Quo vadis české školství? Je tvým úkolem vzdělávat nebo vychovávat? To je otázka, kterou si jistě klade každý z nás. Během uplynulých desetiletí došlo ke znatelné transformaci. Vedle školního vzdělávání začala na významu nabývat andragogika neboli vzdělávání dospělých. Vzdělávání se stalo celoživotním procesem, neboť dnešní pracovník nevystačí celý svůj pracovní život se znalostmi získanými během školních let.
Zaměřme se však na vzdělávání dětí a adolescentů v českém školství. Vzdělávání bude vždy proces osvojování znalostí, dovedností a postojů. Tento proces probíhá učením během výuky, získáváním zkušeností a podobně. Výsledkem vzdělávacího procesu je vzdělání.
Již Jana Ámos Komenský ve své knize Orbis Pictus popisuje vzdělávání takto: „Učitel seděl za katedrou, žáci v lavicích. On učil, něco předpisoval křídou na tabuli. Někteří seděli u stolu a psali, někteří stáli a říkali, co se naučili nazpaměť. Učitel opravoval chyby“. Tento styl výuky každý zná, neboť ho sám absolvoval.
Otázka na dnešní střední generaci by mohla znít: „Co se Vám vybaví při šlově vzdělávání, škola?“ Odpověď by se v mnohém jistě shodovala s popisem z Orbis Pictus uvedeným výše. Popsaná představa se však v mnoha směrech zachovává dodnes, děti musí při vyučování tiše sedět, pozorně poslouchat výklad vyučujícího, odpovídat na jeho otázky a správně plnit všechny pokyny.
Výuka probíhá podle pravidel a didaktických zásad, s nimiž se pedagogové seznamují během svých studií a které přebírají od svých vlastních učitelů a starších kolegů. Na tomto přístupu ostatně není nic špatného, díky memorování jsme schopni si danou znalost osvojit.
Jenže svět už není, co býval. Dnešní doba vyvíjí velký tlak na to, aby se jednotlivci dokázali přizpůsobovat turbulentnímu prostředí. Jejich „těžce“ nabyté znalosti v kontextu nových metod a přístupů při výkonu práce mohou ztrácet svůj význam. Není tak důležité vštěpit si znalost, ale naučit se aktivně si osvojovat poznatky a vytvářet potřebné kompetence v podnětném prostředí školní učebny a školy.
Při tzv. otevřeném vyučování se zásadním způsobem mění vztah vyučujících k žákům a zejména vztah k jejich činnosti při vyučování. Vyučování se „otevírá“, žákům se poskytuje mnohem větší svoboda v rozhodování, jak se „zmocnit“ učebních obsahů.
Je otázka, zda žák či student je schopný sám posoudit, kterou znalost potřebuje získat a tuto znalost si opatřit. Dle mého názoru je nutné alespoň v počátcích vzdělávání přistupovat k dítěti „přikazujícím“ stylem a znalosti mu vštěpovat. Záleží však také na předmětu. Nikdo nebude pochybovat, že žák se musí naučit vyjmenovaná slova či sčítat a odečítat. Vštěpování znalostí a přijímání znalostí od učitele bez námitek vyžaduje jistou pokoru, učí děti disciplině a překonávat nechuť něco udělat.
Diktát dnešní doby je však jasný. Není potřeba inteligentních hrdinů, média a masmedia nám každý den předkládají jako příklady jedince, kteří svého postavení nedosáhli pílí a prací, ale „vychytralostí“, schopností někoho obejít. To se pak odráží i na požadavcích na vzdělávání a učitele. Není potřeba, aby učitelé naše děti „něco“ naučili, ale aby je naučili „vyzrát“ nad ostatními.
Jistě si každý vzpomene na prvorepublikové filmy, kdy pan učitel byl někdo. V každém filmu byl učitel vážený člen dané komunity, o jehož názoru a rozhodnutí si nedovolil nikdo polemizovat. Byl morálním příkladem pro nezletilé. S vývojem společnosti však ubývá kultur a zemí, kde se učitelé těší vysoké společenské prestiži.
V naší republice se učitel již několik let úspěšně umisťuje v dolní polovině tabulky prestiže jednotlivých povolání. Učitel se stává díky nové „otevřené“ výuce partnerem nejen dětí, ale i rodičů.
A je to právě rodič, kdo má rozhoduje a má moc nad výchovou svých dětí. To je jistě správně, problém však nastává, když se postoj rodičů a učitelů dostane do konfliktu. Objevuje se příliš mnoho rodičů, kteří vědí lépe než učitel, jak vzdělávat. Je opravdu k smíchu, že vyučená uklizečka či prodavačka pevně věří, že ví více než vystudovaný pedagog.
Tito rodiče, ve vlastním studiu mnohdy neúspěšní, však formují vztah svého dítěte ke škole. Učitel se tak dostává do situace, kdy dítě nemůže exemplárně potrestat. Vyhrožovat mu propadnutím také nemá příliš valný význam. Dítě propadne jednou na každém stupni školy a pak už postupuje věkem.
Svět ani skutečnost však nejsou černobílé. Je možné polemizovat, zda postavení školství způsobila vláda neustále se nevyjasněnou koncepcí českého školství či si za to můžeme my občané sami. Povolaní ve službách státu si musí zodpovědět, zda učitel má jen vzdělávat nebo i vychovávat. A jak má vychovávat, pokud konečné slovo mají rodiče.
Zprávy z amerického kontinentu ukazují, kam až může liberální výchova zajít. A otázka na závěr. Pokud cíleně budeme snižovat hodnotu odborníků na vzdělávání a výchovu, kde bereme jistotu, že naše děti v budoucnu nesníží hodnotu nás jako odborníků na život?