doc. PhDr. Milan Exner, Ph.D.: filosofující spisovatel

Liberecký rodák, prozaik, básník, esejista, literární kritik, filosof a bývalý vedoucí katedry filosofie na Technické univerzitě v Liberci – to vše je Milan Exner.

Exner se narodil 9. září 1950 v Liberci, absolvoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem s oborovým zaměřením český jazyk – německý jazyk. V 70. letech se věnoval studiu literárních věd a estetiky na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, kde poté vyučoval a vedl katedru komparatistiky (srovnávací literární věda).

Na poli literárním se začínal objevovat již při svých vysokoškolských studiích, ale úspěchy se dostavily až skrze Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem. Debutem byla próza Struktura štěstí a po ní brzy následující A přece zázrak chtít. Ve většině svých próz se Exner zaměřuje na etickou problematiku obyčejných životů lidí z Podještědí.

Od let devadesátých se začal objevovat i Exnerův um veršovat. V krátkých intervalech vychází několik básnických sbírek (např. Poezie Z z let 1976-1982), ale i mladší tvorba poukazující na Exnerovu vývojovou rovinu v pojetí postmoderny. Pracuje s písňovou formou veršů, využívá grotesknost a ironii, někdy i parodii (např. v Kantově růži).

Nejrozsáhlejším dílem, které vzešlo z Exnerova pera, je však generační román Svatoušek (sepsán 1994-1995, vydán 2002). Až na drobné odchylky se odehrává v severočeském regionu a zobrazuje osud autorovi generace a všeobecně poválečné společnosti. Zobrazuje se zde pozvolné směřování k roku 1968 a k následným změnám ve společnosti i v charakterech lidí.

Secese v českém umění a literární tvorbě

Secese sama o sobě je uměleckým stylem přelomu 19. a 20. století. Projevovala se prakticky ve všech okruzích umění (např. malířství, architektuře, literatuře, dekoraci i užitém umění: umělecky zpracovaných věcech každodenního užitku). Objevovala se v Evropě i v USA.

Pojem „secese“ vychází z latinského „secessio“ (odštěpení), což lze chápat jako odklon od akademické tvorby. Ve světovém kontextu se můžeme setkat s označeními jako art nouveau (francouzsky) nebo modernstyle (anglicky), což napovídá, že se jedná o nové umělecké smýšlení, nové postoje i styl vyjádření se. Secese je rovněž označována jako umění bulvárů a kaváren, světových výstav, kabaretů a korzovních prostranství, co se týče architektury a designů užitého umění.

Mezi hlavní rysy secese patří ornamentálnost a prolínání symbolů, nezvyklé barvy a rozličné materiály. Nejrůznější vlnící se křivky mají za účel vyvolat dojem nenásilného, klidného pohybu, rozevlátosti. Dochází k odvrácení se od historické tématiky, od zavedených stylů a přechází se k přírodním tvarům (nejčastěji stylizovaný list). Ve výčtu charakteristik secesního umění můžeme nalézt prvky, jakými je fauna, flóra, linie, erotika a soulad barev v nenásilných přechodech. Ideálním příkladem, který je možno uvést za příklad umění malířského, je Alfons Mucha. Vpravo je možno si všimnout jeho plakátu z roku 1909 zobrazující Maude Adamsovou jako Johanku z Arku.

Teze k pojmu (české) literární secese

Vymezení

Sám Exner vidí literární secesi z hlediska etymologického i historického. Secesní období začíná Macharem a generací predekadentů a sahá až ke konci působnosti gellnerovské generace autorů (anarchobohéma – dříve označováno jako generace buřičů). Zde jde o poměrně široké vymezení – užší vymezení zahrnuje pouze devadesátá léta, kdy nastupuje generace Březinova a Sovova.

Secese v umění

Poezie sama o sobě prošla přeměnou odpovídající odboji proti dobové buržoazní společnosti. V období secese však poezie nenalezla ucelený názor, jednotnou formu. Tímto se liší od výtvarnictví, v němž je možné společné prvky nalézt podstatně jednodušeji. Z tohoto důvodu Exner vychází z poznatků Karla Krejčího (Novoromantismus a secese, 1975), když tvrdí, že secesi nemůžeme dělit jako zvláštní samostatnou etapu v české literatuře, ale můžeme zaznamenat hlubší i povrchnější stopy společných prvků v tvorbě básníků secesního období (na rozhraní století). S podobným pojetím se můžeme setkat u Jana Mukařovského (Mezi poezií a výtvarnictvím, 1941) a u F. X. Šaldy (Etika dnešní obrody aplikovaného umění, 1903). Exner cituje ze Šaldy: „Všecka umění zvolna osvobozují se ze svého osamocení hmotné uzavřenosti a pociťují intensivněji a intensivněji, že jejich základ a kořen jest ornamentální a symbolický a účelem jejich jest pracovati na ozdobě života, pracovati na celku a sloužiti celku: styl jako nejvyšší kulturní hodnota, jednota umění a života, stává se předmětem našeho doufání.“ Šalda zde poukazuje na podstatný vztah mezi ornamentem a symbolem pro dobové umění obecně. Ornament je odkaz na stylovou kvalitu, která se snaží obsáhnout celek synteticky. Tento celek díla však rovněž koresponduje s celkem světa i s celkem bytí. Mystika díla nahrazuje do té doby převažující fantastičnost.

Secese ve výtvarném umění

Petr Wittlich (významný český historik umění), jak Milan Exner přibližuje, modeluje obraz výtvarné secese ve dvou rovinách. První je rovina fyzioplastická, jež je zaznamenatelná v naturalismu a ornamentalismu. Druhou rovinou je rovina geoplastická náležící symbolismu, který dle Wittlicha proniká do výtvarnictví právě z poezie (nelze opomenout, že řada literátů se zabývala i výtvarnou kritikou).

Vnitřní situace secese ve výtvarnictví dle Wittlicha

Wittlich vnitřní situaci secesního výtvarnictví modeluje jako trojúhelník, který je možno zaznamenat vedle tohoto textu vpravo. Každý vrchol je těžištěm jiného východiska uměleckého hnutí, přičemž vnější kružnice poukazuje na propojenost a případně i postup ve vývoji poezie daných autorů ve směru od bodu k bodu.

Vrchol A zastupuje naturalismus, vrchol B symbolismus a vrchol C ornamentalismus. Vnitřní plocha trojúhelníku je zastoupena těžištěm trojúhelníku t, což jsou společné rysy vrcholů z hlediska historického. Tato rozdílnost východisek je zřejmě příčinou toho, proč je secesní umění tolik nejednotné – může totiž být vyhroceno ke složce naturalisticko-impresionistické, ornamentálně-dekorativní či figurativně-symbolické.

Než dojde k rozpracovávání teorie trojúhelníku, je třeba si nejprve ujasnit terminologii. Naturalismus je třeba chápat z hlediska přírodní tématiky, nikoliv jako Flaubertův, Zolův či Maupassantův styl tvorby. Jako lepší termín se nabízí slovo naturismus, s nímž bude dále pracováno. Rovněž pojem ornamentalismus je třeba upřesnit. V literární oblasti lze ornament přirovnat k něčemu identickému se stylizací, kterou doprovází dojem vizuálního efektu.

Secese v německém literárněvědném diskursu

Literární secese je v německém prostředí sice chápána jako termín s neurčitými konturami, ale jedná se o specifický dobový styl. Linie secesního umění lze vysledovat v motivech tance a závratě, opojení a opojení životem, monistického spojení (monismus = filosofický směr zavádějící myšlenku původu veškerenstva z jediné substance, ne např. z hmoty a duchovna), pocitů jara, snu a šera či soumraku a úsvitu. K tomuto se ještě přiřazují prvky novoromantistické tendence. Jako elementy literární secese jsou uvedeny barvy a jejich užívání, typy postav (např. famme fatale a famme infant) či užívání metafor někdy až v nezvyklých aplikacích, které se někdy proměňují v celé řetězce metafor a přirovnání.

Secesní gesto v exteroceptivně a interoceptivně

V rámci příklonu k jednomu z vrcholů Wittlichova trojúhelníku ABC se vymezují jednotlivé literární směry. Je možné zaznamenat symbolismus, impresionismus, realismus a naturismus. Tyto směry spadají pod nadřazený pojem secese a je třeba secesi jako takovou určit a poté i vnitřně diferencovat, poukázat na vnitřní pluralitu.

Nabízí se dvě sady termínů: literární tvorba může být ve čtenářském kódu centrifugální a centripetální či exteroceptivní a interoceptivní. Macharův realismus je v rámci tohoto modelu centrifugální (exteroceptivní) a naopak Březinova tvorba je centripetální (interoceptivní). Silným pojítkem centrifugálního i centripetálního pojetí je důraz na individualismus autorů.

Modely vyplývající z Wittlichova trojúhelníku

Synchronní model kompletní heteronomie

V trojúhelníkové orientaci odpovídá vztahu vrcholů a těžiště ve formě ABC/t. Jako paradigma uvádí Exner tvorbu Stanislav Kostka Neumanna z let 1395 – 1902 (sbírky Nemesis, bonorum, custos…, Jsem apoštol nového žití, Apostrofy hrdé a vášnivé, Satanova sláva mezi námi, Sen o zástupu zoufajících a jiné básně). Těžiště t je obsazeno buřičstvím zaměřeným proti buržoazní společnosti, satanismem i erotikou volné lásky. Bod A (naturismus) nalézáme v obrazech lesa, zahrady, létě, slunci, borovicích a všeobecně přírodní kulisou. Bod B (symbolismus) přibližují motivy Satana, fauna, císaře Nerona, Adonise a múz. Bod C (ornamentalismus) pak reprezentuje satanská a nadčlověčská stylizace, dekadentnost a inspirace ve výtvarnictví, velkým motivem je motiv rukou v secesním gestu („…tady ležím s rukama rozepjatýma…“). Samotná Neumannova tvorba nejprve směřuje k naturismu (Kniha lesů, vod a strání) a poté k ornamentalismu (Nové zpěvy). Toto následně koliduje s následující tvorbou zasahující těžiště t ideologickou vyhroceností v Rudých zpěvech.

Diachronní model kompletní heteronomie

Vztah vrcholů a těžiště trojúhelníku odpovídá řetězci A-B-C/t. Paradigmatem je tentokrát dílo Antonína Sovy z let 1890 – 1906 (sbírky Realistické sloky, Květy intimních nálad, Z mého kraje, Soucit i vzdor, Zlomená duše, Vybouřené smutky, Údolí nového království, Ještě jednou se vrátíme, Dobrodružství odvahy, Lyrika lásky a života). Těžiště t Sovovy tvorby zastupuje představy o duševních změnách, změnách vztahů i společnosti. V počátcích je Sovova poezie zaměřena k vrcholu A svou realističností a naturističností (např. první část Květů intimních nálad a Z mého kraje). Následuje posun k vrcholu B (např. Ještě jednou se vrátíme – zde místy koliduje ještě s doznívajícím A). Vrchol C se prolíná v autorově symbolismu i realisticko-impresionistické tvorby.

Dílčí model s akcentem naturistickým

Při pohledu na trojúhelník je orientace vrcholů a těžiště A(BCt). Paradigmatem zůstává Antonín Sova, avšak v potaz se bere pouze jeho impresionistická tvorba. Důraz je kladen na vrchol A na úkor vrcholům B a C.

Dílčí model s akcentem symbolistickým

V trojúhelníku nalézáme orientaci B(ACt) a Antonína Sovu střídá na paradigmatickém postu Otokar Březina a jeho poezie. Těžiště t přibližuje (sice nepřímé, ač razantní) odmítnutí společnosti a vrchol A je tím oslaben. Přírodní motivy tím pádem plní funkci čistého symbolu či mírné imprese. Secesní ornamentálnost Březinovy tvorby je známa a tvoří podloží pro navazování symbolů a řetězců symbolů. I samotné názvy autorových sbírek jsou stylizací a mají svou funkci a vliv na sbírku jako celek. Ornamenty jsou tvořeny mnoha smyslovými vjemy navozujícími pocity působení na všechny smysly.

Dílčí model s akcentem ornamentálním

Jak již název modelu napovídá, důležitým vrcholem zde je vrchol C a celý pohled na trojúhelník a těžiště je pak C(ABt). Nyní je jako paradigma uvedena poezie Karla Hlaváčka. Vrchol B je kladen na vrchol C, popř. je C tvořeno skrze B. Všeobecně jsou vrcholy A i B přísně podřízeny vrcholu C.

Dílčí model s akcentem společenským

Zde zastupuje funkci paradigmatickou Josef Svatopluk Machar a orientace trojúhelníku je t(ABC). Poezie je čistě exteroceptivní, pojednává o stejných tématech jako autoři symbolističtí a impresionističtí. Zastoupeny jsou motivy zoufalství a bolesti, splínu a nudy, prchavosti času a smrti. Zastoupen je i kult hudby, feminismus, naturismus, protikřesťanství a nacionalismus.

Oproti tomu Petr Bezruč své těžiště t staví s ohledem na realismus, jenž je folkloristického ražení a k lidové epice odkazuje jeho jedinečná fakturace veršů (kompoziční i výrazová). Těžiště vede k B a následné symbolizaci obrazů v tvorbě s ohledem na C, které je tvořeno stylizacemi a autostylizacemi. Z regionálních a folklórních obrazů plyne i bod A zobrazující přírodu a prostředí.

Závěr

V závěru Milan Exner rekapituluje fakt, že secese je dobově nadřazený pojem nenáležící k žádnému určitému literárnímu směru jako takový. Jedno vyhrocení nás zavádí do realismu, jiné zase do symbolismu a ostatní –ismy jsou přechodem mezi nimi, či jsou akcenty uvnitř rozdílnosti směrů v době secese.