Mácha Karel Hynek – Máj

Publikováno Jáchym Šimek

                                                                      

Osnova:

 

  1.  Úvod
  2. Autor
  •  Postavy
  1. Děj a kompozice
  2. Jazyk a styl
  3. Okolnosti vzniku díla

VII.  Vliv díla

VIII. Závěr

  1. Úvod

 

Lyrickoepická báseň Máj je vrcholné básnické dílo českého romantismu Karla Hynka Máchy.  Vznikla v dubnu 1836, po vydání je nepochopena veřejností i kritikou. Je to báseň „polytematická” (je v ní zakódované tajemství a čtenář ho musí rozšifrovat). Obsahuje všechny charakteristické znaky světového romantismu: subjektivismus, tvůrčí fantazii, smysl pro obraznost, motivy tragické lásky a smrti, silnou kontrastnost jevů atd. Řeší vnitřní rozervanost člověka, který nemůže uskutečnit své sny a zároveň zůstává na okraji společnosti, která jej pro jeho odlišnost nechce přijmout. Kritizuje tehdejší společnost, v kontrastu k ní obdivuje krásy přírody. Centrem Máchova zájmu je jedinec jak ve vnější podobě, tak v podobě vnitřní, který nahlíží do lidského nitra a který pokládá otázky týkající se smyslu lidské existence a marné vzpoury jedince proti osudu. Tímto dílem dal Mácha vzniknout modernímu jazyku české poezie, v němž už se projevily neobyčejné významové i zvukové složky, dále pak neobvyklá spojení vytvářející ojedinělé básnické obrazy.

  1. Autor

 

Karel Hynek Mácha  (*16. 11. 1810 Praha – †06. 11. 1836 Litoměřice)

Český básník a prozaik, nejvýznamnější představitel romantismu v české literatuře. Autor lyrickoepické básně Máj. Byl osobou plnou rozporů a jeho krátký život se v některých ohledech podobal životu hrdinů jeho děl.

Karel Hynek Mácha se narodil v Praze na Malé Straně v chudé rodině. Při biřmování dostal jméno Ignaz Mácha, ale později si jméno Ignaz počeštil na Hynek a také si před své jméno přidal jméno Karel, jako symbol povstání a obrození v Čechách. Jeho otec, jenž přišel do Prahy ze Sedlčanska, byl vyučen mlynářem. Matka byla dcerou varhaníka z Malé Strany a měla vyvinutý smysl pro hudbu.

Od roku 1816 začal Mácha chodit do farní školy u Svatého Petra a v roce 1821 přešel do hlavní školy u piaristů. V letech 1824 až 1830 studoval na městském gymnáziu v Příkopech. Po maturitě začal studovat filosofii a práva a pak nastoupil jako advokátní praktikant u soudu v Litoměřicích.

Rád podnikal dlouhé pěší výlety nejen na venkov k otcovým příbuzným, ale také do Krkonoš, navštěvoval české hrady. Také se vypravil přes Alpy do Itálie. Za právnických studií působil Mácha jako herec Tylovi ochotnické družiny v Kajetánském domě na Malé Straně a hrál i v představeních ve Stavovském divadle. Mácha hodně sledoval evropskou literaturu. Značný zájem u něj vyvolalo povstání v Polsku proti ruskému carovi. Mácha se nejen učil polsky, ale byl i členem několika tajných spolků, které sympatizovaly s polskými povstalci a pomáhaly jim. V roce 1834 poznal v Tylově skupině dceru kuchaře Eleonoru Šimkovou, která se stala jeho osudovou láskou. Po narození syna Ludvíka se Mácha rozhodl, že se s Eleonorou ožení. K svatbě ale už nedošlo. Mácha krátce před tím zemřel v Litoměřicích, když pomáhal hasit požár stodoly na okraji města a buď dostal infekci z vody, kterou přitom pil, nebo se nachladil. Jeho pohřeb se konal v den plánované svatby. Jeho syn skonal nedlouho potom. Eleonora zemřela v roce 1891.

Své náměty čerpal Mácha jednak z poznatků ze svých cest, jednak z rozsáhlé četby romantických autorů, jako byli G. G. Byron, W. Scott, J. W. Goethe, W. Shakespeare, J. G. Herder a další.

Své první básně – prvotiny psal německy. Nikdy je neotiskl. Pouze básnické pokusy tzv. „německé prvotiny”, dále „české prvotiny” (Svatý Ivan, Svatý Vojtěch, Vorlík) byly vytištěny. Věnoval se i prozaické tvorbě. Tvoří ji soubor autobiografických povídek Obrazy ze života mého (1834), ze kterých dokončil jen dvě povídky: Večer na Bezdězu a Márinku.  Dále román Cikáni (1835), básnická próza Pouť Krkonošská (1835), lyrickoepická skladba Mnich (1833). Chtěl napsat tetralogii „Kat”, avšak uskutečnil jen 1. díl Křivoklad (Valdek, Vyšehrad, Karlův Tejn) z doby Václava IV. V roce 1836 vydal své vrcholné dílo Máj.

III.   Postavy

V básni se objevují tři hlavní postavy – Jarmila, Vilém, Hynek, ostatní – člen loupežnické družiny, žalářník, modlící se dav. Hlavní postavy se v básni nesetkají: vzniklo by totiž dynamické napětí, posílil by se děj a to autor záměrně nechce. Do řečí postav vkládá Mácha své úvahy, pocity a prožitky. Sám Mácha se v závěrečném zpěvu stylizuje do postavy Hynka.

Jarmila  

 „Dívčina krásná, anjel padlý, co amarant na jaro svadlý”

Krásná dívka milující Viléma. Zabije se, když zjistí, že Vilém bude popraven. Skočí do jezera ze skály.

Vilém

 „To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí. Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“

Vůdce loupežnické družiny, který byl v mládí vyhnán otcem a dal se na dráhu zločinu. Později se zamiluje do Jarmily a ze žárlivosti zabije svého otce, svůdce Jarmily.

 

Hynek

„Bez konce láska je, zklamánať láska má”

Poutník, sám autor, který se po letech vydává na místo Vilémovy popravy a ztotožní se s tragickým osudem Jarmily a Viléma.

  1. Děj a kompozice

Složení:

Báseň Máj se skládá z úvodní básně + 4 zpěvů a 2 intermezz (mezihry mají za úkol zrychlovat a zpomalovat, příbuznost s hudební skladbou). Mácha uvolňuje kompozici tím, že porušuje souvislost dějovou a příčinnou, potlačuje dějové napětí, vyzdvihuje 1. osobu vypravovatele (tím je naznačen vztah autora k hrdinovi). To přispívá k subjektivizaci lyriky.

Úvodní báseň

Dedikační báseň, která oslavuje Čechy, má buditelský ráz („Čechové jsou národ dobří”). Touto básní se Mácha pokusil zalepit oči českým vlastencům, kteří si nedovedli představit, že by vyšla knížka, která by nesloužila jejich idejím. Předzpěv této básně lze považovat za skrytou parodii Čelakovského Společných písní z roku 1835, kde každá sloka končí refrénem: „Tys bratr náš, tys vlastenec, sem tobě kvítí za věnec!” Předzpěv byl zhudebněn ještě během Máchova života.

  1. zpěv

Na začátku je lyrický popis, který oslavuje májovou přírodu a lásku. Poté je vystřídán epickou linií, která obsahuje motivy lásky, nevěry a svedení.

Jarmila očekává večer milence na břehu. Člun se rychle blíží a někdo z něho vylézá. Dívka se mu vrhne do náruče, avšak není to její milý – Vilém, ale jeho přítel, člen loupežnické družiny, který zvěstuje, že Vilém je ve vězení a zítřejší ráno bude popraven, protože zabil svého otce, kterého sice neznal, protože byl v mládí vypuzen a dal se mezi loupežníky a nyní zabil svůdce své milenky. Jarmila poté spáchá sebevraždu skokem ze skály do jezera.

 

 

 

 

 

 

  1. zpěv

Vilém dlí ve vězení a vyslovuje hluboké reflexe o smyslu života. Přemýšlí o dětství, o otci, o loupežnickém životě.  Postupně lyrika převládá (zde jsou kontrasty života × smrti, jedince × společnosti), dospívá k určitému materialismu – Vilém ruší představu o posmrtném životě („život je konečný”) a nachází vztah k zemi. Nakonec jeho řeč a myšlenky vyúsťují v obžalobu společnosti a otce. Také vzpomíná na svou milenku („Ach, ona, ona, Anděl můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal”). Hlídač, který vyslechne jeho monolog, je otřesen na duši a již nikdy ho není vidět, že by se smál.

  1. intermezzo

Sbor duchů očekává smrt Viléma a připravuje se na jeho návrat do lůna matky země.  „Teď pravý čas! – připravte stán – neb zítra strašný lesů pán mezi nás bude uveden.”

III. zpěv

Zobrazení Vilémovi popravy. Vilém se naposledy loučí se zemí, která pro něj byla jedinou jistotou. Příroda je však k němu lhostejná. Vzpomíná také na dětství, jež pro něj bylo nejkrásnějším obdobím života. Je popraven stětím hlavy a jeho tělo je vpleteno do kola.   Kontrast krásné přírody a lidského osudu.

  1. intermezzo

Zachycení loupežníků z Vilémovy družiny, kteří po Vilémovi truchlí.  „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!”

  1. zpěv

Je nejvíc prostoupen subjektivismem. Básník se po letech vrací na místo tragédie, ptá se po jejich osudu. Připadá mu, že jejich osudy jsou podobné, nachází tudíž jen sebe, hlavní herec tragédie je už pouze on sám. Ztotožňuje se s jejich osudem: „Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!”

 

 

 

  1. Jazyk a styl

Máj je psán jambem = dvouslabičná básnická stopa, jež sestává z první slabiky a nepřízvučné a druhé přízvučné, Mácha  vytvořil tzv. novočeský jamb = na konec verše kladl jednoslabičná slova, např. máj, háj, čas, hlas, mech, vzdech, žel, pěl atd. Jamb je dvoustopý – césurový , 8-10 slabičný.

Jazyk je živý, pestrý. Slovní zásoba je omezená, rýmů je málo přes 800, převzatá od Jungmanna, ale estetického účinku Mácha dosahuje tím, že používá slova opakovaně, protikladně, v posunutém netradičním významu nebo jsou slova v rozporu se svými jmény Např. večerní máj (básnické) × májový večer (logické), večerní břeh, noční dálka. Časté je také opakování slov (např. býti, hora, vězeň, jezero, čas, hlas, tam, bílý, láska) a rýmů (např. čas – hlas -> celkem 18x, stín – klín, zrak – mrak)

Báseň je plná metafor, metonymií, personifikací, oxymór, epitetet atd. Zajímavé je také kladení otevřených vokálů (např: á, ó, é) a řazených hlásek (např: p, t, d), které dotváří eufonii nebo kakofonii verše. V jednotlivých verších se také vrací za rytmickým předělem řada stejných nebo podobných hlásek a to buď ve stejném, nebo v obráceném pořádku:

např:    Vše lazurným | se pláštěm krylo                    Až posléz šerem | v jedno splynou

še la       ý      se   lá            y                             p  sl      e             e       spl

 

Ouplné lůny | krásná tvář

ou – ln  lůn        ás        ář

epiteton konstans: kamenný stůl

epiteton ornans: hvězdný třpyt

metafory:  bledá tvář luny

metonymie: hrdliččin zval ku lásce hlas

personifikace: o lásce šeptal tichý mech, jezero zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol

oxymórony: zborcené harfy tón, umřelé hvězdy svit, mrtvé milenky cit

zvukomalba: nocí řinčí řetězů hřmot

apostrofa:  Ach zemi krásnou, zemi milovanou

gradace: temná noc; temnější mně nastává

archaismy: ouplné; mřít láskou, anjel, vkol, vbrzku, blysknavé

 

 

  1. Okolnosti vzniku díla

 

Mácha se inspiroval četbou romantických autorů – především Byronem. Např. Vězněm Chillonským, Parisinou, Korsarem, Gjaurou (kde je zpracována perská pověst o lásce slavíkově k růži – v I. zpěvu Máje: „svou lásku slavík k růži pěl, růžinu jevil modrý vzdech”), Máj je podobný v postavách, dějišti i ději. Popisovaná krajinná scenérie Máje se váže ke skutečné krajině v okolí Doks, kde Mácha zaslechl legendární příběh (soudní zprávu nebo jarmareční píseň) o mladém Hynku Schiffnerovi z Dubé, který v roce 1774 zabil svého otce, protože mu bránil v lásce ke své milé. Byl uvězněn v Mladé Boleslavi a později byl usmrcen lámáním údů na kole.

První náčrty Máje začal Mácha psát v roce 1834, na podzim roku 1835 napsal první tři zpěvy, 4. zpěv dokončil koncem ledna roku 1836. 23. 4. 1836 je Máj vydán u knihtiskaře Jana Spurného za přispění Hynka Komma (vlastence a mecenáše, přítel Máchova otce). Je to jediná kniha vydaná za Máchova života. Celkem bylo vydáno 600 knih, 100 bylo podepsáno. Všechny knihy se ale neprodaly a byly většinou kupovány lidmi z vesnic, kteří také hned nezaplatili. Po Hynkově smrti jeho bratr Michal rozprodává zbylé knihy na papír (který byl v té době pořád vzácný a drahý). Kniha se pak mezi spisovateli šířila v opisech. Až po dvaceti letech ji Karel Sabina vydává znovu.

 

VII.    Vliv díla

V době, kdy česká literatura měla plnit především osvětový, výchovný a vlastenecký účel, nebylo toto dílo pochopeno a přijato. Mácha byl obviňován z napodobování Byrona. Nikdo Máchovi nevyčítal jeho umělecký talent, kritikům ale vadilo, že jeho poezie odvádí od vlasteneckých a národních zájmů a také zvolené téma (sebevražda, otcovražda, oběšenec, zneužití ženy), nevkusný námět (příroda x vražda), složité vyjadřování. Jedině polští a němečtí kritici přijali dílo pozitivně.

Až po dvaceti letech první Máchův obhájce Karel Sabina vydává znovu Máj a přichází nová generace spisovatelů, která si uvědomuje Máchův význam a navazuje na něj – májovci, později i lumírovci. Ve 20. st. z Máchy čerpali např. Dyk, Hora, Hrubín, Nezval, Holan atd.

 

 

VIII. Závěr

Než jsem Máj znal, vždy jsem si myslel, že se jedná o romantický text plný lásky, moji představu podporoval samotný název i první verše, které zná téměř každý. Když jsem se však rozhodl přečíst si i verše následující, rychle mi z tváře zmizelo radostné očekávání a optimismus. Máj tedy možná zklamal mou prvotní představu, ale neznamená to, že se mi nelíbil. Získat si mě svým emotivním příběhem. Báseň se mi líbila také kvůli tomu, jak je napsaná – obsahuje básnické obraty, řady metafor a oxymór. Báseň jsem však musel číst pomaleji a mnoho pasáží číst opakovaně.

Skladba měla velmi lehce předvídatelný děj, ten však není hlavní, napětí zde vyplývá z navození emocionální atmosféry. Pro mě měla báseň spíše lyrický než epický význam.

Už v minulosti jsem měl na Máj referát a již v té době jsem se ho chtěl naučit celý nazpaměť. Nikdy nepochopím celou jeho krásu, ale jedno vím jistě: neznám žádného jiného básníka, který by dokázal zachytit tak krásně, barvitě a živě jarní přírodu či ztvárnit v nejrůznějších podobách motivy lásky, jako je tomu v Máji.

 

 Seznam použité literatury:

HOŠEK, M. Literatura pro 2. ročník středních škol. 1. vyd. Brno: DIDAKTIS, 2009. ISBN 978-80-7358-129-9

KAMPER, J. Literatura česká 19. století. 1. vyd. Praha: Jan Laichter na Král. Vinohradech, 1905.

KRÁLÍK, O. Demystifikovat Máchu: 3 studie. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1969.

KŘIVÁNEK, V. Karel Hynek Mácha. 1. vyd. Praha: Horizont, 1986.

MAŠKOVÁ, D. Obsahy a rozbory děl. 1. vyd. Třebíč: FINIDR 2006. ISBN 80-902571-7-8

MUKAŘOVSKÝ, J. Dějiny české literatury II: Literatura národního obrození. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1960.

ŠTĚPÁNEK, V. Karel Hynek Mácha. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1984.