„Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích“
Autorem sbírky je Jaroslav Seifert narozený roku 1901. Spolu s Karlem Teigem založil roku 1920 Devětsil, což bylo seskupení českých avantgardních umělců. Jako řada jeho přátel viděl Jaroslav Seifert zpočátku východisko z poválečného zklamání v komunistickém hnutí. V roce 1929 byl mezi sedmi spisovateli, kteří podepsali manifest proti gottwaldovskému vedení KSČ. Jaroslav Seifert i ostatní protigottwaldovští spisovatelé J. Hora, M. Majerová, V. Vančura, I. Olbracht, S. K. Neumann a H. Malířová byli z KSČ vyloučeni. Na rozdíl od některých z těchto sedmi se Jaroslav Seifert do strany nikdy nevrátil. V roce 1984 jako první český spisovatel získal Nobelovu cenu za literaturu. Jeho díla jsou např. Samá láska, Na vlnách TSF, Slavík zpívá špatně aj.
Básnická sbírka Na vlnách TSF byla vydána roku 1925 pod záštitou Devětsilu. O jeho typologickou úpravu se postaral K. Teige. TSF je zkratka pro télégraphie sans fil, což v překladu znamená rozhlas. Sbírka je věnována K. Teigemu, V. Nezvalovi a J. Honzlovi. Na počátku knihy je parafrázovaný Máchův verš „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“.
Básně této sbírky jsou lehké, žertovné a plné poetistické hravosti. Je zde také využíváno asociací. Na počátku sbírky se nacházejí dvě úvodní básně. První s názvem Guillaume Appolinaire, která vyjadřuje obdiv francouzskému básníku, jednomu ze zakladatelů moderní poezie. Druhá báseň, Žhavé ovoce, je zformulovanou poetikou a básnickým vyjádřením generační zkušenosti. Kniha se dělí na dva oddíly. Oddíl Svatební cesta zahrnul verše inspirované cestou do Francie a Itálie (básně Marseille, Přístav, Moře, Má Itálie a další). Témeř trojnásobná svým rozsahem přináší druhá část sbírky s excentrickým názvem Zmrzlé ananasy a jiné lyrické anekdoty (Cirkus, Objevy, Rébus a další) v pestrém sledu a vynalézavé tiskové úpravě různorodé básně příznačných tematických okruhů poetistických dvacátých let: kavárny, cirkusy, cestování, sport a především láska jako něžná a tklivá hra. Svět této poezie je zeměpisně široký, střídají se tu různá místa i kontinenty – Janov, New York, Marseille, Azurové pobřeží, Afrika – někdy i uvnitř jedné básně v souvislém panoramatickém záběru.
Ve svém celku je svět pojat jako atrakce a hra, jako kaleidoskop vjemů, i dojmy z cizích zemí se tu ozývají především neurčitou básnickou atmosférou, víc jako jména a asociace s nimi spojené než jako poznávané skutečnosti. A také poezie je pojata jako hra – a v tomto smyslu mizí předěl mezi ní a realitou jako jejím předmětem. Nové pojetí skutečnosti a funkce básnictví zásadně proměňuje i představu o statutu básníka, naplňuje totiž poetistický sen o kultuře, v níž básnit může každý.