Fyziologické mechanizmy psychiky (hormonální a nervový systém), duševní poruchy, reakce na zátěžové situace, stresy)

A.     Biologická a sociální podmíněnost psychiky

·         Živá příroda prodělala dlouhý vývoj od nejnižších forem života až po člověka

  • Lidský organismus je velmi složitý systém, k jehož existenci je potřeba dobrá koordinace uvnitř systému a také koordinace navenek, ve vztahu k prostředí.
  • Regulace všech funkcí v organismu je zajišťována dvěma soustavami:
  • hormonální
  • nervovou (vedoucí, řídí a koordinuje nejen činnost orgánů, ale i organismu jako celku.)

 

Nervový systém

·         Regulátory – vyrovnávají vztahy mezi organismem a prostředím, je jimi vybaven každý živý organismus

·         Dráždivost – schopnost reagovat na prostředí, uskutečňuje se na základě nějaké aktivity

·         Odrážení a reakce organismu – schopnost přijímat podněty, které na něj působí a odpovídat na ně – individuální zkušenost (plní nervová soustava), slaďuje všechny integrované orgány (plíce, žaludek,..)

Nervová soustava

  • Prostřednictvím specializovaných nervových buněk, receptorů (přijímačů), přijímá vstupní informace a předává je nervovými impulzy prostřednictvím dostředivých nervů do centrálního (ústředního) nervstva uloženého v míše a mozku, tuto část nazýváme analyzátorem (mícha, mozek)
  1. vnější
  • informace z vnějšího prostředí, např. teplota
  • dělí se
    • dálkové: zrak, sluch, čich
    • dotykové: chuť, tlak, teplo, bolest
  1. vnitřní
  • podněty z vnitřního prostředí, např. hlad
  • poloha, pohyb, rovnováha těla, trávení, dýchání, vyměšování, sex
  • neuron
    • nervová buňka, základní jednotka nervové soustavy
    • skládá se z těla buňky a výběžků (nervových vláken), což jsou svazky množství těchto vláken obecně nazývaných nervy
    • těla buněk tvoří ústředí, nervová vlákna jsou drahami
  • nervová vlákna dělíme
  1. dostředivá (dendrity) – senzitivní (spojení s vnějším a vnitřním prostředím)
  2. odstředivá (neurity, axony) – motorická (spojení ke svalům)
  • neurony se svými výběžky dotýkají celé řady neuronů, dotykové spoje se nazývají synapse
  • nervový systém se skládá z:
  1. CNS (mozek, mícha)
  2. Periferní/obvodová (receptor, analyzátor, od/dostředivé nervstvo)

o   CNS

  1. mícha – řídí organismus na základě vrozených mechanismů, př. dýchání, jedení
  2. prodloužená mícha – kontroluje dýchání, spánek, vitální funkce
  3. mozeček – regulace pohybů, centrum rovnováhy
  4. střední mozek – reflexy související se zvukovými a světelnými podněty (vidění, slyšení apod.)
  5. mezimozek – thalamus (reakce na různé podněty); hypotalamus (produkce hormonů, souhra nervového a hormonálního řízení organismu
  6. koncový mozek – 2 hemisféry, řízení hybnosti, v závitech mozkové kůry jsou centra pro zpracování a uvědomování si podnětů z vnějšího prostředí (centrum řeči, zraku, sluchu apod.)
    1. levá hemisféra – centrum řeči, abstraktního myšlení, vědomé kontroly, vůle
    2. pravá hemisféra – centrum vjemů, představ, fantazie
  • brocowo centrum (mluvená řeč)
  1. wernickovo centrum (řeč, myšlení)
  • psychické procesy i stavy jsou funkce mozku. Při poškození některé části mozku dochází k poškození příslušných odpovídajících funkcí.
  • Působením chemických látek (např. léky, alkohol) dochází ke změnám v prožívání, náladách apod. (fyziologické změny).
  • Lateralita – funkční dominance jedné hemisféry (projevuje se v motorice praváctví nebo leváctví)
  • Reflexní činnost organismu: vstupní informace se zpracovávají ve formě vzruchu z vnějšího a vnitřního prostředí prostřednictvím receptorů a analyzují se v CNS a odpovídá se na ně převedením zpracované informace (vzruchu) na výkonné orgány tzv. efektory (vykonavatele), což jsou nervové buňky ve svalech a žlázách
  • Vlastnosti nervové soustavy:
  1. vzrušivost – schopnost reagovat na vnější a vnitřní podněty nebo dráždění
  2. vodivost – schopnost vést podráždění do centra a odtud do výkonného orgánu
  • převedením vzruchu z receptoru na efektor nazýváme reflex (reflexní oblouk)
  • Reflexy = jednotka funkce organismu,P. Pavlov
  1. podmíněné
  • získaný jinak než vrozeně
  • jedinec se je učí, vznikají učením (individuálním, skupinovým)
  • pokud se neposiluje, uhasíná

o   čím společensky vyšší úroveň, tím více podmíněných reflexů

  1. nepodmíněné
  • vrozený
  • na podnět následuje automaticky určitá odpověď, např. dotek vůči vřelé vodě, odtržení ruky…
  • vrozené, charakteristické pro živočišné druhy (dýchání, uchopovací reflex…)
  • Nervová soustava přijímá podněty jen v určité síle (intenzitě). Některé vyvolávají v nervové soustavě vzruch, jiné útlum, některé nepůsobí vůbec, pasivně: brání se proti přetížení. Každý člověk reaguje jinak, předpoklady nervové soustavy jsou vrozené, získané, rozvíjené učením.
  • Rozlišují se 4 typy vyšší nervové činnosti, v životě ale neexistují takto vyhraněné typy. Na základě uvedených mechanismů se utváří duševní život člověka – psychika – není ale oddělena od tělesného.

 

Hormonální soustava

  • endokrinní systém zahrnuje žlázy s vnitřní sekrecí, např. hypofýzu (podvěsek mozkový, produkuje hormony, které řídí činnost dalších endokrinních žláz), hypotalamus apod., štítná žláza, nadledvinky
  • vylučují hormony přímo do krevního oběhu
  • např. adrenalin zvyšuje srážlivost krve, může zabránit vykrvácení, ale zvyšuje riziko infarktu
  • lidskou psychiku biologicky podmiňuje stavba a činnost nervové soustavy a žláz s vnitřní sekrecí. Na lidskou psychiku působí celkový i okamžitý stav tělesný, tělesná konstituce, zralost organismu (vliv růstu, stárnutí, vrozené a dědičné dispozice.
  • vnitřní biologické determinátory lidské psychiky:
  1. Dědičnou výbavu (od rodičů při početí v podobě genově zakódovaného programu)
  2. Vrozenou výbavu (účinky prostředí během nitroděložního vývoje až do porodu)
  3. Konstituční výbavu (účinky prostředí po narození, vlivy psychické, fyzické vyplývající z přírodních a společenských podmínek života)
  • duševní vývoj jedince je výsledek interakce vnitřní výbavy jedince a vnějších podmínek jeho života

 

Sociální podmíněnost

Člověk se člověkem nerodí, člověk se člověkem stává (př. vlčí děti) – žijeme ve společnosti

·         Sociální prostředí – velký vliv na jedince, utváří se lidská psychika – duševní život zvířat je odlišný od lidského

·         Socializace = proces začlenění jedince do společnosti, probíhá na třech úrovních

o   Celokulturní vliv- jedinec vystaven zkušenosti – společná historie, život podléhá pravidlům (způsob obživy, péče o zdraví, sex, péče o živočicha), vzorce chování, dodržení – odměna, nedodržení – právní postih, morální odsouzení

o   Širší vztažná skupina– odlišnost ve způsobu života (př. venkov x město), bývá spjata rasou, věkem, pohlavím, jedinec má více skupiny. Př. capoeira, campamento, sbor, škola…

o   Malé společenské skupiny– přímá interakce, velké socializační působení. Skupina klade na člověka požadavky ( postavení, role). Př. Původní rodina, skupina vrstevníků, nově založená rodina…

Biopsychologie = obor psychologie, který se zabývá biogenními základy psychické činnosti

  • Psychohygiena – vznik ve 20. století, zabývá se podporou a rozvojem duševního zdraví, předpokládá soubor opatření, jak toho docílit.
  • soubor pravidel sloužících k prohloubení či znovuzískání duševní rovnováhy a duševního zdraví, péče o duševní zdraví
  • Čerpá i z medicíny, biologie, ekologie – obor na rozhraní medicíny a psychologie a sociologie

·         Význam:

o   prevence somatických (fyzických) a psychických nemocí -> duševně zdravý člověk je odolnější

o   dobrá pracovní výkonnost

o   fungující sociální vztahy

o   subjektivní spokojenost

·         Nepříjemný duševní stav – př. únava, tréma

·         Jak předcházet únavě

o   Střídáním činnosti

o   Zařazováním přestávek

o   Plánováním činností, pravidelností

o   Relaxačními technikami

o   Dostatečným spánkem

o   Jógou

  • Metody psychohygieny:
  1. dostatečná doba spánku
  2. správná výživa
  3. dostatek pohybu
  4. správné hospodaření s časem
  5. relaxační cvičení

Duševní porucha – vyjadřuje změnu některých psychických jevů, která se projevuje v chování a prožívání a znesnadňuje interakci člověka s jeho okolím. Dělí se na:

  • Psychózy – hluboké neuropsychické poruchy, vážně narušující osobnost. Mohou být přechodné, cyklicky se vracející či postupně se prohlubující. Od 50. let našeho století se průběh těchto nemocí zlepšil zavedením účinných léků (psychofarmak, zejm. neuroleptik).
  • Schizofrenie: Pojem se používá pro celou skupinu psychóz, zpravidla označení pro rozštěpenou osobnost, nejčastější symptomy jsou: rozpad logického myšlení, halucinace, poruchy řeči a vnímání, ztráta kontaktu s realitou
  • Maniodepresivní psychóza = chorobné změny nálad

·         Neurózy – nejčastější neuropsychické poruchy, lehčího rázu než psychózy. Funkční onemocnění bez poruchy mozku. Spočívá v narušené schopnosti přizpůsobení, v poruchách myšlení, jednání, vnímání, cítění. Postižený si je uvědomuje, často jimi značně trpí a snaží se proti nim bojovat. Léčba n. bývá většinou dlouhodobá a kromě léků se významně uplatňuje psychoterapie, hypnóza apod. Důležitá je rovněž úprava životního stylu, odstranění stresů, dostatek spánku. Jde o nemoc reverzibilní = léčitelnou psychoterapeuticky Př. neurastenie (velká únava; poruchy spánku, srdce a trávení). Obvykle přechodný charakter.

·         Psychopatie– dlouhodobá odchylka od běžného projevu osobnosti (podivínské chování). „Mezi neurózou a psychózou.“ Dělí se na: explozivní (po malém podnětu velký výbuch agrese a násilí) a  astenické (ostýchavost, neobratnost ve styku s lidmi).

·         Oligofrenie (slabomyslnost) – nerozvinutost poznávacích schopností a procesů.

Příčiny vzniku:

  1. dědičné, genetické faktory
  2. organické, poranění nebo poškození mozku
  3. chemické, vlivem působení chemických látek
  4. působení vědomých nebo nevědomých konfliktů (dlouhodobý stres)
  5. chybné učení (nepříznivé rodinné prostředí, sociální okolí)
  6. situační vlivy (trauma)

obvykle jsou ale působením více vlivů.

Léčba:

  1. medikamentózní
  2. psychoterapie
  3. psychodezinfekce (úprava sociálního prostředí pacienta, odstranění stresorů z jeho sociálního okolí, nepříznivé manželské vztahy aj.

Psychologická pomoc

  1. psychiatrie – lékařský obor, zajišťuje jako pomoc, tak i léčbu pomocí psychofarmak
  2. psychoterapie – pomoc pomocí psychologických prostředků
  3. krizová intervence
    • linka důvěry
    • krizová centra
  4. poradenství
    • PPP
    • Manželské a rodinné poradenství
    • Poradenství zamřené na konkrétní problematiku (alkohol, drogy)

Psychopatologie – zabývá se duševními poruchami, v psychickou tísni a abnormálním chováním

B. Citové (emoční) poruchy

City (emoce) jsou psychické jevy, které hodnotí objekty našeho poznávání a naší činnosti, její průběh a produkty.

·         Označujeme tak psychický proces (příjemný prožitek z pohledu na pěknou věc), stav (př. radostná nálada, která nás ovlivňuje třeba několik dnů) i vlastnost (citový vztah k rodišti)

·         Hodnocení podle individuálních hledisek (pro mě je příjemné, mně se líbí)

·         Charakteristická je polarita citů (radost- smutek, láska – nenávist), ale jedna skutečnost může vyvolat i city smíšené = ambivalentní

·         a) nižší – tělesné (hlad, únava)
b) vyšší – city intelektuální, etické, estetické, sociální, sebehodnocení

·         Charakteristické rysy: subjektivita, polarita, aktuálnost, dynamičnost…

·         Citové vlastnosti působí dlouhodobě, jsou důležitou složkou charakterových vlastností a rysů. Nejvýznamnější místo mezi nimi mají citové vztahy (láska- nenávist, ke konkrétnímu člověku/místu)

Afekt  – emoční proces, mobilizuje/ ochromuje aktivitu jedince

Nálada – má delší trvání, působí na ni události a lidé z okolí společně s podněty vnitrními (zdravotní vztah, zážitek úspěchu atd.). Projevují se v sociálních vztazích, můžu se „nakazit“ dobrou náladou

Citové poruchy: nadměrná zátěž může člověka motivovat, nebo může mít také negativní důsledek. Je to ovlivněno odolností jedince k zátěži a autoregulací.

·         Frustrace

o   psychický stav vyvolaný působením překážek na cestě k cíly

o   vzniknou při blokování možnosti uspokojit nějaké potřeby nebo dosáhnout vytčeného cíle

o   formy frustrace

  • ohrožení, oddálení, zmaření, konflikt
  • překážka
    • vnější – fyzická nebo způsobena jinou osobou
    • vnitřní – stydlivost, plachost, pocit viny aj.
  • prožitky jsou intenzivní, nepříjemné, každý člověk má míru odolnosti vůči frustracím (frustrační toleranci), znamená: snášet delší, či kratší dobu frustrační stav.
  • Dá se ovlivnit výchovou nebo seberegulací.

·         Stres (zátěž)

o   tlak situačních podmínek na člověka, způsobují vnitřní napětí. Je to stav jedince, kdy je něčím ohrožován nebo ohrožení očekává a zároveň se obává, že jeho obrana na podnět nebude dostatečně silná. Stresovým činitelem může být pro každého z nás něco jiného.

o   setkáváme se s ním na každém kroku

o   stav organismu, který není schopen vyrovnat se se zátěží běžnými adaptačními obrannými mechanismy

o   stres způsobuje jeho vnitřní napětí a je spojen s vyššími nároky na člověka při jejich překonávání

o   podobá se frustraci, ale cíl není zablokován, ale postup k němu je ztížen působením různých faktorů (nedostatek času)

o   rozlišujeme

  1. eustres – pozitivně prožívaný (fyzicky i finančně namáhavá turistická akce)
  2. distres – negativně prožívaný (jarní úklid, stěhování)
    • stresory = faktory, které vyvolávají stres
    • salutory = pomáhají stres zvládat
    • ve stresu na tom všichni nejsme stejně, roli hrají dispozice, momentální zátěž, míra zátěže …
    • také nás může burcovat k vyšší činnosti
    • základní reakce na stres
  3. útok, agrese
    • probíhá pouze v myšlení
    • slovní (nadávky)
    • zaměřené na předměty (ničení)
    • zaměřené na lidi, zvířata (napadení, týrání)
  4. útěk
    • odchod, snění, útěk do nemoci
  • řešení zátěžových situací
  1. adaptivní – úspěšné, přijetí situace (nemůže mít děti žena: náhradní péče)
  2. maladaptivní – neúspěšné, agresivita, alkohol, drogy…
  3. obranné mechanismy
    1. vytěsnění
    2. racionalizace (rozumové zdůvodnění)
    3. projekce (přičítání viny někomu jinému za vlastní neúspěch
    4. regrese: sestup na nižší vývojovou úroveň, chování nepřiměřené věku
    5. kompenzace: vyvážení neúspěchu, náhradní cíl
    6. somatizace: útěk do nemoci
      • Deprivace:
  • Strádání, neuspokojení potřeb, jsou uspokojovány na úrovni existenčního minima nebo klesají pod tuto úroveň
    • Biologická: nedostatek tepla, spánku…
    • Senzorická: smyslová, nedostatek podnětů
    • Sociální: sociální izolace
    • Citová: neuspokojování potřeby lásky a jistoty
    • Motorická: nemožnost pohybu