Vnímání (=percepce)
-je základní kognitivní (poznávací) proces, který nám umožňuje být v kontaktu s okolním světem i se sebou a účelně jednat
-je to proces příjmu, výběru a zpracování informací
–vjem – psychický obraz objektu existujícího mimo naši mysl a působícího v dané chvíli na naše smysly
–počitek – nejjednodušší element našeho vnímání, musí mít určitou intenzitu, abychom ho zaregistrovali, větší množství počitků vytváří vjem
klamné vjemy
-tyto vjemy se jeví jako vnitřní obraz něčeho vnějšího
-na naše smysly ale nepůsobí nic objektivně zjistitelného (tedy nic reálného)
-halucinace – mohou být sluchové („hlasy“) nebo zrakové („vidiny“); způsobeny požitím drog či duševní poruchou
-negativní halucinace – subjekt nevnímá to, co má před sebou, ačkoli je jeho zrak v pořádku; nastává např.při hysterické slepotě (pacient ztratí zrak, lékaři nenalezou příčinu, zrak se jim zdá být v pořádku, zajímavé je, že se intuitivně vyhýbá nábytku apod.)
senzorické a syntetické stadium vnímání
-proces vnímání má tato 2 stadia
àsenzorické (smyslové) stadium spočívá v přijetí informací z okolí (popř.z nitra těla) prostřednictvím smyslových orgánů, jež jsou stimulovány určitými podněty (světlo, zápach,…), tento stimul je veden nervovými drahami do mozkuàfyziologické procesy v mozkuàvýsledkem senzorického stadia (=čití) jsou počitky, v druhém stadiu, syntetickém, zpracováváme materiál a vytváříme z něj vjemy, větší celky (vnímáme tedy předměty a jejich pohyby, změny,…)
členění vjemů
-zrakové (vjem lidské tváře), čichové (vjem vůně růže), hmatové, chuťové, sluchové
+ se doplňují vjem polohy, vjem bolesti
-další vjemy interoceptivní (nitrotělní); např. v krevním systému je čidlo citlivé na hladinu cukru, dostane-li od něj mozek signál, že hladina cukru klesla, pocítíme hlad, když něco sníme, hladina cukru v krvi začne stoupat…
členění vjemového pole, tvarové zákony a smyslové klamy
–figura na pozadí – je třeba vyčlenit řadu podnětů v našem zorném poli, pak vzniká figura na pozadí (figura z němčiny jako obraz, podoba)
-na obrázku vnímáme to, co nám „patří k sobě“àtvoří to figuru, dobrý tvar – gestalt
Rubinova vázaàváza nebo 2 tváře
–zákon blízkosti v prostoru – ve vjemu sdružujeme elementy navzájem blízké
–zákon uzavřenosti – elementy, jež dávají uzavřený tvar
–zákon podobnosti – objekty, které jsou si vzájemně podobné, „patří dohromady” (tedy máme tendenci je sdružovat)
–zákon plynulého pokračování – sdružujeme prvky, které na sebe plynule navazují
–zákon společného osudu – figuru vyčleníme dle toho, že se její části současně mění nebo pohybují stejným směrem (např.koukáme na dav lidí z výšky, ve kterém by se pár jedinců pohybovalo stejným směrem – oni jsou naše figura na pozadí)
–zákon obeznámenosti – vyčleníme z pozadí obraz známého předmětu, a to i tehdy, když je jen nezřetelně naznačen
–zákon dobrého tvaru – jsou-li v našem zorném poli zřetelné náznaky nějakého pravidelného útvaru, vede nás to k doplnění, vlevo vidíme trojúhelník, jakoby z ničeho a navíc se nám jeví světlejší než okolní bílá plocha, vpravo to samé, černý trojúhelník se jeví tmavší než černá plocha
-percepční konstanty – pro dobrou orientaci je třeba zajistit, abychom vnímali předměty stejně, i když jejich smyslový obraz je pokaždé odlišný (např. melodie)
–konstantnost viděného tvaru – projevuje se tu i znalost věcí, paměť
dveře vidím stále jako pravoúhlé, i když se jejich obraz na mé sítnici značně mění, když je někdo otevře
-k odhadu velikosti napomáhá perspektiva, když známe vzdálenost
–zvýraznění rozdílů mezi podněty – pro orientaci v prostředí je nutné, abychom vzali na vědomí rozdíly mezi objekty, patrně proto percepční proces automaticky zvýrazňuje rozdíly (zkresluje realitu)
–vliv kontextu (na vnímání víceznačných podnětů) – kontext často určujte, co vnímáme a automaticky nám pomáhá rozeznat předměty (platí i pro mluvený projev)
-smyslové klamy a iluze – máme-li více možností, jak se na nějaký objekt dívat, máme tendenci to střídat
mladá žena nebo stará babka
–nevysvětlitelné zrakové klamy – u 1.obr. jsou čáry stejně tlusté, u 4.a 5. jsou čáry stejně dlouhé
–nemožné předměty – na 1.pohled máme dojem, že znázorňují zcela reálná tělesa v prostoru, pak ale zjistíme, že tomu tak vůbec není
ďáblova píšťala
vliv kultury a osobnosti jedince na vnímání
–vliv kultury – je dán rozdíly v podnětech, jimiž různé kultury na jedince působí, a odlišnostmi v tom, jak je učí vnímat
–vliv osobnosti – existují lidé, kteří vnímají detaily, nebo naopak – vnímají celek
-schopnost vidět nově, odpoutat se od toho, jak vidí většina lidí, je velmi důležitá; můžeme tak prožít a objevit něco jedinečného
Představy
-představování si znamená vytváření představ
–představa – obrazový předmět (jablko, vůně parfému, pohyb,…), který není přítomen, pokud vůbec někdy existoval; navozené vlastním úsilím, spontánní
–denní snění – hra představ, při níž si představujeme, co by mohlo být, co bychom si přáli apod., nejčastěji se denní snění objevuje v průběhu dospívání, je to určitá forma relaxace během dne, zpravidla je příjemné a obsahuje téma, které se nás většinou bezprostředně týká (co by se asi stalo, kdyby mi ten kluk dal pusuàrozvíjím si nereálný scénář:) )
-ženy sní spíše na téma mezilidských vztahů, pečovatelské sklony, apod., kdežto muži sní hlavně o sexu, hrdinství a výkonech
-inspiraci nacházíme v literatuře, filmech,…
-vzpomínkové představy – většina představ jsou vzpomínky či jejich kombinace
-pseudohalucinace – trýznivě živé představy, ztrácíme schopnost je ovládat(àúzkost), ale uvědomujeme si je, připouštíme, že neexistují (narozdíl od „klasických“ halucinací), může být projevem psychické poruchy
funkce představ
-příprava činnosti – vytváří se tvořivé nápady apod., představy se volně rozvíjejí, nabývají na síle a naše přání je uskutečnit roste
-vyrovnávání vnitřního napětí – např.ke zvládání citových problémů, dochází tu k náhradnímu uspokojení potřeb; říkáme si, co vše bychom byli bývali mohli udělat, kdybychom…. co uděláme, až vyhrajeme milion a budeme bohatší než náš soused….atp.
-tvoří vnitřní svět – a ten pro nás má hodnotu sám o sobě, žijeme zde většinu času, jsme sami sobě nejlepším přítelem, zvládáme tak lépe řešit osobní problémy či si jen sami se sebou popovídat cestou v metru
-představy jsou hojně využívané v testech inteligence (prostorová orientace), také je využíváme při výchově dětí a samozřejmě v psychoterapiiàpředstavy životních situací (smrt, láska,…)àstimuluje to hlubší poznání
Paměť
–paměť – v širším smyslu ji má každý organismus, který je schopen se učit (přizpůsobit se), v užším, psychologickém smyslu jde o schopnost ukládání, uchovávání a vyvolávání vzpomínek, tedy psychologických jevů, u nichž jsme si vědomi, že uchovávají a zpřítomňují minulé zkušenosti
členění paměti
-krátkodobá – zapamatování po dobu jen několik vteřin, opakováním jde udržet vzpomínku déle; děláme to, když musíme při řešení problému brát v úvahu více informací zároveň, krátkodobá paměť tu slouží jako operační paměť (jako u PC), lze si pamatovat 5-9 jednotlivých prvků („magické číslo“- plus minus 7), mžikové smyslové zásobníky-udržují v mysli na zlomek vteřiny co, co jsme právě vnímali
-dlouhodobá – umožňuje nám vybavit si informace poté, co jsme je pustili z mysli a zabývali se něčím jiným, k dlouhodobému zapamatování informací je důležitá dostatečně silná paměťová stopa + nález této stopy při vybavování té informace – síla paměťové stopy nezávisí pouze na délce či četnosti působení podnětu, ale i na tom, zda jsme si přáli si ho zapamatovat, zda souhlasí s našimi názory apod.
-paměť pro úkony (procedurální) – produkuje dovednosti, zakódované vzpomínkové představy vlastního pohybu (lyžování, jízda na kole,…)
-paměť pro fakta (deklarativní) – zásobník- knihovna- pro fakta
àsémantická – paměť pro obecné informace (Pythagorova věta)
àepizodická – paměť pro osobní události (včerejší rande)
–paměť mechanická – zapamatování materiálu, ve kterém není žádný systém, nelze ho tedy logicky utřídit (telefonní čísla, slovíčka z aj,…)
–paměť logická – opírá se o utřídění látky a jejího pochopení; dlouhodobější a odolnější k zapamatování než mechanická paměť
stadia paměťového procesu
-1) ukládání do paměti – probíhá spontánně, třeba i na celý život, nebo záměrně
-ukládání do krátkodobé pamětià5-9 prvků; přijdou-li další, ty první musí vypadnout
-ukládání do dlouhodobé pamětiàzačíná současně s krátkodobou pamětí
àformy ukládání informace – každý máme jinou paměť, někomu se lépe pamatuje, když věci slyší, někdo to musí vidět napsané, barevné, strohé,…
-vizuální – to, co si máme zapamatovat, si pozorně prohlížíme
-akustická – nahlas si přeříkáváme nebo v duchu vyslovujeme
-sémantická – ukládáme význam informace (akustické i vizuální formy jsou jen vedlejší; slyšíme větu „Václav poslal divný dopis Marii“, druhý den si nebudeme pamatovat znění věty, ale budeme vědět, že Marie dostala dopis od Václava)
2) podržení v paměti (a zapomínání) – proces zapomínání začíná ihned po uložení informace do paměti; zabýval se tím německý psycholog Ebbinghausàkřivka zapomínání (nejvíce zapomeneme 1.hodinu poté, co jsme se naučili)
3) vybavování
-spontánně – vzpomínka se vybaví sama od sebe, někdy i proti naší vůli (např.parfém nám může ledaco asociovat)
-záměrné – snažíme se na něco vzpomenout, když to nejde, tak vzpomínáme na vše kolem, co by nám to mohlo připomenout
paměť jako aktivní proces
-zapamatování ani vybavování nejsou mechanické procesy, jsou to procesy aktivní
àtvorba životného příběhu – svou autobiografii stále rekonstruujeme podle toho, jak jí v dané situaci rozumíme; aktivní paměť vede k dokonalejší reprodukci minulosti, ale může být i zdroj sebeklamu, s čímž souvisí touha vidět sám sebe v nejlepším světle (obranný mechanismus)
-ovšem v člověku je i silná touha po pravdě bez příkras, chceme poznávat skutečnost, jaká doopravdy je (stačí nám starý dopis a my si rozvzpomeneme, co bylo, co jsme cítili a říkali si, že to nikdy nezapomenemeàpomáhá to nás utvářet)
Myšlení
-je psychická manipulace se symboly, s představami i vjemy jakéhokoli druhu
-způsob poznávání, typický pro člověka, který nám umožňuje analyzovat vztahy mezi jevy a na základě toho předpovídat jevy, jež nastanou, pak můžeme i účelně jednat a řešit
–vhled – vrchol myšlenkového procesu, rozsvítí se nám (vhled proráží fixaci, tedy ulpění na určitém chápání problému, který nám brání podívat se na věc z jiného úhlu)
myšlenkové postupy
-kategorizace – třídění; zařazování objektů do kategorií, které spadají pod 1 pojem, pojem je základní stavební kámen myšlení užívajícího slov; je to nenázorné myšlenkové zachycení třídy objektů nebo jevů, jež mají společné vlastnosti, jež lze proto podobným způsobem užívat nebo něco podobného od nich očekáváme, jakmile dokážeme něco kategorizovat, víme o něm řadu věcí, některé pojmy jsou jednoznačné, jiné spadají do několika kategorií, pojmy úzce spjaté s osobní zkušeností, každý to má spojené s něčím jinýmàovlivňuje to naše myšlení
–dedukce – usuzování, při němž odvozujeme pravdivé výroky z jiných výroků, logika stanoví pravidla o tom, jaký výrok je pravdivý (Všichni lidé jsou smrtelní. Sokrates je člověk. Sokrates je smrtelný.)
-indukce – způsob úsudku od konkrétních případů k obecnému zákonu, riskujeme omyly (Nanynka ráda tančí, její spolužáci rádi tančí, všichni mladí lidé rádi tančí.)
pravidla k procvičování myšlení
-vydržet u problému, který řešíme – občas je to těžké, denní snění, pozornost často utíká jinam, měli bychom např. učení prokládat pauzami, ale taky mít čistý stůl, žádnou hudbu, žádní rušivé podněty
-rozvíjet nástroje myšlení – především jazyk, měli bychom se zajímat o přesný význam slova, důležité je studium gramatiky, matematiky, logika…
-užívat myšlení i při učení do školy – kdo se jen šprtá, trénuje paměť, nikoli však myšlení, musíme o věcech přemýšlet, dávat je do kontextů, důležitý je brainstorming – kolektivní uvažování o určitém nápadu/problému, důležitým pravidlem je říkat všechny nápady
Cítění
–cit – prožitek týkající se především subjektivního stavu osoby, která ho zakouší, aktuální prožitek, čistě psychická stránka emoce, může být příjemný (udržujeme) či nepříjemný (snažíme se ukončit)
–emoce – kromě citu je v ní i chování, bezděčný výraz, zvláště mimický a fyziologické dění
–afekt – silná, krátce probíhající reakce
–citový vztah – dlouhodobý cit (láska)
–nálada – střednědobé emoční stavy, které podbarvují celkové prožívání
základní city
-základní city jsou v mezikruží, každé dvě vedle sebe dávají za vznik odvozeným citům
vývoj citů a nemoci citů
-na počátku jen primitivní citový život (libost-nelibost, vzrušení-uklidnění), poté dlouhá cesta k citové diferenciaci
-vyšší city – postupné zjemňování fyziologických reakcí a poznávacích funkcí během dětství, po celý život pak jde o „zušlechťování duše“
-vývoj partnerské lásky – síla roste, složky se měníàna počátku roste vášeň, která dosáhne vrcholu a opadne, ale nemizí; dlouhodobě roste intimita vztahu a oddanost
–smutek – silný a hluboký při ztrátě někoho nám blízkého
–deprese (příp. melancholie) – nemáme-li pro smutek důvod, a přesto jsme smutní; provází to pocity viny
–depresivní nálada – chorobný, bezdůvodný, vleklý smutek; sklon smutnit i tam, kde si většina jen lehce povzdechne
–strach – je chorobný, když je podstatně silnější než by měl být, když ho sám pacient chápe jako bezdůvodný (àneurotická fobie; klaustrofobie,…)
–úzkost – strach beze jména
Vůle a pozornost
–vůle – psychická funkce usnadňující dosažení cíle v obtížné situaci, úkolem vůle je usměrnit a napřít své schopnosti k cíli
rozhodující stádium volního procesu
-nastává, dojde-li v mysli k vnitřnímu střetnutí až konfliktu různých přání
–konflikt plus-plus – má snadné řešení, rozhodujeme se mezi 2 či více přáními, které vedou k příjemným prožitkům
–konflikt minus-minus – volíme mezi 2 a více nepříjemnými věcmi, volíme nejmenší zlo, můžeme pozorovat váhání, které většinou vede k oscilaci (kmitům), jakmile se přikloníme k jedné variantě, uvědomíme si ty špatné věci a přikloníme se k té druhé (proces se zacykluje), neurotický konflikt – závažná volba menšího ze 2 zel, kterou lze navíc odložit (za cenu utrpení)
-naše konflikty mají různou podobu podle toho, zda přání akceptujeme nebo odsoudíme, konflikty zpravidla skončí tak, že jedna z možností převáží
-nestane-li se tak, nastává volní akt – zvláštní prožitková kvalita zahrnující pocit svobody a odpovědnosti, která dodá sílu slabším přáním (chci zvítězit nad chce se mi, a já tak udělám věc, která je dlouhodobě prospěšnější)
–akt odvahy – zvláštní případ rozhodnutí, překonání strachu nebo rozhodnutí jednat navzdory strachu; veliké intenzity tu nabývá onen prožitek svobody
-abychom již necouvli z našeho rozhodnutí, máme tendenci „udělat tečku“àzapečetit rozhodnutí (např. vstaneme a řekneme si „tak“ nebo si to někam napíšeme)
–vědomá rezignace na vlastní vůli – dobrovolné plné podřízení se vůli někoho jiného
realizační stádium volního procesu
-nastupuje, když padne rozhodnutí a přání vyústí ve snahu doprovázenou vědomým záměrem (úmyslem), může být krátké i dlouhé
-selhání vůle v realizačním stadiu – opakuje-li se, oslabuje charakter (dávejme si proto jen reálná předsevzetí)
-totální selhání – prožitek, který znají lidé na drogách, alkoholu,…, východiskem je přijetí „to nejsem já, to je nemoc, musím se léčit“
-sebeovládání – přemůžeme momentální přání, impuls nebo cit
-automatická aktivita – bez vědomé volní kontroly, přestože občas probíhá při plném vědomí, člověk se cítí spíše jako svědek než činitel, např. když jsme vedeni příliš silným citem, neovládáme
–pozornost – zajišťuje zaměření a soustředění na určité předměty nebo cíle, znamená výběr, zaměření se na některé vjemy, které budou v centru vědomí
àúmyslná – aktivní, vědomý záměr
àbezděčná – pasivní
Vědomí
–vědomí – celkový způsob, kterým si uvědomujeme sebe a svět, v němž žijeme, v psychologii může být vědomí i jako část pomyslného vnitřního prostoru; to, co tu je, je vědomé; vedle tu je nevědomí (skryto, potlačeno apod.) a předvědomí (vzpomeneme si)
vědomí jako stav bdělosti
-při vědomí nejsme v bezvědomí
-do jisté míry jsme při vědomí, i když spímeàmatku nevzbudí auta, ale pláč dítěte ano
-stupnice bdělosti – maximální bdělost, střeh, běžná bdělost, ospalost, mělký spánek, hluboký spánek, bezvědomí, kóma
-změny stavu vědomí: vědomí ve snu, po požití drog, v hypnóze, pod vlivem meditace
Jáství
-„já“- integrující (jednotící) složka celé osobnosti
tělové Já a ne-Já
-hranice není fyzická (tělo), ale prožívaná hranice mezi tělem a okolím
–tělové schéma – je prostorová představa vlastního těla, kterou jsme si od dětství vypracovali a používáme ji při orientaci v prostoru
-prožitek vlastního těla má obvykle silný pozitivní citový náboj („moje nejdražší“, narcis X mentální anorektička?! vnímají se jinak)
psychické Já a ne-Já
-uspořádání našeho vnitřního světa
-jsou myšlenky, přání, city, se kterými se ztotožňujeme nebo naopak se distancujeme
-v pomyslném středu je jakési Já-centrum, které prožíváme jako subjekt, jeví se nám jako nositel aktivity (při jednání atd.)
-máme rádi představu, že naše Já užívá svých schopností a dovedností, ale v citech (a pocitech) je Já trpné – nemůžeme si poručit, můžeme pouze přijmout, co přijde a pokud je to dost silné, může nás to i proti naší vůli přemoct
kontinuita Já
-je pro nás samozřejmě, že jsme tatáž osoba (jako včera a jako zítra), vede nás k tomu společnost, která nás činí odpovědnými za své činy, kontinuita Já je důležitá pro duševní pohodu
-jsou situace, kdy je to relativní (např. když najdu fotografii z 1. třídy, může na mne dolehnout radikální diskontinuitaà „tohle přeci nejsem já!“), pak máme tendenci jej upevnit (osobní deník)
integrita Já
-pro duševně zralého člověka je důležité, že jeho psychika tvoří víceméně harmonický a jednotný celek (vybudováno v 1. letech života)
-při konfliktech může být naše vnitřní jednota oslabenaàotřes integrity (prožíváme i tehdy, provedeme-li nějakou špatnost a uvědomíme se, že jsme jiní než jsme mysleli), naopak, když jsme učinili pozitivní rozhodnutí, prožíváme integritu Já velmi silně