Trávíte příšerné desítky minut denně natlačeni na ostatních zpocených cestujících, nemůžete si sednout, nadechnout se, zvednout váš zvonící telefon, odehnat z ruky mouchu, co právě přiletěla. Ale z ekologického i ekonomického hlediska buďme za naši skvělou MHD rádi.
Co mě osobně ale dokáže vytočit, je, když někam pospíchám, už mám dost velké zpoždění a nějaký frajer, co si myslí, že na světě není nic důležitějšího než on, mě zdržuje. Zrovna teď nedávno: jedu ráno autobusem do školy a velmi pospíchám. Píšu totiž důležitý test a mám i velkou absenci, takže si nemůžu dovolit přijít pozdě do školy. Výborně, autobus má čtvrthodinové zpoždění, má budoucnost na škole ohrožena! Konečně autobus přijel, chvilka tlačenice, než si všichni zpátky dobudou své ztracené místo ve frontě a už sedím a čekám, až pojedeme. Pan řidič zavírá dveře a vyjíždí, když v tom vidím, jak nějaký kluk, přibližně dvacetiletý, běží naproti autobusu a mává na něj. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, zasměju se škodolibě a dívám se na jeho zoufalý obličej. Docela mě ale šokuje, když zjistím, že řidič brzdí, až zastaví a klukovi dveře otevře! No nenaštvalo by vás to? Haló, pane, tady jsou nějací cestující, kteří umí chodit včas a docela rádi by dneska stihli školu! Nic naplat, kluk s děkováním nastupuje. Fajn, tak rychle zaplať jízdenku a pohni kostrou, ať můžeme jet, bručím si v duchu. Ale kluk pořád stojí u řidiče a o něčem se spolu dohadují. To už snad přehání! Našponuju uši a slyším, jak se kluk moc omlouvá, že nechal peněženku i s opencard doma, ale že ji vážně má, že pospíchá na zkoušku a jestli by ho pan řidič přece jen nepustil. No prosím, co sem vůbec lezeš?! Tyhle typy já vážně zbožňuju, nejsi tu sám, troubo! Řidiči se to sice nelíbí, ale po chvilce přemlouvání povolí a mávnutím ruky pošle kluka do autobusu. Když kolem mě prochází, ošklivě se na něj zašklebím, abych mu ukázala, jak moc mi je protivný. Konečně vyjíždíme.
Když na konečné vystupuju z autobusu, všimnu si, že za mnou jde ten „kluk-zdržovač“ a dokonce má tu drzost, že se na mě usměje. Aby viděl, že ho vážně nemám ráda, během chůze za ním jen otočím hlavu a hodím na něj jeden ze svých vražedných pohledů. V tom ale cítím náraz a pak jen ležím na zemi a přede mnou se rozčiluje nějaká babička, že jsem jí vysypala nákup. Než se vzpamatuju, vidím kluka z autobusu, jak sbírá pomeranče, brambory a petržel a vrací všechno s omluvou a úsměvem paní, která jen prohlásí, že se nic nestalo a odchází. Super, taková smůla se může stát jenom mně! Najednou vidím, jak mi někdo podává ruku, a slyším ten známý hlas z autobusu: „Nestalo se ti nic? Myslím, že jsme oba stejní smolaři, co říkáš?“ Podívám se do jeho krásných očí, zastydím se nad svou netolerancí a s úsměvem přijímám nabídnutou pomoc…
Autor: Julie Krulišová