Politické ideologie III. (komunismus, anarchismus, feminismus, environmentalismus)

 

Komunismus

-termín „komunismus“ především ozna­čuje utopickou vizi budoucí společnosti tak, jak ji předpověděli Marx a Engels, za druhé, označuje ideje a politiku komunistických stran údajně inspirovanou marxistickými principy

-v Manifestu komunistické strany (1848) shrnul Marx teorii komunismu do jediné věty: „Likvidace soukromého vlastnictví.“, komunistická společnost je tedy beztřídní spo­lečností, v níž jsou výrobní prostředky v kolektivním vlastnictví, bohatství se bude využívat ku pro­spěchu všech, a ne k zisku několika málo jedinců, navíc nebudou existovat třídní antagonismy, a stát tudíž přijde o svou hlavní funkci, tj. o třídní útlak, a „odumře“

-ma­terialistické pojetí dějin – podle Marxe je možné vy­světlit dějiny a společnost jen z hlediska tzv. ekonomické „základny“, která determinuje právní a politickou „nadstavbu“, dějiny podle něj pro­bíhaly v několika fázích a pro každou byl charakteristický určitý „vý­robní způsob“ neboli ekonomický systém, počínaje otroctvím přes feu­dalismus, kapitalismus a nakonec komunismu, Marx předpo­věděl, že i kapitalismus, tak jako všechny třídní společnosti, je předur­čen k zániku a že bude nakonec svržen proletářskou revolucí

-komunistické strany, které vznikly v 20. století, byly nepochybně za­loženy na teoriích a názorech Marxe a Engelse, nicméně byly nuceny přizpůsobovat tyto ideje i svému cíli, tj. získání a udržení politické moci, přitom byl klasický marxismus značně zrevidován a rozšířen o nové myš­lenky

-socialismus 19. století byl ovlivněn tvrdými a často nelidskými podmínkami, v nichž žili a pracovali dělníci té doby, politika laissez faire bez téměř jakékoliv regulace státem umožňovala velmi nízké mzdy, velmi dlouhou pracovní dobu (často až 12 hodin), dětskou práci apod., navíc nová dělnická třída byla dezorientovaná v městském prostředíàz toho plynula absence téměř jakýchkoliv sociálních mechanismů, které umožňovaly péči o chudé a vyděděné dříve (především na venkově, z něhož většina dělníků pocházela a v němž fungovaly pevnější rodinné a sousedské vazby, nahrazené v době industrializace anonymitou a atomismem měst)

-mezi první ideová řešení patřily koncepce utopických socialistů (známí jsou především Charles Fourier a Robert Owen), ti usilovali o vytvoření utopických komun založených na spolupráci a lásce, nikoliv na soutěžení a nenasytné touze po majetku

-jejich myšlení odmítnul Marx s Engelsem, jejich představa o sociální spravedlnosti spočívala ve vytvoření beztřídní společnosti za pomoci revoluce (myšlenka revoluce byla pro socialismus 19. století velmi atraktivní kvůli skutečně špatné situaci dělníků, nemožnosti jiného přístupu k politické moci pro ně – teprve postupně docházelo k rozšiřování volebních práv a odstraňování majetkových omezení), později podobu komunismu výrazně ovlivnil Lenin (důraz na roli strany jako avantgardy, předvoje dělníků, kteří podle Lenina potřebují politické vedení, aby byli politicky aktivní) a Stalin (zrušení demokratických prvků v rozhodování strany, masivní znárodňování pokud možno celé ekonomiky, snaha o vyčerpávající centrální plánování, násilné čistky a totalitní vláda par excellance)

-k zásadnímu rozkolu v rámci socialismu došlo na počátku 20. století – do 1. světové války (a ještě více po VŘSR v Rusku) začalo být zřejmé rozdělení na sociální demokracii (či prostě socialismus) zastávající evoluční cestu k socialismu a komunismem držícím se marxistické koncepce revoluce

-podobně jako sociální demokracie i západoevropské komunistické strany přestaly během druhé poloviny 20. století (v důsledku odhalení stalinistických zločinů, celkem zjevného úspěchu západních společností či klesající revolučnosti dělníků Západu) prosazovat boj proti politickému pluralismu a revoluci

 

ideje marxismu

–historický materialismus – historický vývoj společnosti jde  vysvětlit pomocí ekonomických a třídních faktorů, ekonomický systém podmiňuje politickou nadstavbu

–dialektika – je hnací silou dějinných proměn, vzájemné působení protichůdných sil, zde antagonismus tříd

–odcizení – v kapitalismu se pracovní síla redukuje na zboží a práce se mění v odosobněnou činnost – dělníci se odcizují produktu své práce

–nadhodnota – kapitalisté ždímají z dělníků nadhodnotu tak, že jim platí méně, než kolik činí hodnota jejich práce, hodnota dle Marxe je vždy výsledkem vynaložené práce

–třídní boj – rozpor v kapitalismu pramení ze soukromého vlastnictví, to od sebe odděluje buržoazii (vlastníky výrobních prostředků) a proletariát (ten se živí prodejem své pracovní síly), buržoazie má moc ekonomickou, politickou i ideologickou

–proletářská revoluce –  kapitalismus bude zažívat krize z nadvýroby, to proletariát dovede revolučnímu třídnímu vědomí, dojde ke spontánnímu povstání, jehož cílem bude zmocnit se výrobních prostředků

–komunismus – Marx předpovídal,že revoluce vyústí v přechodné období,kdy bude zapotřebí státu (diktatury proletariátu), aby se zabránilo buržoazní kontrarevoluci, až zmizí třídní antagonismus proletářský stát odumře a  bude beztřídní společnost, bohatství budou všichni vlastnit společně

 

ortodoxní komunismus

-obraz komunismu v 20. století kreslila hlavně ruská revoluce a její dů­sledky, bolševická strana pod vedením V. I. Lenina uchopila moc při převratu v říjnu 1917 a následujícího roku přijala název „komunistická strana“, komunistické strany celého světa akceptovaly ideolo­gické vedení Moskvy a vstoupily do Komunistické internacionály ne­boli „Kominterny“ založené v roce 1919, sovětský svaz se tak stal základním modelem komunistické vlády a ideje marxismu-leninismu se staly vládnoucí ideologií komunistického světa

-podobu sovětskému komunismu vtiskli i první dva vůdci bolševické strany – Lenin a Stalin, Lenin byl politickým vůdcem i velkým politic­kým myslitelem, v leninismu se promítá hlavní Leninův zájem, tj. jak vybojovat moc a jak ustavit komunistickou vládu, Lenin zůstal věrný ideji revoluce a parlamentní politika byla pro něj pouze buržoazním pod­vodem, jehož cílem bylo obelhat proletariát, zdůrazňoval i potřebu přechodného období mezi proletářskou re­volucí a „plně rozvinutým komunismem“, které nazýval diktatura proletariátu, revoluce se musí bránit proti eventuální kontrarevoluci svržené buržoazie, která by chtěla obnovit kapitalis­mus, stát proto nezačne „odumírat“ hned po revoluci, na místě buržoazního státu je třeba vybudovat „proletářský“ neboli „dělnický“ stát, a ten musí existovat až do té doby, než úplně zmizí třídy

-nejvýznamnější a neobjevnější Leninovou ideou byla myšlenka o po­třebě a nutnosti politické strany nového typu,revoluční neboli avantgardní strany, na rozdíl od Marxe se nedomníval, že revo­luční třídní uvědomění vznikne u proletariátu spontánně, děl­nická třída byla klamána buržoazními idejemi a názory, dělníci si neuvědomují, že jejich skuteč­ným nepřítelem je samotný kapitalistický řád, místo toho se snaží zlep­šovat své životní a pracovní podmínky v rámci kapitalismu, tato strana by se měla skládat z oddaných profesio­nálních revolucionářů, bude plně oddána věci probuzení revolučního potenciálu pro­letářské třídy

-nakonec Lenin navrhoval, aby struktura strany byla hierar­chická a propojovala základní organizace s nejvyššími stranic­kými orgány, tj. s ústředním výborem a politbyrem, „centra­lizace“ ovšem znamenala, že se menšina musí podřídit názoru většiny a že nižší orgány musejí plnit rozhodnutí přijaté vyššími orgány, v re­voluční straně musí podle Lenina vládnout přísná disciplína a centralizovaná organi­zační struktura

-v roce 1920 byla v Rusku už jenom jedna strana, ortodoxní komunistické státy, které byly vymodelovány podle principů marxismu-leninismu, daly proto svým vládnoucím komunistickým stranám do rukou jak politickou moc, tak monopol na ideologický rozum

-neméně hluboký vliv mělo na sovětský komunismus panování Stalina, který vyhrál vnitrostranický boj o moc po Leninově smrti v roce 1924, ideologii obo­hatil zejména doktrínou „socialismus v jedné zemi“, kterou vyhlásil v roce 1924 a která říkala, že Sovětský svaz úspěšně vybuduje socialis­mus, aniž by k tomu potřeboval mezinárodní revoluci, když upevnil svou moc, dal se Stalin na cestu dramatických hospodář­ských a politických otřesů a začal s vyhlášením Prvního pětiletého plánu, Stalinovy pětiletky přinesly likvidaci soukromého podnikání, kolektivizovalo se zemědělství, přičemž bylo sovětské rolnictvo přinuceno, za cenu doslova milionů životů, vzdát se půdy a vstoupit do kolchozů, ekonomický stalinismus tak na sebe vzal podobu státního kolektivismu neboli „státního socialismu“, kapitalis­tický trh přestal úplně existovat a byl nahrazen systémem centrálního plánování, jemuž vévodil Státní plánovací výbor neboli „Gosplan“ a ně­kolik gigantických ekonomických ministerstev, aby Stalin zaji­stil moc, ta se straničtí funkcionáři nevolili zdola, ale byli jmeno­váni shora, v 30. letech probíhaly čistky, které prováděla tajná policie NKVD a během nichž byl odstraněn každý, na koho padlo podezření z neloajálnosti či kritického vztahu, počet členů komunistické strany se snížil téměř o polovinu, o život přišlo přes mi­lion lidí, a další mi­liony byly uvězněny v pracovních táborech zvaných gulagy, politický stalinismus byl tedy formou totalitní diktatury, která využívala monoli­tickou vládnoucí stranu a která pomocí teroru likvidovala veškerou dis­kuzi či kritiku

-Sovětskému svazu se podařilo dostat mezi největší průmyslové velmoci světa, po­mohl porazit fašismus v 2. světové válce a po vzniku komunistických vlád ve východní Evropě a v Číně se jeho vliv dále rozšiřoval

-Stalinovou smrtí začal se pozvolný proces zpo­chybňování a kritiky jak uvnitř Sovětského svazu, tak v zahraničí, Sta­linův nástupce Chruščov pronesl v roce 1956 na XX. sjezdu KSSS projev, v němž vyjmenoval „Stalinovy zločiny“ a tvrdil, že Stalin si vy­budoval „kult osobnosti“ a že byl osobně odpovědný za brutalitu a utr­pení 30. let, v Sovětském svazu začalo období destalinizace, která se projevila v „kulturním tání“ a v nesmělém pokusu o decentralizaci ekonomické moci

-sovětský vpád do Maďarska v roce 1956 vedl k první vlně kritiky Moskvy ze strany zá­padních komunistických stran, v roce 1958 vyhlásil Mao Ce-tung v Číně tzv. „Velký skok vpřed“, vynutil si větší nezávislost na Moskvě, a to na­konec v roce 1960 vedlo k rozkolu a k formálnímu přerušení vztahů se Sovětským svazem, s tím, jak praskal monolit komunistického hnutí, objevovaly se na východě a západě i jiné koncepce socialismu

 

perestrojka a pád komunismu

-rok 1989 označuje předěl v dějinách komunismu, vlna lidových de­monstrací, v zimě 1989 se v celé východní Evropě komunistické režimy zhroutily a do konce roku byla stržena „železná opona“, která od roku 1945 rozdělovala Ev­ropu na kapitalistický Západ a komunistický Východ

-tyto dramatické události umožnila změna v politickém vedení v So­větském svazu. tj. po jmenování Michaila Gorbačova za generálního ta­jemníka KSSS v roce 1985, Gorbačov nebyl spokojen se stagnací a se slabou výkonností sovětské ekonomiky a zahájil proces radikálních reforem, stanovil si tři cíle, prvním a nejdůležitějším byla perestrojka neboli „přestavba“ ekonomiky (hospodářská reforma obnášela postupný přechod od centrálního plánování k „tržní socialistické“ ekonomice, podporu sa­mosprávy v sovětských podnicích a povolení rozvoje družstevních a ma­lých soukromých podniků), druhým byla glasnosť neboli „otevřenost“, tj. svobodná politická dis­kuze, a třetím demokratizace čili širší účast mas na veřejném životě, zpo­čátku navázaly Gorbačovovy reformy na destalinizaci, kterou v 50. le­tech zahájil Chruščov

-pod tlakem rostoucí opozice uvnitř Sovětského svazu a prohlubují­cího se hospodářského úpadku i vývoje ve východní Evropě vstoupil proces reforem v letech 1989-1990 do radikálnější a zřetelně liberální etapy, komunis­tická strana Sovětského svazu se vzdala monopolu moci v březnu 1990 a akceptovala politický pluralismus a systém konkurenčních stran, Sovětský svaz se rozhodl  budovat kapitalistickou ekonomiku západního typu, aparát komunistické moci byl demontován a byly učiněny i kroky vedoucí k rozpuštění ko­munistické strany

-někteří teoretici, mezi nimi Francis Fukuyama, interpretovali tento vývoj jako „smrt marxismu-leninismu jako živoucí ideologie“ a jako ví­tězství západního liberalismu

 

eurokomunismus

-v 70. letech získaly větší nezávislost západní komunistické strany, které se do té doby podřizovaly ideologickému vedení Moskvy, a začaly kráčet po vlastní eurokomunistické cestě, roztržku s Moskvou vyvolaly dva faktory, za prvé, po svržení Chruščova v roce 1964 rostl nesouhlas se zahraniční i vnitřní politikou Sovětského svazu, který za Brežněva vstoupil do éry neostalinismu, vážné problémy s loajalitou západních komunistických stran způsobila sovětská invaze do Československa v roce 1968, stejně jako pronásledování disidentů a omezování lidských práv

-jako první se začaly chovat samostatně italská, francouzská a španěl­ská komunistická strana, které v roce 1977 odsouhlasily všeobecně for­mulovanou deklaraci principů eurokomunismu, italská komunistická strana například chtěla, aby ji lidé přestali spojovat s ateismem, základním principem eurokomunismu však bylo odmítnutí leninské ideje revoluce a přijetí teze o postupném pokojném přechodu k socialismu, západní komunistické strany se tak staly parla­mentními stranami, které zachovávaly věrnost ústavní a volební metodě politického boje, eurokomunistické strany kromě toho přehodnotily ideu avantgardní strany, přestaly se považovat za jediného představitele dělnické třídy a daly tím najevo, že jsou při­praveny uzavírat spojenectví s dalšími stranami, italská komunistická strana například krátkou dobu sdílela moc s křesťanskými demokraty

-eurokomunistické strany tak akceptují princip po­litického pluralismu a nechovají žádné ambice na ustavení komunistické vlády jedné strany, eurokomunistické principy se tak zásadně rozešly s ortodoxním marxismem-leninismem a politická praxe evropských ko­munistických stran je od té doby v mnoha ohledech nerozeznatelná od politických postupů sociálnědemokratických stran

-v průběhu „Pražského jara“ 1968 se například pokusil vedoucí činitel českoslo­venských komunistů Alexander Dubček o experiment, který nazval „so­cialismus s lidskou tváří“, byly obnoveny občanské a politické svobody, tajné policii byly stanoveny mantinely a objevily se první náznaky plu­ralitního politického systému, celý experiment ovšem náhle skončil in­vazí armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968, která vedla k odstranění Dubčeka a k renesanci ortodoxního marxismu-leninismu

 

 

 

Anarchismus

-an + arché – bezvládí

-výraz anarchismus používán od VFR – původně v pejorativním smyslu, porevoluční anarchie, bezvládí, stav, kterému chyběl jakýkoliv řád, jakýkoliv pořádek, v podobném smyslu se používá dodnes, anarchisté sami ovšem tento pohled nesdílejí, neboť sice prosazují zrušení státu a vlády, ale věří, že by potom vznikl jiný, spontánní a přirozený politický řád

-mnohdy asociováno s terorismem, bombovými útoky apod., dnes ale většina anarchistů zastává pacifismus

-pravěkem anarchismu je podle Heywooda: taoismus a buddhismus (přirozená harmonie a jednota bytí), případně stoikové

-vznik v 19. století – texty Godwina (byť on sám se nikdy neprohlásil za anarchistu), Proudhona nebo politické působení Bakunina

-zvláštní mezi ideologiemi, protože nikdy nedosáhl moci, nejblíže byli anarchisté k dosažení moci za španělské občanské války, vyhráli ale pravicové síly a Franco

-vzory pro malá společenství jsou řecká polis, středověká evropská města, případně zemědělská společenství mezi tzv. primitivními národy

-některé věci držely anarchismus zpět a bránily jeho àjeho cíl – likvidace státu– bývá považován za jednoduše nerealistický, anarchisté zpravidla nechtějí sami sebe příliš organizovat do nějakých byrokraticky uspořádaných a tedy efektivních politických stran, které by se pustily do volebního boje, anarchismus není koherentní, jednotné hnutí

 

základní ideje

-obecně vzato ultraliberalismus a ultrasocialismus

–proti státu – a nejenom proti němu, proti jakékoliv autoritě a vládě člověka nad člověkem, anarchisté tvrdí, že obojí je proti principům svobody a rovnosti, ovšem to je těžké – i anarchisté by uznali autoritu některých lidí, např. lékařů (ve věcech léčení) či učitelů (ve věcech učení), ovšem i takovéto typy autority by chápali jako podstatně podezřelé, zneužitelné, nebezpečné, vždy jsou proti násilnému a vynucovacímu užívání autority, autorita státu je na rozdíl od autority lékaře absolutní (není žádná oblast lidské činnosti, která by jí byla prostá), vynucovaná násilím (policie, vězení), navíc existence států vede k válkám – státy potřebují stále další teritoria, jednotlivci ne

–přirozený řád – anarchisté věří, že existence státu není nutná, jsou často velmi skeptičtí vzhledem k současné politické realitě (všude korupce, spojení mezi byznysem a politikou, ne-li všude spiknutí), ale na druhou stranu velmi optimističtí až utopističtí vzhledem k tomu, čeho je člověk schopen, lidé = mírumilovní, rozumní tvorové, kteří nepotřebují systémy vynucování k tomu, aby žili v míru, naopak právě ty systémy, jako stát či policie, jsou podle nich příčinami války nebo zločinu, případně až sociální ekologie a přirozený soulad nejenom lidí mezi lidmi, ale veškerého života na planetě

–antiklerikalismus – anarchisté jsou proti všem typům povinnosti, autority – tedy i proti církvím, mají dva problémy s církvemi, tj. souvislost se státem a omezování chování jednotlivce morálními pravidly, nicméně nemusí odmítat náboženství, sympatie pro zen buddhismus, případně anarchističtější proudy v křesťanství

–svobodná ekonomika – vzhledem k ekonomice je největší napětí uvnitř anarchismu, většina blízká socialismu, jiní naopak hájili soutěžní kapitalismus a právo na soukromý majetek, kolektivistický a individualistický anarchismus (individualistický – Max Stirner, zastává až extrémní egoismus, člověk může jednat, jak chce, veškeré řízení věcí by přenesli na soukromou sféru, takový systém je pak založen na soukromém vlastnictví a svobodné konkurenci, kolektivistický – zdůrazňuje naopak společné vlastnictví, mezi nejvýznamnější teoretiky kolektivistického anarchismu patří Michail Bakunin a Petr Kropotkin), oba dva proudy ovšem odmítají ten typ kapitalismu, který funguje na Západě, proti intervencím státu, proti monopolům, ovšem stejně tak odmítali i státní socialismus komunistického bloku

 

Feminismus

-výraz „feminismus“ je známou součástí každodenního jazyka až od 60. let 20. st.

-snaha zlepšit sociální pozici žen

-dvě základní teze – ženy jsou znevýhodňovány kvůli pohlaví, toto znevýhodňování by mělo skončit

-konkrétních témat je  mnoho, např. volební právo žen, rovný přístup ke vzdělání, zvýšení počtu žen na elitních pozicích ve společnosti, legalizace potratů,…

-navazuje na rozličné politické proudy – odtud různá strategie feministek (liberální, socialistická, radikální)

-do doby rozvoje feminismu existoval pocit, že nadvláda mužů nad ženami je přirozená, že vůbec není politickým problémem, a že se jí proto není třeba zabývat

-staré feministické ideje již v Číně nebo Řecku

-organizované úsilí o boj za práva žen ovšem až od 19. století – Mary Wollstonecraft – Obhajoba práv žen (1792) – první text moderního feminismu

-první velké téma – boj sufražetek za ženské volební právo, první vlna feminismu – boj žen za rovné právní a politické postavení, rozvoj především v nejdemokratičtějších státech, tj. ve Velké Británii a v USA

-první volební právo žen bylo 1893 na Novém Zélandě, v USA 1920 – dosažením volebního práva hnutí ztratilo na síle

-60. Léta neboli druhá vlna feminismu – už jiná témata týkající se spíše sociálního podřízení žen mužům, osobní život, sexuální a psychologické aspekty útlaku

 

základní ideje

–veřejný muž a soukromá žena – klasické pojetí politiky přiřazuje politiku veřejnému prostoru, rodinný život nebyl brán jako součást politiky, feministky ale tvrdí, že i rodinný život je součástí a věcí politiky, politika existuje všude, kde existuje nějaký sociální konflikt, jedna feministická definice politiky: „mocenské vztahy a uspořádání, kterými je jedna skupina osob kontrolována jinou skupinou osob“

–patriarchát – podle feministek dělení podle genderu (rodu) není přirozené, ale je věcí politiky, naše společnost je patriarchální (doslova to znamená „vláda otce“), tj. nadvláda otce / manžela nad rodinou, a tedy podřízení ženy a dětí a na to je pak navázána nadvláda mužů ve všech institucích, tedy patriarchát jako vláda mužů vůbec, přirozeně patriarchát má v různých společnostech různou sílu, dnes na Západě není tak hrozná, ale v Africe, Indii, v islámských světech ano

–pohlaví a gender – přísné oddělení toho, co je dané přírodou, a toho, co je sociální (pohlaví x gender, rod), např. žena na rozdíl od muže je s to kojit děti, to ale neznamená, že by byla biologicky determinována k tomu, aby děti vychovávala až do dospělosti, aby její jedinou sociální rolí byla role matky, doma sedící

 

 

 

 

varianty feminismu

–liberální – např. Wollstonecraftová, podřízenost žen hodnotí z hlediska nerovné distribuce práv a příležitostí ve společnosti, pokoušejí se o reformu veřejné sféry, o zlepšení politického postavení žen, o zlepšení vyhlídek na vzdělání a kariéru

–socialistický – zaměření na souvislost mezi podřízeným postavením žen a kapitalistickým výrobním způsobem, zbavují muže břemene domácích prací a zároveň fungují jako rezervní armáda pracovních sil

–radikální – genderové rozdělení je nejvýznamnějším rozdělením ve společnosti, všechny společnosti se vyznačují patriarchátem (=ženy jsou pod kontrolou mužů), hlásají nutnost sexuální revoluce, která změní strukturu rodinného a osobního života, extrémně radikální feminismus prezentuje muže jako nepřátele a hlásá, že ženy se musí zcela vymanit z mužské společnosti

 

Environmentalismus

-jako politický proud se objevuje tato ideologie (vlastní především tzv. stranám „zelených“) v západní politice v průběhu 2. poloviny 20. století – konkrétně od 60. let; za klíčový okamžik bývá považováno vydání knihy Rachel Carsonové The Silent Spring (1962) – šlo totiž o dílo, které jako jedno z prvních upoutalo pozornost ke vznikající ekologické krizi

-právě jejích příznaků si všímá ideologie environmentalistu, jde o příznaky typu neustálého růstu světové populace, vyčerpatelnosti neobnovitelných zdrojů, znečištění prostředí v důsledku průmyslu

-tato politická ideologie navazuje na myšlenky ekologie – vědy, která studuje vztahy organismů k jejich prostředí (k ekosystémům, seberegulujícím celkům, v rámci nichž žijí živí tvorové – příkladem ekosystému je například jezero; tyto jednotlivé ekosystémy nejsou soběstačné, odkazují na sebe navzájem a v posledku na celek planetárního ekosystému)

-environmentalismus jako ideologie pak zdůrazňuje skutečnost, že lidskému životu je možné porozumět jen v kontextu přírodního světa; a že je tomu třeba přizpůsobit i politiku, která dosud vycházela z antropocentrického pohledu na svět a z předpokladů typických pro moderní lidstvo (příroda chápaná jako složitý mechanismus, který je třeba analyzovat vědou a díky technice co možná nejvíce využít pro materiální pokrok lidí – tento předpoklad přitom spojuje všechny tradiční politické ideologie)

-rozvoj environmentalismu souvisí s aktivitami hnutí typu Greenpeace

 

základní ideje

–ekologie – i člověk je jen součástí jednotlivých ekosystémů, v posledku Země (ekosféry, biosféry), díky svým technologickým znalostem je schopen ekosféru zásadně narušit (symbolem této destruktivní moci člověka je atomová energie), je proto třeba určovat politiku způsobem, který by člověku umožnil na Zemi žít déle (toto stanovisko ovšem radikálnější environmentalisté odmítají jako stále antropocentrické a místo toho zdůrazňují, že cílem není člověk nýbrž celek ekosystému a jednotlivé druhy jsou v zásadě rovné (biocentrismus)àodtud environmentalistický důraz na práva zvířat nebo vegetariánství)

–holismus – je třeba si uvědomit, že svět je celek a je nutné ho tak chápatàmy nejsme subjekt oddělený od „objektu“ přírody, jsme její součástí, environmentalismus zdůrazňuje jak vědecké objevy (kvantová mechanika ve fyzice), tak náboženské tradice (buddhismus a východní myšlení vůbec; stará pohanská náboženství, která pracují například s představou Matky Země), které poukazují na jednotu a provázanost člověka a světa, James Lovelock například přišel s hypotézou, že Země (Gaia) je sama živým organismem – např. udržuje (jako živí tvorové) stabilní vnitřní prostředí (homeostáza)

–technologie vs. příroda – environmentalismus ve všech svých podobách odmítá považovat vědecko-technický pokrok za něco automaticky dobrého a správného, tento pokrok totiž sice umožňuje lidem čím dál tím více uskutečňovat své materiální tužby, nepřináší ale moudrost, která by ukázala, zda jsou tyto touhy správné, někteří environmentalisté říkají, že je třeba se techniky vůbec vzdát a vrátit se k přírodě, k venkovskému životu, k půdě, k soběstačným komunám (to je typické pro anarcho-environmentalisty, paradoxně s podobnými tezemi přišel také Walter Darré, německý ministr zemědělství za nacistické Třetí říše), většina environmentalistů je méně radikální a spíše se snaží nastolit rovnováhu mezi technologií a přírodou – přijímá, že je technologie pozitivní, ovšem nikoliv sama o sobě, nýbrž jen tehdy, když přispívá k dobru člověka i přírody

–udržitelnost – tato idea úzce souvisí s vědeckou zákonitostí entropie – podle ní ve všech uzavřených systémech (tj. systémech, které nepřijímají energii z vnějšku) dochází k úpadku, k dezintegraci – stupeň řádu a integrace v nich klesá, v posledku to platí i pro svět, v němž žijeme – i energie ve Sluneční soustavě se nakonec vyčerpá, a to bez ohledu na to, jak se lidé chovají, nicméně lidské chování může výrazně ovlivnit dobu, po níž se podaří udržet na naší planetě podmínky vhodné pro lidský život, environmentalismus proto prosazuje ideu tzv. udržitelného rozvoje – politiku a životní praxi, která by sice umožnila rozvoj (a to i materiální, jak aspoň říkají umírnění environmentalisté), ovšem rozvoj, který nebude spočívat např. na závislosti na neobnovitelných zdrojích, který nebude příliš krátkodobý, někteří environmentalisté používají metaforu, podle níž jsou lidé na Zemi jako na „vesmírné lodi“ – její zdroje jsou omezené, je třeba s nimi nakládat rozumě

 

varianty environmentalismu

-ideologie environmentalismu jde ve svých různých projevech napříč tradičním členěním na levici a pravici

–liberální reformní environmentalisté – ti nechtějí radikální, revoluční změnu ani v politickém systému, ani ve vztahu člověka k vědě

–ekosocialismus – ten se domnívá, že je špatný vztah člověka v přírodě důsledkem kapitalismu

–anarcho-environmentalismus – ti věří v život v soběstačných, k přírodě přátelských komunitách

–reakční environmentalismus konzervativního až fašistického střihu – romantika idealizovaného venkovského života, tradičního řádu a autoritativní vlády

-používá se také členění na „light greens“ a „dark greens“ – první jsou méně radikální než druzí, hlásají techniku s lidskou tváří, trvale udržitelný rozvoj, zatímco druzí chtějí revoluční změnu lidské společnosti a lidského uvažování (např. naprosté odmítnutí materiálního blahobytu v moderním slova smyslu)