Biblická potopa je nápadně podobná výše zmíněné řecké potopě světa. Zřejmě obě vychází z podobného pramene, avšak každá si nese zatížení daným náboženstvím, jež tématiku zpracovává.
V Bibli je možno narazit na kapitoly o potopě světa poměrně rychle. Jedná se o kapitoly První knihy Mojžíšovy (Genesis). V kapitolách Gn 6,5 až 6,6 si můžeme všimnout tohoto: „Ale když viděl Hospodin, an se rozmnožuje zlost lidská na zemi, a že by všelijaké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas, litoval Hospodin, že učinil člověka na zemi a bolest měl v srdci svém.“
Právě lidská zkaženost byla důvodem, proč se Bůh rozhodl zničit lidstvo, jež stvořil. Jediný, kdo o Božím záměru věděl a byl varován předem, byl Noe. Ten byl zřejmě jedním z posledních spravedlivých a oddaně věřících, proto byl on i s rodinou ušetřen. Dostal pokyn k postavení korábu ze dřeva gofer[1] o rozměrech 300 * 50 * 30 loktů (přibližně 135 * 22,5 * 13,7 metrů). Loď měla tři patra a byla naplněna potravinami pro lidi i zvířata. Zvířat byl vzat na archu pár od každého druhu zvířat nečistých a sedm párů od každého druhu zvířat čistých, ptáci byli naloděni rovněž po sedmi párech. Z fauny nebyly naloděny pouze ryby a ostatní vodní živočichové, neboť pro ty nebyla světová potopa reálnou hrozbou. Krom zvěře se nalodil Noe, jeho žena, synové Šém, Chám a Jáfet a jejich ženy.
Po nalodění lidí a zvířat spustil čtyřicetidenní déšť, stouply vody a vyhladily veškeré lidstvo a zvířenu. Potopa samotná trvala sto padesát dnů od konce dešťů. Dle biblické datace začala potopa 17. chešvanu 1656 (na podzim roku 2104 př. n. l.).
Po sto padesáti dnech začaly vody klesat a archa zůstala uvězněna na pohoří Ararat. Když začaly z hladiny vystupovat vrcholky hor, vypustil Noe krkavce. Ten se stále vracel zpět na loď a bylo tedy jasné, že není vysušena veškerá pevnina. Později byla vypuštěna holubice, která se také vrátila, ale po sedmi dnech byla vypuštěna opět a vrátila se až k večeru a olivovým listem v zobáku. Tak Noe rozpoznal, že vody opadly i z nížin. Po dalších sedmi dnech byla holubice vypuštěna naposledy, již se nevrátila. Tehdy Bůh vydal pokyn k vylodění. Noe mu na oplátku za život svůj a životy členů své rodiny obětoval od každého druhu čistých zvířat a ptáků, Bůh s ním na oplátku uzavřel smlouvu, že již nikdy svět nezničí. Rovněž povolil lidem pojídat maso zvířat, ryb a ptáků i všemožné byliny. Jediné, co se nesmělo pozřít, byla krev, v níž je obsažena duše.
Jako věčný důkaz a připomínka smlouvy lidstva s Bohem je duha. Ta má být připomínkou především pro Boha samotného, aby vždy ukončil deště i ve velkém rozhořčení nad lidským plemenem.
[1] Dřevo gofer bylo zřejmě cypřišové dřevo, které je pro stavbu lodí ideální, neboť disponuje vysokou odolností proti vodě a plísním.