Deprivací je strádání nedostatečným uspokojením nějaké důležité potřeby. Deprivaci lze dělit na deprivaci biologickou, motorickou, senzorickou, sociální, citovou a psychickou. Neuspokojení (dlouhodobé zbavování) bazální potřeby má za následek nejprve jistou pohotovost organizmu, což se projevuje většinou celkovým neklidem nebo napětím. V případě, že dojde včas k nápravě a potřeba je nasycena, dochází opět k rovnováze. Je-li však uspokojení potřeb trvale nedostačující, rovnováha je narušena trvale. Je prokázáno, že různí lidé se v jedné a téže deprivační situaci chovají různě a odnášejí si různé následky, neboť mají různou psychickou konstituci a mají za sebou různý vývoj své vlastní osobnosti.
Biologická deprivace nastává, když lidé strádají zbavováním přístupu k vyvážené potravě, biologicky jsou poškozováni zbavováním dostatečného příjmu tekutin, vitamínů, tepla, hygieny, zdravotnické péče, nedostupností léků. Dlouhodobé prožívání biologické deprivace má vysoce negativní důsledky pro lidský organismus. Deprivace citová je neuspokojená potřeba dotyku, přátelství, lásky a jistoty. Lidé strádají (ne)dotyky a (ne)láskou a štítivou lítostivostí toho takzvaného lepšího okolí. Potřeba lásky nebo přátelství je velmi silná, ale bohužel nemůže být plně a dlouhodobě uspokojena, vlivem depresí, těžko zvladatelnými pocity osamělosti, nemocemi nebo pracovními nebo finančními nesnázemi a vlivem zhoršujícího se vyjadřování vlastních vnitřních pocitů.
Lidé strádající nemožností cestovat, trpí nedostatkem soukromí a prostoru, pokud trpí motorickou deprivací. Vlivem odpírání pohybu, nosný aparát trpí různými neduhy pohyblivosti a nejen to, dochází k prudkému zhoršování motorické inteligence a klesá umění motorického chování, protože se lidé pohybují v ostnaté spirále zbavování svobodného pohybu, nemají možnosti „cvičit“ svou motoriku. V případě senzorické deprivace lidé strádají nedostatkem smyslových zážitků. Vlivem jednotvárných smyslových zážitků lidská inteligence klesá, obrazotvornost a představivost ztrácí, dochází k celkové devastaci vnímání a uchopování prožitků. Tato deprivace způsobuje rezignované chování.
Deprivace sociální nastává, když lidé strádají ztrátou sociální identity – ztrátou kontaktů s blízkými, ztrátou zaměstnání, ztrátou bydliště, trpí odmítnutím vlastní rodinou a blízkými. Dlouhodobou nezaměstnaností se vzdalují příležitostem na změnu rostoucí negativní sociální situace a sociálního stavu.
Psychická deprivace
Psychická deprivace je definována jako duševní stav vzniklý následkem takových životních situací, kde subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostatečné míře a po dosti dlouhou dobu. Jsou uváděny čtyři základní takovéto potřeby:
-
potřeba určitého množství, proměnlivosti a druhu podnětů
-
potřeba základních podmínek pro standardní prožívání života
-
potřeba sociálních společenských vztahů (zaměstnání, koníčky, společnost)
-
potřeba společenského uplatnění umožňujícího osvojit si rozličné společenské role a hodnotové cíle.
Deprivační situace (situace osamělosti, odpírání a nedostatku) mohou trvale narušit další vývoj osobnosti, neboť všechna energie může být i nadále stále znovu vynakládána na to, aby se přece ještě dosáhlo uniklého uspokojení, jistoty a bezpečí. Strádání se mohou projevit tendencí k regresivní (ústupné) snaze po závislosti, k touze po nadměrném bezpečí a osobní starostlivosti ze strany druhých (hospitalismus), nebo k životu naplněnému beznadějí a ztrátě jeho smyslu (deprese, suicidium). Deprivace tedy mohou nastávat, je-li tvrdě a bezohledně porušována elementární důvěra subjektu v sebe sama, kdy beznadějně a bezmocně subjekt ztrácí trvalý, stálý pocit víry, naděje a lásky a deprivační situace nastává právě ve chvíli, kdy se tato přirozená rovnováha prodlužuje.
Následky psychické (emoční) deprivace
Jak z výše uvedeného vyplývá, je psychická deprivace vážné narušení duševního vývoje a může se projevit v celé struktuře osobnosti. Projevy psychické deprivace mohou mít množství různých forem. Jedná se například o narušení kognitivního a motorického vývoje dítěte – V kojeneckém a batolecím věku bývá pravidlem vývojová retardace různého stupně v závislosti na závažnosti deprivačních zkušeností, apatie a pasivita dítěte, somatické neprospívání. U velmi těžkých forem deprivace může dojít i k poruchám tělesného vývoje. V případě lehčích forem psychické deprivace jsou typické některé vývojové nerovnoměrnosti a opožděné dosahování některých sociálně podmíněných vývojových mezníků a vývoje řeči. Kognitivní oslabení je výraznější tam, kde se emoční deprivace kombinuje s nedostatkem podnětové stimulace.
Dalším příkladem je narušení vývoje osobnosti – Narušena bývá zejména schopnost dítěte navazovat hlubší sociální vztahy.
Použité zdroje a literatura
SVOBODA,M.;KREJČÍŘOVÁ D.,VÁGNEROVÁ, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících.Praha:Portál, 2009. ISBN: 978-80-7367-566-0.
DUNOVSKÝ, J. Rodina a její poruchy ve vztahu k dítěti. Praha: MPSV ČSR, 1986.
HARTL, P. Psychologický slovník. Praha: 1996. ISBN 80–90-549–0-5.
LANGMEIER, J., Matějček, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1963.
PŘADKA, M., Knotová, D., Faltýsková, J. Kapitoly ze sociální pedagogiky. Brno: MU, 1999. ISBN 80–210-1946–8.