Argot je jazykovou problematikou, se kterou se většina z nás přímo nesetká, ale můžeme se s ním setká a dokonce nevědomky používat některá slova argotického lexika. Tato práce se pokusí přiblížit, co argot vůbec je, kde se používá a poukáže na některé prvky argotu českých věznic.

Tato práce vychází především z publikace Lucie Radkové z roku 2012 (Jak se mluví za zdmi českých věznic).

1      Argot: vymezení pojmu

Nejprve si specifikujme, co to vlastně argot je.

Argot je jistým specifickým typem sociolektu (mluvy určité skupiny lidí), jenž je zkoumán především sociální dialektologií/sociolektologií. Vytváří si vlastní lexikální zásobu např. užíváním určitých pojmů v jiném smyslu, který se z hlediska ostatních rovin českého jazyka může jevit zvláštní, někdy i nesmyslný.

„Jeden ze základních znaků argotu — negování platné konvence, rozkládání platné normy je patrně stále živý, ovšem jako tendence, protože z obecně platné normy se vymanit nelze. Narušování platné normy se nemůže chápat jako její ignorování; jde-li se proti tomu, co platí, musí se nutně platná norma, třebaže v negativním slova smyslu, respektovat, nikoli ignorovat. Už dorozumívací stránka a vlastní poslání argotu vyžaduje jistou zakotvenost v národním jazykovém komplexu. Argot nemá vlastní mluvnickou strukturu a ani ji nemůže vytvořit.“

Argot je užíván především v mluvené komunikaci, ale existují i výjimky, kdy je argot užíván i v umělecké literatuře např. v přímé řeči některých postav. V každém případě je argot využíván především mezi uživateli okrajové společnosti, kterými jsou zločinci, uživatelé drog a jim podobné existence, které nerespektují zákon. I z toho důvodu argot vzniká – aby si tito lidé zjednodušili komunikaci a zároveň utajili, o čem se baví.

Jednoduše řečeno: dva drogově závislí lidé se na autobusové zastávce nebudou bavit o tom, kde seženou svou denní dávku drogy, ale pokusí se to zašifrovat a ukrýt před okolím a případnými nechtěnými diváky hovoru. Pro drogu využijí nějaké neobvyklé označení. Pro pervitin se ustálilo označení perník, perníček, piko, peří. Pro marihuanu jsou známé pojmy maruška, mařka, tráva, travka, matroš atp.

Výše uvedená terminologie vlivem prolínání trestanecké i netrestanecké kultury ovlivňuje netrestaneckou kulturu a přenáší do ní své významy slov.

2      Argot: vězeňská mluva

„Položíme-li si otázku, zda je v penitenciárním prostředí užíván vězeňský slang, či vězeňský argot, dospějeme pro prostudování příslušné literatury k závěru, že v případě výrazů užívaných lidmi, kteří se dostali do rozporu se zákonem, se v českém lingvistickém prostředí běžně užívá jak termín ergot, tak termín slang, někdy dokonce oba termíny střídavě.“

Výše zmíněná citace nám říká, že není nutné rozlišovat pojmy vězeňský argot a vězeňský slang. Pro potřeby této práce bude používán i nadále termín vězeňský argot, aby bylo lépe vystiženo téma celé práce – tedy argot.

V českých věznicích se argot rozvíjí poměrně charakteristicky a jakýsi základní slovník můžeme nalézt právě v knize Jak se mluví za zdmi českých věznic Lucie Radkové z roku 2012. Některá slova a slovní spojení budou uvedena až níže. Studie Radkové vychází z jejího pozorování ve Věznici Heřmanice, Věznici Opava a Věznici Mírov.

2.1   Vězeňský argot: osvojování

Z výzkumu, který Radková ve věznicích prováděla, vyplývá, že noví trestanci přechází na vězeňský argot hlavně z toho důvodu, že tak mluví každý a je tedy jednodušší se dorozumět. Nejde zde tedy primárně o to, aby došlo k utajení rozhovorů před ostrahou. I toto je však součást smyslu argotu, takže jde o utajení a strážní se musí doučovat stále nové a nové termíny. Stejně tak musí trestanci nové termíny vymýšlet. Proto je vězeňský argot poměrně pružnou a neucelenou záležitostí lišící se věznice od věznice v jemných rozdílech.

Co se osvojování argotu týče, většina odsouzených uvedla, že se jej naučila odposlechem, postupným přejímáním za svůj a aktivním používáním.

2.2   Vězeňský argot: za branami věznice

Přenášení argotismů i mezi obyčejné netrestané lidi může nastat, pokud je např. trestanec propuštěn na svobodu a nese si s sebou z vězení vliv vězeňské mluvy. Další způsob přenášení argotismů mezi věznicí a netrestanci je stav, kdy strážní ve věznici naslouchají trestancům, kteří se mezi sebou baví. Postupem času se ale každá šifra prolomí a je odhaleno, o čem se trestanci hovoří. Tito strážní po čase začínají přejímat argotismy do své slovní zásoby, aktivně je používají a vynášejí je za brány věznice do prostředí domova a známých – do prostředí, kde se nevyžaduje spisovná čeština a nosí si tak „práci domů“.

Fenomén, kdy je vězeňský argot vynesen z věznice a „infikuje“ netrestance, můžeme pozorovat na následujícím případu: přítel (dnes již bývalý) Radky T. nastoupil k výkonu trestu za výrobu a distribuci drog a menší krádeže. Během několika týdnů si plně osvojil vězeňskou mluvu, aby se lépe domluvil se spoluvězni a mohl tak navazovat kontakty potřebné k jistému sociálnímu životu uvnitř uzavřené komunity věznice. Po uplynutí doby výkonu trestu byl propuštěn na svobodu a navrátil se ke své přítelkyni (v té době právě Radce T.), navázal opět kontakt s přáteli a rodinou. S sebou si nesl již argotem prosycený slovník, který používal v neoficiálních a neveřejných hovorech, tudíž nemusel hlídat, zda mluví spisovně. Nová slova, která doposud nebyla obsahem slovní zásoby jeho přátel a rodiny, si nakonec našla cestu k některým jedincům, kteří s ním byli denně v kontaktu. Po nějaké době byla Radka T. v kontaktu i s obyvateli vesnice a některá nová slova již aktivně využívala. Stalo se tedy, že podobným řetězcem šíření se některé pojmy přenesly mezi lidi, kteří s vězeňským prostředím nikdy nepřišli do kontaktu.

Podobných případů, jako je tento, je nejen v naší republice nespočet a argotismy si touto cestou dokáží najít cestu v věznice, kde vznikají, ven – mezi nikdy netrestanou a zločinů neznalou veřejnost.

Následující citace poměrně výstižně shrnuje smysl a obsah této práce: „Za velmi šťastný, dosud však málo využívaný, pokládám Trostův pojem argotizování. Tak bychom mohli označit využívání argotických prostředků jinými společenskými skupinami (ovšem také i jednotlivci) než těmi, jimž je argot specifickým nástrojem dorozumění. Platí-li totiž, že argot je jazykový útvar tajný, mělo by platit a do jisté míry také platí, že jakékoli prozrazení jednotlivých prostředků (jejich obsahu a významu) je činí dříve nebo později pro vlastní argot neupotřebitelnými. Ale k argotizování, jehož smyslem je něco zcela jiného, se hodí i nadále. Je ovšem rozdíl, zmocňuje-li se argotismů např. v kontextu první republiky velkoměstská společenská smetánka nebo studenti. Argotizováním velkoměstská smetánka chce ukázat, jak se emancipovala z tradiční vázanosti maloměstské, maloburžoazní; pro studenty jsou argotismy nejspíše zdrojem výraziva, které má vlastnosti, o něž do značné míry studenti usilují, tj. vtipnost, překvapivost, smělost tvoření atd. Je tu ovšem jistá hranice, a to v tom, že při všech těchto vlastnostech využívaných argotismů musí být zachována možnost jim porozumět, třebaže s vynaložením jisté míry důvtipu, což ve vlastním argotu nezbytné není, resp. může být i na překážku. Poněkud jinou problematiku představuje argotizování nebo využívání argotismů v uměleckém stylu. Zde se nejčastěji uplatňují jako výrazné prvky charakterizační, přibližující jednající osoby, dobu, prostředí, situaci atd., nebo prvky v širokém slova smyslu emotivní, popř. obojí.“

Celkově můžeme argot zhodnotit tak, že jde o sociolekt určité uzavřené skupiny, jež se s největší pravděpodobností pohybuje na okraji společnosti. Člověku neznalému agotu mohou některé pojmy a některá slova připadat nesmyslná a v nelogických souvislostech, avšak ti, kteří mají argotu rozumět, mu rozumí.

V českých věznicích je argot ve většině případů osvojován odposloucháváním ostatních trestanců a postupným aktivním používáním. Primárně není vězeňský argot určen k utajení, ale čistě jen jako prostředek komunikace mezi vězni i dozorci.