Osnova:
- – Úvod
- – Autor
- – Postavy
- – Děj a kompozice
- – Jazyk a styl
- – Závěr
1. – Úvod
Rozsáhlá autobiografická povídka zachycující venkovské prostředí. Jedná se o jedno z prvních prozaických děl, kde ústřední postavy jsou venkovští lidé. Dílo autorka psala v době úmrtí jejího syna Hynka. Psala jej při jejím pobytu v Praze roku 1853 v Ječné ulici a z velké části ho zde i napsala. Poprvé bylo dílo vydáno v roce 1855, ale v její době dílo nebylo pochopeno a nemělo moc velký úspěch, protože se zabývalo venkovským lidem. Dílo má realistické rysy, ale také se zde objevují rysy osvícenecké, ale pouze z velmi malé části.
- – Autor
Božena Němcová
Narodila se ve Vídni roku 1820 a zemřela roku 1862 v Praze. Její rodné jméno bylo Barbora Panklová a své dětství prožila v Ratibořicích u České Skalice. Její dětství bylo inspirací pro dílo Babička, které je vlastně autobiografická povídka. Roku 1837 byla provdána za finančního respicienta a později vrchního komisaře Josefa Němce, který byl velmi často překládán do různých měst v celé monarchii. Roku 1842 se přestěhovali do Prahy a zde se Božena Němcová seznámila s přední českou inteligencí a dále s ní udržovala kontakt. Když byl její manžel přeložen do Uher, zůstala s dětmi v Praze a věnovala se publicistické a literární činnosti. Sama živila děti a sebe. To se podepsalo na její život v chudobě. Její život byl poznán značným duševním i hmotným střádáním a roku 1862 v Praze zemřela.
Božena Němcová patří k nejznámějším českým spisovatelkám vůbec, také je zakladatelkou novodobé české prózy a venkovské prózy. Vyžadovala účast žen v boji za národní svobodu a to především básněmi Ženám českým. Také se věnovala sběratelské činnosti, kterou zúročila v díle Slovenské pohádky a pověsti. Její první novely a povídky byly tištěny v České včele a v nich se soustředila především na osudy jedné hlavní ženské postavy a realisticky v nich popisovala společenské vztahy na venkově a život prostých lidí.
- – Postavy
V díle se nachází poměrně velké množství postav a k hlavním patří Babička, její dcera Terezka Panklová, manžel její dcery Josef Pankl, vnoučata babičky Barunka, Jan, Vilém a Adélka, bláznivá Viktorka, hraběnka Zaháňská, komtesa Hortenzie, Kristla, Míla a dále myslivec, mlynář a jeho rodina, služebnictvo hraběnky a další hodní vesničané.
Babička – Stará, moudrá, prostá, velmi zkušená, laskavá, obětavá a starostlivá, jednoduše řečeno ideální žena. Babička je velmi pracovitá a není zvyklá na to nic nedělat, proto při pobytu na Starém Bělidle hledá jakoukoliv práci, kterou by mohla dělat.
Barunka – Bystrá a velice chytrá dívka, která svou babičku má strašně moc ráda. Také je obětavá a hodná na ostatní. Pravděpodobně to je ztělesnění autorky.
Jan, Vilém a Adélka – Sourozenci Barunky, chlapci jsou divocí, zvědaví a zlobiví, ale babičku poslouchají a mají ji velice rádi. Adélka je nejmladší z dětí.
Hraběnka Zaháňská – Velmi milá a hodná kněžna, ale v díle je to velmi zidealizovaná postava, protože se zajímá o obyčejné lidi a baví se s nimi, pomáhá jim, dokonce se radí s babičkou.
- – Děj a kompozice
Kompozice:
Povídka se skládá z prologu, 18 kapitol a epilogu. Nacházejí se zde i episody o vedlejších postavách. Děj je psán chronologicky, ale objevují se zde retrospektiva, neboli vyprávění postav o minulosti. Nacházejí se zde dvě dějové linie: 1. Příjezd a pobyt babičky na Starém Bělidle 2. Popis ročník období na venkově. Němcová svými popisy a vyprávěcími schopnostmi děla celé dílo velmi poutavé.
Děj:
Na začátku díla babička obdržela dopis od své dcery Terezky, ve kterém jí psala, že manžel Terezky Jan Prošek byl přeložen do Čech na panství hraběnky Zaháňské a zvala babičku, aby se k nim přestěhovala a dožila s nimi. Babička nejprve nechtěla opustit svoji rodnou vesnici, ale nakonec se rozhodne přijet. Přijela na Staré Bělidlo za svojí dcerou Terezkou a vnoučaty, která ji ještě neviděla. Všichni se na ni těšili a netrpělivě očekávali její příjezd. Poté co přijela, měli všichni velkou radost a vnoučata z ní nemohla spustit oči. Prohlížela si ji a neustále se jí na něco ptala. Proč má šedivé vlasy, málo zubů a scvrklé ruce, ale babička jim vše vysvětlila.
Babička si po čase na život na Starém Bělidle zvykla, ale scházela jí práce, ale tu si také našla, např. předla len, krmila drůbež nebo chodila s dětmi na procházky. Lidé z vesnice si babičku rychle oblíbili, navštěvovali ji, zvali ji k sobě, hostili ji a povídali si s ní. Poté co ji babička pověděla, že groš, který nosila na krku, dostala od císaře Josefa, byla u ostatních ještě více váženější než předtím.
Jednoho dne, když byla babička s vnoučaty na procházce, potkala v lese kněžnu, která ji pozvala na zámek. Cestou zpátky z procházky navštívili mlynáře. Babička se ho otázala, kdo je podivná žena, která běhá po lese a s nikým se nebaví. Mlynář nejprve vyprávět nechtěl, ale babička ho přesvědčila, aby ji vše pověděl. Vyprávěl příběh o bláznivé Viktorce. Viktorka byla velice krásná dívka ze vsi. Hodně mládenců z širého okolí o ni mělo zájem, aby stala jejich manželkou, ale Viktorka každého mládence odmítla. Jednoho dne do vsi, přijeli myslivci a jeden z nich Viktorku neustále pronásledoval. Viktorka z něho byla velmi nešťastná a nevěděla, co si má počít. Šla se poradit s kovářkou a ta jí velice dobře a úspěšně radila. Když už si Viktorka myslela, že je pryč a ona může zase normálně všude chodit bez toho, aby se bála, že ji někdo pronásleduje, vydala se na louku, kde ovšem myslivce zahlédla. Lekla se a utíkala před ním, ale zabodla si trn do nohy. Myslivec k ní přišel, obvázal jí nohu svým šátkem a řekl ji, že ji miluje nadevše a ať s ním Viktorka odejde, že se o ni postará. Viktorka mu vše uvěřila. Za několik dní myslivci odešli a Viktorka potají utekla ze statku za myslivcem. Za necelý rok se vrátila, ale s nikým se nebavila. Její manžel neboli myslivec, co ji pronásledoval, padl v boji a Viktorka se zbláznila. Žila sama v lese, ale lidé ji vídali a také si všimli, že je těhotná. Jednoho dne ji, ale zahlédl vesničan u splavu, kde házela něco do vody a přitom zpívala ukolébavku. Do vody házela její pravě narozené dítě. Viktorka zemřela při veliké bouřce, kdy do ní uhodil blesk, když stála vrcholku kopce.
Dny a měsíce plynuly. Na Vánoce babička zvala kde koho na statek, protože když na Vánoce není hosta, budou se mít špatně. Na jaře lidé sázeli a obdělávali pole a slavili Velikonoce. V létě bylo spousty veselic a jedné z nich, svatbě Kristly a Míly, babička velice pomohla, protože požádala kněžnu, aby přivedla Mílu z vojny a mohla být jejich svatba. Babička také řekla kněžně, že se komtesa Hortenzie trápí, protože miluje italského malíře, u kterého se naučila malovat, když byla v Benátkách.
Čas plynul a nikdo si nevšiml, že babička velmi zestárla a zeslábla. Na jaře byla velmi nemocná, kašlala a nemohla už ani chodit do kostela. Babička se přirovnávala k jabloni, která rostla na dvorku, a říkala, že spolu skonají. Toto jaro jabloň nevykvetla jako okolní stromy a musela být pokácena. Babička rozeslala dopisy všem, které znala, aby ji naposledy přijeli navštívit. Několik dní na to babička zemřela. Všichni byli velice smutní a především Barunka, která svojí babičku měla převelice ráda. V den kdy babička umřela, také jabloň pokáceli. Babička měla pravdu, že spolu skonají.
Když babička měla pohřeb, sešli se všichni vesničané a truchlili. Kněžna se na pohřeb koukala ze zámku z okna, vzdychla a potichu řekla: „Šťastná to žena!“
- – Jazyk a styl
Dílo je psané soudobým jazykem a je užito i nářečí a hovorového jazyka. Velmi poutavé díky jazyku a skvělým popisům. Němcová užívá dlouhá souvětí, velmi propracované popisy, přímou řeč, přirovnání a metafor (pod stromy nastlané měkounké podušky). Dále se zde objevují historismy (fěrtoch, mezulánka), archaismy (děvečka, veznat se) a odborné názvy (lilium, martagon). Autorka také užívá lidovému způsobu vypravování, kterému navykla při sbírání lidové slovesnosti.
- – Závěr
Už svým názvem Babička dílo o sobě hodně říká, ale člověk je i tak neuvěřitelně překvapen schopnostmi autorky. Babička patří k nejlepším českým dílům a je to dílo převelice krásné, které dokáže upoutat jak mladé tak i starší čtenáře a mnozí z nich se k ní velice rádi vrací a znovu a znovu jí čtou.
Celá povídka mě velice příjemně překvapila. Neuvěřitelně krásné a poutavé popisy a vyprávění dodávají dílu jakýsi nádech krásna a vznešenosti, i když se jedná o venkovské prostředí, které je popisováno. Dílo se mi velice líbilo a zaujalo mě a rád se v pozdější době k němu zase vrátím.
Použitá literatura:
Věra Martínková a kol. Literatura 2 pro 2. Ročník středních škol. Praha 2001, TRIPOLIA, s.r.o.
- Polášková, K. Srnská, A. Štěpánková, V. Tobolíková. Literatura pro 2. ročník středních škol. Brno 2009 DIDAKTIS.
Vladimír Nezkusil. Úvod do světa literatury. Praha FORTUNA