A už je zase pondělí ráno a já stojím celá na zastávce. Je krásné zimní ráno. Občas zafouká větřík. Proč jsem si jen nevzala šálu a rukavice?! V duchu si vynadám a marně čekám na trolejbus, přičemž přestávám cítit prsty na ruce.
Konečně uvidím mou spásu- světla trolejbusu. Postoupím víc k silnici,ale nejsem jediná. Za mnou a před mně se nahrne dav lidí.
Zmrzlými prsty se marně snažím najít průkazku. Bolí mě nohy a napůl spím přála bych si sedět,ale je mi jasné, že tolik štěstí mít nebudu. Když konečně nastoupím do trolejbusu, kartička mi nejde cvaknout. Na displayi se objeví chyba zařízení a já se marně snažím mezi těmi lidmi prodrat k dalšímu displayi, kde bych si mohla kartu cvaknout. Několik lidí se na mě nevrle podívá a ty otrlejší mi něco řeknou. Není nad milé lidské slovo. Trolejbus se s trhnutím rozjede a starší obézní paní mi dupne na nohu. Mám pocit jako by mi ji přejelo auto. Omluvy se nedočkám. Místo toho se na mě jen drze podívá. Pro jistotu dokulhám kousek dál a alespoň se chytím držadla.
Trochu jsem si nohy rozcvičila a je mi lépe. Na další zastávce se na mě usměje štěstí. Plno lidí vystoupí a já mám dvě místa k sezení jen pro sebe. Ale jsem slušná a zaberu jen jedno.
Mé štěstí však netrvá dlouho. Přisedne si ke mě zanedbaný veselý pán. Jak vidím jeho veselí pochází z napůl vypité láhve rumu. Doufám, že nechytnu nějaké breberky a snažím se slušně vysvětlit tomu muže, že my dva se opravdu neznáme. Okolní lidé na mne divně koukají a já se mile usměji. Takové publikum!
Náš rozhovor přetrhne až hlasitá věta: ,, Vaše jízdenky, prosím. “ Revizorka na mě kouká podobně jako na toho bezdomovce, kterého odvádí. Jako bych snad s ním měla něco společného. Rychle jí podám kartičku a ona si jí jen ověří a jde dál. Revizoři trolejbus zpozdili. Takže nestihnu včas přijít do školy. Navíc nestihnu dát včas znamení k zastavení takže mou zastávku přejedu. Budu muset jít ještě pěkný kus pěšky. No co alespoň se projdu. Navíc začalo sněžit takže si alespoň užiji první sníh.
