve – stvořitel, ten po potopě uzavřel smlouvu s Noem, později přislíbil praotci Abrahámovi, že z něj vzejde velký národàod Abraháma se pak odvíjí dějiny hebrejského etnika, smlouva jim ukládá pravidla náročnější než ta, která platí pro ostatní národy, staví je do role povolaného lidu, jsou kněžským národem vyvoleným Bohem – odtud pak napětí mezi universalismem (Bůh je stvořitelem celého světa, patří mu celý svět) a partikularismem (zvláštní postavení židovského národa), které je zdrojem debat v rámci judaismu – existovali myslitelé, kteří tuto vyvolenost interpretovali v duchu jakési kvalitativní nadřazenost židovského národa (třeba pokud jde o cit pro náboženství), jiní myslitelé, kteří ji zcela odmítali; je možné i čtení, které hledá jakousi střední cestu: židovský národ je „vyvolený“, ale tuto jeho vyvolenost nevytváří privilegia, nějaké užívání jiným upřených statků, vytváří ji místo toho služba, kterou Židé vykonali, tím, že vytvořili monoteismus a s ním spojené pojetí morálky
-jde o náboženství obrácené do budoucnosti – očekává se příchod Mesiáše, který vyvede boží lid z pronásledování a utrpení, vrátí mu zaslíbenou zemi, nastolí mír, přispěje k obrodě lidstva- zkrátka zachrání svět
-při určování morálních pravidel se vychází z Bible, vtah k Bohu je osobní (láska,bázeň), dodržují se Boží příkazy – tedy ona smlouva
-mezi židovské mystické směry patří Kabala a Chasidské hnutí=hnutí lidové zbožnosti
–synagoga – modlitebna, místo shromáždění, centrum židovské komunity, jako modlitebna se objevuje v době babylonského zajetí (po zničení prvního-Šalamounova Chrámu), udržela se jako paralelní spirituální struktura v době druhého Chrámu, po jeho zničení se veškerá náboženská aktivita soustředila právě do synagog, součástí každé synagogy je schránka na svitky Tóry, věčné světlo před schránou, oddělená místnost/galerie pro ženy, vyvýšené místo uprostřed se čtecím pultíkem, atd…
–obřízka – (probíhá pouze u chlapců, odříznutí předkožky) je znakem smlouvy mezi Bohem a Židy, pochází už od Abrahama, který obřezal svého syna Izáka sedmého dne po narození, dítě při ní dostane jméno
–bar micva – spíše označení člověka, než obřadu, znamená doslova syn příkazu, tím se míní to, že chlapec dosáhl věku (13 let) kdy je už schopen dodržovat micvoty – příkazy, tedy je plnoletý, od tohoto okamžiku se může plně účastnit synagogálních rituálů, chlapec je v synagoze poprvé vyvolán aby četl z Tóry, dívky se označují bat micva (12 let)
–kašrut – termín označující židovské jídelní předpisy, v Tóře jsou uvedeny druhy potravin a zvěře, která je vhodná ke konzumaci, je „košer“ a naproti tomu zakázané potraviny, předpisy se netýkají pouze surovin, ale i přípravy jídla
–Šabat – je připomínkou Božího odpočinutí sedmého dne, den začíná v judaismu večer (s východem první hvězdy), šabat tedy začíná v pátek večer a končí v sobotu večer, začíná tradičně bohoslužbou a šabatovou večeří, symbolizuje přechod do posvátného času, je vymaněním se z všednosti, o šabatu je zakázáno vykonávat 39 prací, mezi jinými zapínání el. spotřebičů, řízení auta…
–Jom kipur – (Den smíření), v období mezi Roš Hašana a Jom kipur Židé prosí ostatní o prominutí všeho špatného, během liturgie se odříkává prosba o odpuštění, vyznávají se hříchy, den přísného půstu, jediný den, kdy se během bohoslužby poklekne; jeden z nejdodržovanějších a nejdůležitějších svátků
–Roš Hašana – je Nový rok židovského náboženského roku, také „Den troubení“, „Den soudu“, v tento den probíhá soud nad smrtelníky, určující jejich úděl v dalším roce, ti, kteří nejsou ani dobří ani špatní, mají deset dnů pokání (až do Jom Kipur), během nichž bude rozhodnuto, do liturgie se přidává troubení na šofar (beraní roh) a obřad tašlich – vyznání hříchů na břehu moře/řeky/ rybníka – aby je odnesla voda, chléb určený k požehnání se namáčí do medu na znamení víry v lepší rok
křesťanství
-nejpočetnější náboženství současného světa, monoteistické
-pro křesťany je centrální postavou náboženského života Ježíš Kristus, připisuje se mu uzavření nové smlouvy mezi Bohem a lidmi, je považován za trpícího Služebníka Božího, neb trpěl pro izraelský lid v zájmu jeho uzdravení, či za Mesiáše – vůdce lidu, narodil v Betlémě Marii, která se stala matkou zázračným způsobem, dětství prožil v Nazaretu, setkal se s prorokem Janem Křtitelem – během křtu byl Ježíš zmocněn pro svou službu, následně kázal lidem, vyzíval ke změně života, uzdravoval nemocné, svým jednáním se dostával do konfliktu s představiteli státní i náboženské moci, nakonec byl ukřižován, křesťané věří, že vstal z mrtvých, po Ježíšově nanebevstoupení vedl křesťany učedník Petr, který založil křesťanskou obec v Římě, celý tento příběh se odehrává v židovském prostředí, po letech perzekuce byl v roce 313 Konstantinem Velikým vyhlášen Milánský edikt, který křesťanství zrovnoprávnil s ostatními náboženstvími, nakonec se křesťanství stává oficiálním státním náboženstvím, církev se stane součástí mocenských struktur, v 1. století se formují věroučná dogmata, od 4. století se biskupové scházejí na sněmech a formulují vyznání víry, v roce 1054 dochází ke schizmatu (nepanovala shoda v určitých bodech víry – např. spor o filioque – o původ Ducha svatého, spor o to, zda pochází jen z Boha Otce – pravoslaví, nebo i ze Syna), odděluje se východní pravoslavná církev s centrem v Konstantinopoli a západní katolická církev s centrem v Římě, ve středověku církev soutěží se světskou mocí o politickou mocí, soutěží se i uvnitř církve, vyústěním všemožných sporů bylo například trojpapežství, katolická se ještě v 16. století rozděluje dle reakcí na reformaci, část, která ji nepřijala se dále označuje jako římskokatolická církev, proti ní stojí církve protestantské
-jedním z významných reformátorů byl Martin Luther, svou víru vyložil v Augsburské konfesi, ve Švýcarsku to byl Zwingli, ve Francii Kalvín, u nás třeba Hus, další větev reformace tvoří církev anglikánská, mimo to vznikaly různé radikální skupiny, v 18. – 20. století vznikají další církve, v minulém století vzniklo ekumenické hnutí, které se snaží o navázání dialogu mezi jednotlivými církv
-základním předpisem křesťanství je Bible – Starý zákon, též Stará smlouva, liší se od Tanachu především uspořádáním knih, Nový zákon- základní spis křesťanství, skládá se ze čtyř evangelií (podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana), dále ze skutků apoštolů, epištol (listů) a Zjevení sv. Jana (Apokalypsa), jedná o životě, učení, smrti a zmrtvýchvstání Krista (evangelia) a počátcích církve (skutky apoštolů), apokalypsa je obrazem konečného vítězství Krista, v protikladu k pronásledování prvních křesťanů, Nový zákon byl psán řecky, dnešní podobu dostal ve 4. století, překlad celé Bible do latiny (z originálních jazyků) se nazývá Vulgáta a je (po několika opravách a revizích) závazným biblickým textem římskokatolické církve dodnes
–pojem Boha – je milosrdný, spravedlivý, chápající, také nekonečný, všudypřítomný, věčný, připisují se mu osobní vlastnosti, je to původce světa, člověk se od něj odchýlil prvotním hříchem, Bůh se sklání ke ztracenému člověku, promlouvá k němu prostřednictvím proroků, vtělení Boha je cestou záchrany člověka, Ježíš, jakožto vykupitel (je vtěleným slovem božím) nás osvobozuje a platí za to svým životem, vzal na sebe naše hříchy, je člověkem i bohem, Bůh je totiž trojjediný, tzn. že má tři aspekty, Bůh „má jednu podstatu a tři osoby“ (Bůh Otec, Bůh Syn a Duch sv.- Trojice, Duch Svatý je „vyléván“ na celé tvorstvo a poskytuje vykoupení, je základem boží milosti), význam Ježíše Krista spočívá (kromě jiného) v tom, že mění starou smlouvu mezi Bohem a Židy, na smlouvu mezi Bohem a kýmkoliv, kdo se očistí (projde křtem) a rozhodne se jí řídit
-konkrétní mravní normy, podle kterých se má křesťan chovat se buď odvozují z Desatera (povinnosti vůči lidem a povinnosti vůči Bohu), nebo aplikují antické učení o ctnostech – získané ctnosti (hlavní jsou: uměřenost, spravedlnost, odvaha a mírnost) a ctnosti vlité působením boží milosti (rozvíjejí získané ctnosti a připojují další, tzv. božské: lásku, naději a víru – nerozlučná trojice postojů), člověk se rozhoduje mezi dobrem a zlem, za své činy odpovídá, cílem je milovat Boha a bližního jako sebe sama
–svátosti – římskokatolická církev uznává sedm svátostí (tj. liturgické úkony, které věřícímu zprostředkují Boží milost), jsou to křest (kandidát=katechumen se stává členem církve), biřmování (též konfirmace, potvrzuje přijetí do církve), eucharistie (také svátost oltářní, proměnění chleba a vína na Kristovo tělo a krev, zpřítomňuje poslední večeři), zpověď (vyznání hříchů Bohu skrze kněze, následné pokání a odpuštění), pomazání nemocných (lidově poslední pomazání, modlitbou a pomazáním sv. olejem nemocný nabývá milosti), podle potřeby se připojuje kněžství a manželství, nejvýznamnější jsou svátost křtu a eucharistie, protože jsou doloženy v evangeliu, protestantské církve obvykle uznávají právě tyto dvě, pravoslaví uznává všech sedm
–neděle – má kořeny ve Starém zákoně (šabat- sedmého dne Bůh odpočinul), přesun na neděli mohl nastat proto, že Kristus vstal v neděli (třetího dne) z mrtvých, tedy neděle je (i) připomínkou Ježíšova vzkříšení, věřící se účastní bohoslužeb, zdržují se výdělečných prací
–Velikonoce – nejvýznamnější svátek v křesťanství, připomínka Kristova ukřižování a zmrtvýchvstání (a tedy i jeho oběti), význam ještě zdůrazněn 40 denním předvelikonočním půstem, předchází pašijový (svatý) týden, zdůrazňující události Kristových posledních dnů, zelený čtvrtek- poslední večeře, velký pátek- ukřižování, velikonoční neděle- vzkříšení, termín Velikonoc i jejich oslavy se v různých církvích liší
–Vánoce – narození Ježíška, ustálení okolo 25. prosince pravděpodobně ovlivněno snahou potlačit pohanské oslavy zimního slunovratu, předchází období čtyř týdnů – advent (lat. Adventus – příchod) – intenzivního pokání, začátek křesťanského liturgického roku, v různých oblastech akcentuje rozdílné motivy – na západě narození (zobrazené v Betlému), v lidovém prostředí se pojí s původně předkřesťanskými prvky (koleda).
-současné podoby: Římskokatolická církev – přesvědčení, že ostatní křesťanské církve nemají viditelnou kontinuitu s apoštolskou církví, v čele biskup římský (papež), nástupce sv. Petra, volen doživotně sborem kardinálů (konkláve=shromáždění kardinálu volících papeže), má nejvyšší zákonodárnou moc a neomylnost ve věcech mravů, tato církev uznává kromě Bible i autoritu ústní tradice (předcházející, doprovázející, následující Bibli), uznává sedm svátostí, důležitou složkou je kult svatých
–Pravoslaví – oficiálně Pravoslavná katolická církev východní, rozdíl (oproti římskokatolické) je v hierarchii a v relativní samostatnosti jednotlivých místních církví/ společenství (které ovšem zachovávají jednotu dogmatu), kromě Písma se spoléhá na tradici
–Protestantské církve – první vznikaly během reformace, důraz na jedinou autoritu Písma, osobní víru v Boha a na Boží milost, primárně důležitou pro spásu, zjednodušení liturgie, redukce počtu svátostí, odmítání kultu svatých, hlavní směry: luteránství, kalvinismus, anglikánství
–Církev československá husitská – vznik 1920, akceptuje národní aspekt, navazuje na husitství a protestantskou teologii
islám
-monoteistické náboženství, muslimové ho považují za závěr cesty od Adama, přes Abraháma, Mojžíše, Ježíše až k Muhammadovi – ten je pečetí proroků, posledním zjevením božím, jeho stoupenci jsou muslimové, jsou odevzdaní Alláhovi, na rozdíl např. od křesťanství nepozorujeme ústup tohoto náboženství
-Muhammad, zakladatel islámu (islám=odevzdání se do vůle Boží), žil normální životem, v polyteistickém prostředí, asi ve 40 letech měl Boží zjevení, zjevil se mu anděl Džibríl, ve svém učení zkombinoval prvky judaismu, křesťanství i předislámského arabského náboženství s „vlastními“ myšlenkami, nové náboženství překáželo obchodníkům v Mekce, kteří vydělávali na místním kultu, roku 622(hidžra) bylo už postavení islámské obce v Mekce neudržitelné, a tak Muhammad se svými stoupenci přesídlil do Mediny, tato událost byla později vzata za počátek muslimského letopočtu, když Muhammad r. 632 zemřel, ovládal už islám celou střední Arábii (včetně Mekky), navzdory sporům o následnictví (ty byly důvodem rozštěpení na sunnity a sí’ity) se rychle šířil dvěma směry, na západ přes severní Afriku až na pyrenejský poloostrov a na východ
-islám je rozšířen v severní Africe, na Blízkém a Středním východě či v Indonésii, má přes 1 miliardu (některé zdroje až 1,8) věřících a podle počtu stoupenců je to druhé nejsilnější náboženství světa
-základním pramenem islámu je Korán – Boží slovo zprostředkované Muhammadovi archandělem Gabrielem, písemně zaznamenán a kodifikován za chalífy Utmána (644-656), skládá se ze 114 súr (kapitol), tematicky se člení do čtyř oddílů: dogmatika, rituální praxe, morálka a společenské vztahy, je vysoce ctěn (zacházet s ním by se mělo až po vykonání rituální očisty), má být neustále promýšlen a text pokud možno memorován, dnes převládá názor, že je dílem stvořeným, ale podle nebeské předlohy, má pro muslimy analogický význam, jako Kristus pro křesťany, je viditelnou manifestací slova Božího na pozemském světě
–Sunna – soubor činů a názorů Muhammada, hadís je jednotlivá zpráva, obvykle uvedená řetězem svědků až k Prorokovi, nebo jeho blízkému „spolupracovníkovi“, hadísy jsou jednotlivé výroky, jejich sbírky vytvářejí sunnu
–Šarí’a – islámské právo, vychází ze sunny, soubor norem, obsahující návod k tomu, jak být správným muslimem, tradičně je chápána jako jednota Koránu, tradice (sunny) a právní vědy, zahrnuje veškeré chování muslima – vztah k Bohu, sociální interakci, zákazy a tresty
–pět pilířů – označuje pět hlavních povinností věřícího, jejich dodržování tvoří podstatu islámu: vyznání víry (šaháda) – není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží, kdokoli vyznání pronese, stává se formálně muslimem, je podstatnou částí života muslimů, mají to být první slova, která novorozeně uslyší a poslední, která člověk vysloví před smrtí; modlitba (salát) – se koná minimálně pětkrát denně, předepsaným způsobem, po splnění pěti podmínek: rituální očista těla, očista místa, ustrojení zakrývající nahotu, směr k Mekce, dodržování modlitebních časů; půst (saum) – o postním měsíci (ramadánu), je zakázáno od východu do západu slunce cokoliv jíst, pít, kouřit a pohlavně se stýkat; almužna (zakát) – odvádí ji každý dospělý muslim, jehož majetek přesahuje stanovené minimum, vyvinula se v jakousi povinnou daň na charitativní účely; pouť do Mekky (hadždž) – má být uskutečněna alespoň jednou za život každým, kdo je toho finančně a zdravotně schopen, koná se každý rok v určenou dobu
-dva hlavní směry v rámci islámu (sunnité a ší’ité) vznikly v důsledku sporů o osobu chalífy, představeného obce věřících (ummy), sunnité (od sunna – tradice) jsou početnější (asi 85%) a „konzervativnější“, ší’ité (asi 15%) jsou „liberálnější“, rozkol se projevil i v rovině doktríny a kultu
-vedle těchto dvou směrů existuje i mystická větev islámu (súfismus), kromě dodržování božích zákonů zdůrazňuje osobní vztah k Bohu a individuální cestu k Bohu, snaží se mu přiblížit askezí, hudbou, tancem, zpěvem, dechovými cvičeními, atd.
nové náboženské směry
–Svědkové Jehovovi – kořeny sahají do druhé poloviny devatenáctého století ke společnostem očekávajícím příchod Ježíše, společnost několikrát (neúspěšně) předpovídala příchod Ježíše Krista, po smrti zakladatele Russella se vůdcem stal J.F. Rutherford, kterému se povedlo společenství (dosti zklamané) stmelit a r. 1931 ho přejmenoval na svědky Jehovovi, od jeho smrti je v čele „vedoucí sbor“
-učení Svědků vychází z kombinace protestantismu a eschatologické tradice (eschatologie se zabývá posledními otázkami světa), jsou přesvědčeni, že po příchodu Krista a následných katastrofických událostech budou žít na obnovené zemi v míru, atd., odmítají ostatní křesťanské církve kvůli víře v Trojici, slavení Vánoc,..
-jsou známi svou misijní činností (povinnou) a značnou kontrolou svých členů, také díky odmítání očkování, transfuze, transplantace,..