K velkým tradičním náboženstvím (judaismus, křesťanství, islám) patří vedle eschatologie jako takové i apokalyptika, tedy příběhy o zániku. Mezi eschatologií a apokalyptikou je nepatrný rozdíl: eschatologie pojednává o tom, co bude po zániku, ale apokalyptika vypovídá o samotném zániku.
Samotné slovo APOKALYPSA vychází z řec. APOKALYPSIS, což lze přeložit jako odhalení či zjevení (viz např. Zjevení Janovo).
„Při pokusech o definici apokalyptického fenoménu se badatelé obvykle uchylovali k dlouhým seznamům určitých charakteristickým znakům, jež lze vysledovat v různých apokaliptických spisech. Jedním z prvních dokladů tohoto tradičního přístupu je seznam pořízený roku 1938 J. Lindblomem. Podle něj apokalyptiku charakterizuje transcendence, mytologie, kosmologie, pesimistický pohled na dějiny, dualismus, periodizace dějin, učení o dvou věcích, numenorologie, pseudoextáze, předstíraná inspirace, pseudomynita, esoterismus (…) vedle právě zmíněných se často objevuje i symbolická řeč nebo angelologie.“ [1]
Jelikož každou z apokalyps provází utrpení a útrapy, je dnes cokoliv s přívlastkem „apokalyptický“ též spojováno s utrpením či katastrofou.
Pro všechna tři velká náboženství je pojícím rysem, mimo jiné, zmrtvýchvstání a poslední
První, židovské, apokalypsy vznikaly v době vypjatých situací napříč historií, kdy docházelo k odchylkám od prorokované boží přízně. Tyto životní komplikace vedly k vytvoření vize „lepších zítřků“ – dle židovských apokalyps má dojít k jakémusi zlomu v dějinách, který povede k otevření nové epochy. V židovské tradici jsou nejznámější apokalypsy spojovány se jmény Izaiáš, Ezechiele a Zachariáš, tedy s některými biblickými proroky. Výrazné rysy apokalyptiky má i biblická kniha Daniele
Křesťanské apokalypsy byly, podobně jako židovské, sepisovány v době pronásledování a útlaku a jsou rovněž protkány symboly, jinotaji a narážkami na tehdejší aktuální existenciální krizi. Jedná se o tzv. vaticinia et eventu, tedy antedatované věštby) – předpovídají věci, jež se již udály, aby doložily svou věrohodnost při věštění věcí budoucích.
Apokalyptické příběhy však neměly, ani s ohledem na svou katastrofickou stránku, čtenáře vyděsit. Opak je pravdou – příběhy měly čtenáře ujistit o nastávajícím spasení, o plnění božího plánu a příchodu nového věku. Spasení, jak již je výše uvedeno, však náleží výhradně morálně čistým jedincům z náboženské obce. [2]
[1] Jan Amos Dus, Novozákonní apokryfy III. Proroctví a apokalypsy, 2007, s. 31.
[2] Pavlicová, Horyna a kol, Judaismus, křesťanství, islám, 2003, s. 46-47, 231-232.