Mýty kosmogonické
Kosmogonické mýty pojednávají o původu a vzniku světa. Většinou se jedná o vznik z prvotního Chaosu či z praoceánu (nebo podobného vodního živlu). Mezi tyto mýty řadíme např. mezopotamský mýtus Enúma Eliš (Když nahoře), kde je prvotním tvořivým elementem voda (konkrétně smísení slané a sladké vody).
Podobně sem můžeme zařadit i stvoření světa dle řeckých mýtů. V těch se z počátečního Chaosu zrodila Země (Gaia), která ve spánku porodila syna Úrana, boha nebes. Další verzí je ta, že se z Chaosu zrodila bohyně všech věcí, Eurynomé.[1]
Rovněž v severské mytologii můžeme nalézt popis počátku všeho ze spojení chladu a horka (ze dvou protistojných světů). Život započal mezi světy v bezedné propasti – povstal zde praotec všech obrů, Ymi. Ten byl později zabit a z jeho masa a krve bylo dotvořeno dalších sedm světů (celkově jich tedy bylo ve výsledku devět: již existující Múspellheim a Níflheim a nově stvořené Ásgard, Helheim, Jötunheim, Midgard, Vanaheim, Álfheim a Svartálfheim).[2]
Mýty teogonické
Teogonické mýty obsahují zprávy o původu božstev. Jsou prakticky neoddělitelné od kosmogonických, neboť se většinou jedná o jeden příběh.
Jako jeden příklad za všechny můžeme uvést Hésiodův epos Theogonia, v němž autor popisuje zrození Země (Gaia) z Chaosu a přibližuje několik generací božstev působících v řeckých mýtech.
Mýty antropogonické
Antropogonické mýty jsou již lidem bližší než mýty o stvoření světa a o původu bohů, neboť přibližují právě zrození lidského pokolení. Rovněž tyto mýty jsou většinou neoddělitelné od mýtů kosmogonických, neboť člověk bývá stvořen krátce po stvoření bohů. Nutno doložit, že se v mnoha případech jedná přímo o pár – muže a ženu.
Zde si můžeme pro názornost uvést opět Bibli a její knihu Genesis, v níž je člověk uhněten z hlíny.
V řeckých mýtech je člověk též uhněten z hlíny titánem Prométheem). Další mýtus pro změnu popisuje tzv. pět lidských věků. Šlo o po sobě jsoucí lidská pokolení, z nichž každé se honosilo jinými vlastnostmi. Zlaté pokolení žilo v harmonii pod nadvládou Krona. Lidé zlatého věku byli zrozeni samotnou Gaiou jako nejlepší plody, které stvořila, žili bez jakékoliv námahy. Následná generace je označována jako stříbrné pokolení. Tito lidé byli stvořeni bohy. Měli mezi sebou sice pře, ale netíhnuli k válkám. Po stříbrném věku následovaly dva věky bronzové. První bronzový věk (v celkovém pořadí třetí) byl charakteristický lidmi, kteří spadli na zem coby plody jasanu. Toto pokolení milovalo války. Následující, druhé bronzové pokolení (v celkovém pořadí čtvrté), bylo zplozeno bohy a lidskými matkami – bylo tedy podstatně vznešenější než lidé pokolení předchozích. Z tohoto věku lidí pochází všichni známí řečtí hrdinové (např. Héraklés či Théseus). Poslední pokolení, železné, je současným lidstvem. Jde o potomky předchozího pokolení, ale na rozdíl od svých předků je železné pokolení nespravedlivé, chlípné a zrádné.[3]
Mýty etiologické
Etiologickými mýty rozumíme mýty o podstatě a původu některých jevů, zvyků, řemesel, měst atp. Tyto mýty jsou velmi rozličné a procházejí napříč mytologiemi podobně jako mýty heroické, které si uvedeme dále.
Českému národu je zřejmě nejbližší etiologický mýtus o praotci Čechovi a o osídlení okolí hory Říp. Jde o mytický původ českého osídlení střední Evropy.
V jiných mýtech jsou dokonce lidé poučováni a vzděláváni v řemeslech a zemědělství samotnými bohy. Ti je např. učí, kterak správně orat a jak správně tkát látky.
Takovýmto mýtem může být i mýtus o tom, jak lidé získali posvátný oheň od Prométhea, jenž ho ukradl vládci řeckých bohů, Diovi. Do té doby byl oheň atributem bohů, kteří se o něj s lidmi odmítali podělit.
Mýty heroické
Heroické mýty seznamují čtenáře, diváka s příběhy o hrdinech, Přibližují hrdinské skutky, výpravy a nástrahy života, s nimiž se hrdinové setkávají. Některé národy či územní celky od hrdinů odvozují svůj původ podobně jako některé rody.
Z nejznámějších heroických příběhů si můžeme uvést Píseň o Gilgamešovi, Ilias, Odysseu, Píseň o Beowulfovi, příběhy o Héraklovi, Théseovi, Perseovi, Bruncvíkovi, Bivojovi apod.
V těchto mýtech se viditelně odráží archetyp Animus, jenž zobrazuje muže jako hrdinu, siláka bojujícího proti temným silám a obtížným nástrahám.
Paralelou k heroickým mýtům může být i současná filmová, knižní a komiksová tvorba zobrazující nejrozličnější superhrdiny a postavy akčního ražení (Superman, James Bond, Percy Jackson, Harry Potter, Bilbo a Frodo Pytlíkovi atp.)
Mýty eschatologické
Poslední velkou skupinou mýtů jsou mýty eschatologické. Ty vystupují jako vize zániku světa či určitého společenství. Charakteristickým rysem pro ně zůstává, že po konci světa většinou přichází na řadu svět nový vystupující z trosek světa předešlého. Lze tedy tvrdit, že i mýty eschatologické zprostředkovávají jistou vidinu lepší budoucnosti, jelikož po zničení světa starého (stávajícího se stále horším a zkaženějším) přijde nový a lepší svět následující.
Nejčastěji konec světa zapříčiňuje požár nebo potopa globálních rozměrů.
Můžeme zde uvést např. severský Ragnarök, Zjevení sv. Jana (Apokalypsu), a biblickou Potopu světa i potopy v jiných mytologiích.
Eliade popisuje mýtus eschatologický takto: „Mýty o kosmických katastrofách jsou však velmi rozšířené. Vyprávějí o tom, jak byl svět zničen a lidstvo vyhlazeno až na pár nebo několik přeživších. Nejpočetnější a téměř všeobecně známé jsou mýty o potopě (tento typ mýtů jen zřídkakdy nacházíme v Africe). (…) To, že zemi zcela zaplavila voda nebo ji zničil oheň a pak se vynořila panenská země, však symbolizuje návrat do chaosu a kosmogonii.“ [4]
V kultuře se apokalyptika odráží v nejrůznějších motivech, můžeme ji nalézt v celé řadě filmových zpracování (zkáza světa potopou, asteroidem či dle Mayského kalendáře atp.). Výrazná je apokalyptika i v literatuře. J. R. R. Tolkien popisuje v Silmarillionu zkázu Númenoru, ostrova podobného Atlantidě.[5]
[1] Graves, Řecké mýty, 1982, s. 25 a s. 31.
[2] Storluson, Soumrak bohů: Severské mýty a báje, 2009, s. 23.
[3] Graves, Řecké mýty, 1982, s. 37-38.
[4] Eliade, Mýtus a skutečnost, 2007, s. 44.
[5] Tolkien, Silmarillion, 2008, s. 225 – 275.